Záležitosti křesťanské víry

[Jiři z Holohlav]

Svědomí,soucit.......pro,theisty projevy nesmrtelné duše.....
Pro atheisty ???......dobrý pokus Veverko

Přemýšlím ,co se to děje,hry slov,třepetalky reklam, nic uchopitelného,nic pevného,slova pod rukama mění význam.
Že by se ujímal vlády vzdušný Vodnář,vyléval z vaničky ryb s vodou i Jezulátko?
Dávní rohatí bohové Býk a Beran byli zatlačeni na temnou stranu.
Co přichází?
Udrží nás kotva víry v divokých poryvech Vodnářských bouří?
Chrámy nového boha se plní ,barevné vějičky v regálech marketů.
U víry předků zůstávam ,pomalu cizinec v novém světě.
Kotvu svou nechávám u Boha bohů,celý ten zvířetník ,to jsou jen formy
Jediného

[Rab]

Ty vždycky večer něco bereš? Nebo je to u tebe normální?

Theodora:
Mě by také leccos zajímalo, ovšem byl jsem odmítnut

[Theodora]

Jiří: já už básničky nepíšu, tak Ti odpovím cizí :

Jest Panna Marie vzata na nebesa,
a země odlétla jak sivá holubice z lesa,

země zmlklá, tesknější jest každý den.
I ptají se mne oči divizen

a vzpínají se ke mně divizen zlaté ruce,
o jaké že slunce zpívá tu muce,

a ptají se mne červené a obtěžkané štěpy,
zda lidé jsou mrtvi neb hluši a slepi.

Že nezří a nevědí, k jakému boji
země se třesouc a vzdychajíc strojí;

země si věru nejkrasší oblékla šaty,
líbezně voní, spánky má létem zlaty,

oči pokojny, vlhky, sladky,
v náručí plno darů, jako před velkými svátky;

ale přesmutna je země, neb ona vidí,
co vidí slunce a mračna, čeho nevidí srdce lidí.

Srdce lidí černa jsou a studena i slepa,
páchnou jak voda stojatá, jak shnilá řepa.

A země má šaty a vlasy slzami nasáty
plačíc se stromy a vinicemi a zvířaty,

plačíc s klasy a hmyzy, s ptáky v ústech lesa:
oblak veliký trhá se v nebi, oheň z něj klesá,

země to ví a čeká s velikým bolestným klidem,
pláče, vše vědouc, že křičeti nesmí to lidem...

Bohuslav Reynek: Úzkost

[Rab]

Co je? Že by úplněk?

[Theodora]

Ten je až zítra v deset večer.

[Bohuslav]

Oj oj nepokoj se mi tu houpe nad hlavou
Plochá Sklenka sype do mne svůj obsah.
Podložkou opírám o ránu bolavou
Mou svodobu zadupou sáh pod zem.
Sekeru vykopou z pípi sem hned.
Osličí prkenice létá z okenice.
Zpocen ji lapu po dechu ti (si) šlapu.
Jó holenku , měl bys máknout si na DN(A)O.
Abys poznal výhody hladin beze dných.A slabin beze sných.
Jedno jednou musím si vylít na hlavsu.
A zásypen z popelníků zakrýt šrámy od mámy
Z mé mysli odpadly všechny trámy .
Nová stavba se nezdařila ,ošuntělá , oprýskaná.
Prostě taká byla. Je a bude jedinější.
Světlejší izbu nečekej ,práznou s výdýchánými vzduchy.
Snězené mé boty .Do dobroty na žebroty.
Klečím v kleči.Píchy ,body, píchy do kolen
v horních horách.Přízemní kolena visutá hlava v oblacích.
Ve větru lehce se zkácí pokud nejsou pilíře.
O opření ,přidržel bys mě hlavu mezi koleny .
Jehlice v očích a nos zabořen v duně písků.
Pískat si budu ústy úst píseň písní.
Vlasy slepeny pívním mazem ,prázdní půl litři.
Opět vrhám sekeru ,zas budu honit po prknech prach .
Vychlazená podložka už dochladila zásek ,co se mi vryl do paměti.
Vycházím s výčepními a vycházím.Návrat nečekám ,proto beru vše.
Krom stresu ,který jsem poslal na vaši adresu.Na ubrusu z brusu.
Nepocitnán ,neumaštěn ,vyprán vyžehlen.

Vypsaná hlava zírá hned lepším pohledem.Oči hlasí tu tam ,tu tu.
Tů tů vlaci kolejují ve vlastních šlépějích.
Někam bych mohl beze starostně vyrazit.Pití a trávu při sebou.
Neomezen ,vypuštěn a bez cílů.Lidé se smějí štětinami.
Výpravčí mává a během jízdy se stavuje na nektar z javoru.
Taky jsem mu přinesl jeden javorý lístek (pěticípí zpáteční)
Sice se už nevrátím ,ale co kdybych si zadělal ruce a
ony chtěly by se opět otřít do zbrusu nových.
Konec cestů přicházím mi vstříc ,úzkokolejky se v temotách rozešli v úzských.
Lehko mi stejně je ,přesedám pouze na jednu kolej a jdu teď konci vstříc já.
Ani vlastně nevím kam. To je možná ten pomyslný konečník.
Rozmazán na konci kolejnice.Tak já radši slezu ,
aby mi zpátkyjedoucí ,neprozradili pointu jointu.

Za to může ten zítřejší ouplně-k ,rozhoně.

[Theodora]

Ouha... náhle si připadám malá a jednoduchá...
... jednoduchá jako Kain...

[Theodora]

Tak další Reynek:

Smrti

Nakloň se ke mně, sestro má Smrti, a mluv mi o Bohu.
Tváří, hleď, na zem jsem prostřen a jinak nemohu,
omdlel bych žalem a steskem, patře na sladkou oblohu.

Je obloha tak sváteční a čista, bez trhliny,
a já žádostmi jsa znaven saji útěchu hlíny
jako nízký, na stráň přitisklý keř vinný

a k zemi mne táhnou hrozny mých skutků a rozkoší.
Tolik jsou těžky, jistě již je jich na nůši,
ó skliď je, Smrti má sestro, slituj se nad duší,

jež z ráda by tělo shodila, jenže nesmí sama...
Ale dotkneš-li se ty ho, shoří jako sláma,
a rozvije se má duše, jako slunce zrána!

Břemene hmoty mne zhosti, osvoboď naději,
nerad se obtížen vleku, tančím já raději,
vezmi mne na lokty, sestro, s tebou jen okřeji!

[Theodora]

A Reynek s básní stejného jména do třetice,
tentokrát s výslovným věnováním pro pana Jiřího.

Smrti

Sestro Smrti, Evina dcero prvorozená,
(dal bych rád ti oblakových květin sladká jména,

a volati dal tě skřivánkům, kosům a kukačkám),
ejhle, co pro tebe na srdci mám:

Evina dcero prvorozená, sestro a milenko Kaina i Abele,
nevěstko strašlivá, jíž věčná žádost kde komu ustele,

milenko Smrti, i z těla svlečená rozkošnice,
jež obraz smíchu svého vtiskuješ v milců svých zřítelnice,

že se v tmu pak odvracejí jako zhřešivší děti;
milenko – ohni, která z nás ožeháš starostí smetí,

vichre lásky, jenž shazuješ s duší staré jho,
víre žádostí nových, blesku početí nového,

matko, jíž v lůně radosti neznámé úpějí,
nevěsto, jíž srdce plno hrobů jest a nadějí,

ty, jíž neodolal ani Boží Syn,
přišel, tvář svou položil v tvůj klín,

Sestro, horo slastí, když jsi v jámu světa
svedla Slovo, strhni Parakleta!

[Ratatosk]

Vtipné kam debata dospěla. Došlo i na verše (když došly argumenty ). Ale i Kain píše pěkné básničky, já to tady snad zas začnu pořádně sledovat