až do renesenace se považoval rytířský stav za natolik privilegované postavení, že k jeho získání musela být prokázána vyjímečná chrabrost a morální kvality. Chevalerie byla ve své době skutečnou elitou mezi nobilitou a i králové si své rytířství velmi považovali (ostatně španělský a portugalský Alfons X. Moudý a Dinis Oráč se jako trubadůři podepisovali rytíř Alphonso a rytíř Dinis, stejně tak i admirál de Giuscade a mnozí další).
Během renesance a baroka se stal titul rytíř úředním označením pro nižší šlechtu, ale to už jsme jinde. Až do 16.st. stále platí, že jako šlechtic se můžeš narodit, ale rytířské ostruhy si musíš vysloužit. Ač je pohled na toto privilegované společenské postavení v současnosti velmi bakatelizován a pojmem rytíř je běžně označen těžkooděnec, bylo získání rytířských ostruh vrcholem toho, co může urozený muž v životě dosáhnout (necháme stranou politickou moc, dvorské a zemské úřady a získávání bohatství jako "kariérní" záležitost). Nebylo vůbec samozřejmé, že urozený muž se stane v určitém věku rytířem a velmi mnoho výtečných urozených mužů tohoto snu nedosáhlo, nebo zemřelo při pokusu o jeho naplnění. Jan Lucemburský byl např. pasován na rytíře až ve svých 26 letech, kdy už byl uznávaným válečníkem.
Povýšení do rytířského stavu se dělo formou slavnostního pasování na rytíře a právo pasovat druhého bylo vyhrazeno jenom pasovaným rytířům (takže král nebo biskup, který sám rytířem nebyl nemohl nikoho pasovat) - smyslem je nepřerušená svatojiřská tradice zaručující legalizaci takového pasování (sv. Jiří byl prvním rytířem, tím že pasuje jenom pasovaný rytíř, je to jako by pasoval sám sv. Jiří - katolíci dle stejné tradice vysvěcují kněze).
Tím kdo určuje zda uzrál čas pro povýšení urozného panoše do rytířského stavu, nebo povýšení do rytířského stavu (a tím automaticky i do šlechtického stavu v případě neurozeného) za zvlášť vyjímečný čin, je zase jenom rytíř. V případě urozených panošů ve výchově a dvorské službě jím zpravidla býval pán tohoto dvora.
Ten kdo pasoval jiného nesl v budoucnu i morální zodpovědnost za činy tohoto rytíře, což logicky výběr zpřísnilo.
Rytířské odznaky - pás a ostruhy byly zpravidla darem toho, kdo pasoval a vyjadřovali nejenom nové privilegované postavení čerstvého rytíře, ale i byly i důkazem rozážného počinu (já bych na neznámého člověka, o kterém nejsem přesvědčený že si to zaslouží, určitě neutrácel za zlatý pás a zlaté ostruhy)
.
Samotné pasování a dokonce i kriteria k výběru a rozhodnutí se mohla s ohledem na dobu a lokalitu mírně odlišovat, ale myšlenka zůstávala stejná.
. k tomu kozedelnictvi kdyz budu morit kuzi dela se to moridlama na drevo ??? nejak nemuzu najit nic cim bych namoril kuzi na cerveno.... 
