Příspěvek
od Maršálek » čtv 25. říj, 2007 10:32
Iluminované rukopisy jako obrazový pramen
Neodpustím si letem světem pár informací pro všechny, kteří s obrazovými prameny pracují a s oblibou sahají především po knižních iluminacích. Znalí mi mé plky odpustí, ostatní v nich snad najdou něco nového a využijí to pro svou práci s tímto specifickým druhem pramenů.
Obecně lze shrnout, že iluminace mohou být buď „pouhou“ výtvarnou ozdobou, nebo vyobrazeními, které tématicky doprovázejí či doplňují psaný text. Nejčastěji se obě varianty kombinují. Pro nás mají samozřejmě největší význam „konkrétní vyobrazení“ pro to, co zachycují. Abychom je mohli správně interpretovat a čerpat z nich jako z pramene, je třeba nevyjímat je z kontextu a posuzovat je z více hledisek.
Hlediska, jež je třeba brát v úvahu:
Datace pramene - bývá často bohužel pojímána dosti obecně (zahrnující obvykle několik desetiletí, někdy až půlstoletí) a to především podle doby života donátora (objednatele), nebo autora (je-li autor znám). Podle datace manuskriptu se potom můžeme orientovat ve vývoji módy a odění, ale i zbraní, stolního nádobí, atd. Občas bohužel dojde i k pochybení domovského archivu, který kodex mylně zadatuje či přiřadí, jako je to mu v případě poslední relace Froissartových kronik (London, British Library, M.S. Harley 4379, /Jeann Froissart, Chronicles/, cca 1390), kdy je pod stejnou signaturou (identifikačním číslem kodexu) uložen jak Froissartův originál z konce 14. st., tak i jeho téměř o sto let mladší opis. Důsledky jsou pak zjevné a bez znalosti historie samotného kodexu a jeho autora si laik obvykle neporadí.
Lokace pramene - bývá dvojí, současné umístění a místo vzniku. V citaci je uváděna současná lokace, tedy místo kde je manuskript archivován, jako například Antifonář královny Elišky Rejčky (Brno, Moravská zemská knihovna v Brně, sig. R 600, /Antiphonarium Cisterciense/, cca 1317). Místem vzniku tohoto konkrétního rukopisu byl nejspíše benediktýnský klášter v Opatovicích. Podobným příkladem je Román o Fauvelovi (Paris, Bibliotheque Nationale de France, sig. 146, /Le Roman de Fauvel/, cca 1320), vyhotovený nejspíše ve Flandrech a v současnosti uložený v pařížské BNF. Podobným příkladem je uherská Legenda o sv. Ladislavu (Vatican, Biblioteca Apostolica Vaticana, bez uvedení signatury, /Legend of Saint Ladislav, from the Anjou Legendarium/, cca 1320), uložená v současnosti ve vatikánské knihovně. V tomto případě je zvláště zjevný rozdíl mezi lokalitou vzniku a současným umístěním. Kdo by tedy neznal obě lokace a usuzoval by jenom podle toho, že jde o rukopis „italský“, došel by logicky k mylným závěrům, zvláště uvážíme-li, že vyobrazení lidé jsou oděni poměrně „evropsky“, nesou však tradiční specifika své země.
Dalším hlediskem je samotný druh kodexu, respektive jeho účel - iluminace v kodexu mohou být jenom ozdobou a ačkoli jsou poměrně žánrové, nemají přímou souvislost s konkrétními událostmi a postavami. Tak například velmi pěkně iluminovaný Petersburský žaltář (Brusel, Bibliothéque Royale, sig. 9961-62, /Peterberough Psalter/, cca 1310-1318) vyobrazuje u postav erby, odpovídajícími českému království, Habsburkům, atd., aniž by tím ovšem poukazoval na skutečný původ zobrazovaných postav – nejedná se zde tedy o konkrétní postavy. Připojování erbů, není-li to v souvislosti s donátory, bývá často náhodné a obvykle nemívá konkrétní význam, jako například v Legendě o svatém grálu (London, British Library, bez uvedení signatury, /L’Histoire de Saint Graal/, cca 1316).
Opačně je tomu ovšem u rukopisu, který je prakticky „katalogem“ říšských trubadůrů počátku 14. st. (Heidelberg, Grose Heidelberger Liederhandschrift, Cpg. 848, /Codex Manesse/, cca 1300-1330). Zde jsou správně vyobrazeny erby a jednotliví trubadůři jsou zachyceni při své charakteristické činnosti, nebo za situací, jež je proslavily. Přes poměrnou reálnost se tu ale logicky objevuje stylizace v klasických formách (např. symboly dvorských úřadů neodpovídají svou velikostí realitě, stejně je zvýrazněno vše klíčové a potlačeno vše nepodstatné, autor vyobrazuje jednotlivé trubadůry při konkrétních činnostech a ponechává jim přitom atributy jejich postavení i tam, kde by je reálně neměli – tak např. králové běžně sokolničí s královskými insigniemi, velmoži sokolničí v naprosto nevhodném oděvu pro tento konkrétní druh lovu, atd.). Tato stylizace nijak neupírá prameni na kvalitě, znalým naopak umožňuje rozlišovat klíčové postavy, či děje. Pro laika, který by tyto faktory opominul však bude jejich zobrazení problematické a povede ho k mylným závěrům, na nichž bude dále stavět.
Vyobrazení mohou mít funkci názorných ukázek, přísně doprovázejících a doplňujících text. Tak je tomu například v lékařském pojednání Chirurgie (London, British Library, bez uvedení signatury, /Robert of Salerno, Chirurgie/, cca 1300), nebo v loveckých manuálech Gastona Phéba (Paris, Bibliotheque Nationale de France, bez uvedení signatury, /Gaston Phébus, Le livre de chasse/, cca 1380), sokolnické knihy Fridricha II. Honestaufa (Vatican, Biblioteca Apostolica Vaticana, Ms. Pal. Latin 1701, /Fridrich II. Hohenstauf, De arte venibus cum avibus/, cca ¾. 13. st.), známé též z Anjuovského opisu (Paris, Bibliotheque Nationale de France, bez uvedení signatury, /L'art de chasser avec les oiseaux/, cca 1315). Do stejné kategorie kodexů patří také Saské zrcadlo – souhrn právních předpisů středověkého německého práva (Heidelberg, Grose Heidelberger Liederhandschrift, Cpg. 164 /Heidelberger Sachsenspiegel/, cca konec 13. st.). Iluminace tu názorně doprovázejí právní výklad, bez textu by však byly naprosto nesrozumitelné a vyzněly by naivně a úsměvně.
Další hlediska:
Je nutné brát v potaz nejenom rozhled autora vyobrazení a jeho znalosti toho, co vyobrazuje, ale i jeho výtvarné schopnosti. V neposlední řadě je třeba zohlednit i materiál se kterým autor pracoval (v tomto případě se jedná nejenom o psací látky, kterými byly tradičně pergamen, papír a papyrus, ale i inkousty a barvy). Neopominutelnou roli hraje i fakt, zda autor nepracoval na cílenou zakázku, podle které má idealizovat, či fabulovat.
Zvláštní stylizaci při vyobrazování tradičně podléhají bájné bytosti (drak, chiméra, meluzína, divý muž), ale i tajemní cizozemci – např. Mameluci při zobrazování křížových výprav neznalým autorem, nebo lidé na okraji společnosti – např. Židé, malomocní, atd. Tato stylizace je vždy ovlivněna znalostí a naopak neznalostí autora a výrazně podléhá jeho fantasii. To se nezřídka týká i zbraní cizozemců, lotrů, atd.
Nelze zapomínat na fakt, že žánrové pojetí je teprve na počátku svého vývoje a není tedy vždy reálné. S tím úzce souvisí i neznalost perspektivy. To se projevuje nejenom kompozicí, ale i tím, že iluminátor obvykle nerozlišoval roční období, ani exteriér od interiéru.
Neopominutelná je dobová symbolika. Ta zahrnuje jak stylizaci klíčových, nebo naopak nepodstatných předmětů (bývají vyobrazeny větší či menší, než reálně jsou, nepodstatné věci jsou zjednodušovány, atd.), hieratickou perspektivu (klíčové postavy jsou výrazně větší, než ty ostatní, aby byly zvýrazněny – projevuje se i při vyobrazení královského dvora, kdy největší je král, o něco menší je královna, panstvo je výrazně menší a ostatní pak mnohdy působí svou velikostí jako děti), atributy svatých a biblických postav ze starého zákona, atd. Sem patří i záležitosti související s místními pověstmi, které jsou pro cizince mnohdy nesrozumitelné.
V neposlední řadě je třeba mít představu, jak byl kodex vytvářen od svého návrhu po obecnou realizaci a kdo se na něm jakým způsobem podílel. Jako u každého řemesla, i iluminátorská dílna měla svou hierarchii a své specialisty. Čím větší dílna, tím větší dělba práce, projevující se od nejníže postavených řemeslníků až po mistra (to platí i o klášterních skriptoriích). Pracovali tu tedy řemeslníci, jejichž specializací byla úprava pergamenu, jeho ořez, vazba konečné knihy, linkování pergamenu, míchání inkoustů, příprava rydel, per a štětců, předkreslení (podle návrhu, často za použití šablon), malba bordur a ozdobných prvků, malba iniciál, malba samotných výjevů, zlacení v malbě, atd. Konečné práce dělal mistr, který také dohlížel na celý průběh. Pokud měl mistr schopné a nadané pomocníky, kteří se mu mohli rovnat, projevoval se významnou měrou i jejich rukopis na konečném díle a dnes jej můžeme odlišit od práce mistra (mnohdy jsou některé méně významné scény, či části vyobrazení zřetelně malovány jinou rukou a bývají často o něco jednodušší). Vyhotovení celého iluminovaného rukopisu trvalo podle jeho bohatosti (náročnosti), vytížení dílny, jejího složení i podle vlivu donátora řádově mnoho měsíců, někdy i několik let. O vysoké ceně rukopisů nelze pochybovat, uvážíme-li, že v nich byly zahrnuty nejenom nemalé náklady na materiál, ale i práce mnoha lidí po dlouhou dobu. Prokazatelně však žádný rukopis nevznikal nepřetržitě několik desítek let, jak by se nám z obecné datace manuskriptu mohlo zdát (viz. výše).
Správné hodnocení vyobrazení:
Stejně jako při studiu jiných pramenů je třeba nevyjímat jednotlivé iluminace, či jejich části z celkového kontextu a při hodnocení zohlednit všechny výše uvedené faktory. Jako u jiných pramenů je třeba nejprve shromáždit všechny související prameny, ověřit je. Následným srovnáváním, při znalosti výše uvedených faktorů, politických a kulturních dějin dané doby, znalosti biblické symboliky, atributů svatých porovnávat a dobových pověstí se doberete hledaných odpovědí. Samozřejmostí je současná znalost vývoje odění, zbrojí, atd. – bez nich se badatel logicky dobere mylných závěrů, na nichž bude dále stavět…
Laik si výrazně usnadní cestu, když si dohledá ke kodexu, který studuje i jeho edici. V té je i úvod a komentář editorů, zabývající se jak historií kodexu, tak i samotnými vyobrazeními, symbolikou a jejím významem.
Zde uvádím tři různé edice rukopisů 14. st.:
KRČMOVÁ, M.(ed); VRBOVÁ, H.(ed). Kronika tak řečeného Dalimila. 1. vyd., Praha: Svoboda, 1977, 235 s.
MATĚJČEK, A. Velislavova bible a její místo ve vývoji knižní ilustrace gotické. 1. vyd., Praha: Jan Štenc, 1926, 139 s.
URBÁNKOVÁ, E.(ed); STEJSKAL, K.(ed). Pasionál Přemyslovny Kunhuty. Passionale Abbatissae Cunegundis. 1. vyd., Praha: Odeon, 1975, 239 s.
Pro příklad práce, editující výběr z více rukopisů:
KRÁSA, J. Rukopisy Václava IV. 2. vyd., Praha: Odeon, 44. Svazek edice české dějiny, 1974, 307 s.
KRÁSA, J. České iluminované rukopisy 13./16.století. 1. vyd., Praha: Odeon, 68. Svazek edice české dějiny, 1990, 455 s.
Tohle již není edice, ale souborná práce:
KVĚT, J. Iluminované rukopisy královny Rejčky. 1. vyd., Praha: Tiskem Aloisa Wiesnera v Praze, knihtiskaře České akademie věd a umění a Českého vysokého učení technického v Praze, 1931, 288 s.
Každý středověký kodex je navíc dnes doplněný stručnou zprávou o jeho historii, významu vyobrazení, atd. Bývá úvodem ke kodikologickému popisu kodexu a na vyžádání se k němu dostanete v archivu, kde je originál kodexu uložen (u nás je to např. Moravská zemská knihovna v Brně, Národní knihovna České republiky v Praze, Národní archiv v Praze).
P.S. prosím kolegy, aby mě průběžně opravovali a doplňovali
Ich dien!
).