Obřady

[Rab]

Na ČT v Objektivu byla zajímavá reportáž o svátku sv. Jana Křtitele v Lotyšsku, kterému říkají Jánis. Zachoval si všechny znaky předkřesťanského rituálu při oslavách letního slunovratu. Sledujte zde: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1 ... amtype=WM3

[Lord Varg]

http://rodnavira.cz
skús niečo prečítať na tejto stránke..je tam toho dosť
www.petogasparik.estranky.sk
alebo aj tu

[JARWIKS]

Jeste kdyžtak zde k tématu, i když taktéž v poměrně zjednodušené formě Lze stáhnout

http://is.muni.cz/th/180555/ff_b/?info=1

A ne že mne ukamenujete. Není tam nic nového

[Pampalíny]

citace:
tučně tématická část

Měl Ötzi na krku zavěšen zapalovač?

Nová hypotéza: oheň se v dávných dobách nemusel rozdělávat jenom křesáním nebo třením dřívek roztáčených lukem


Přeslen, malý kotouček s otvorem uprostřed, je všeobecně považován za předmět používaný při spřádání nití, ze kterých se pak vyráběly látky a oděvy. Podle naší hypotézy mohl ale přeslen sloužit pravěkým obyvatelům Evropy podobně jako dnešní zapalovač.

Podle běžné interpretace sloužil přeslen pouze ke spřádání nití. Tím se také vysvětluje, proč byl všeobecně rozšířen v zemědělských kulturách a občas použit coby milodar v ženské hrobové výbavě. Tato interpretace ovšem příliš uspokojivě nevysvětluje, proč se přeslen poměrně často nacházel v horských terénech daleko od lidských obydlí, tedy v lokalitách pro předení ne zcela vhodných, anebo v hrobech mužů. Přesleny se nalezly také u lovců, kteří šili oděvy výlučně z kůží a výrobou látek se zřejmě nezabývali (máme na mysli například neolitického lovce Ötziho, muže z alpského ledovce).

Amulety nebo magické předměty

Vtěchto případech bývají nálezy podobné přeslenu zpravidla označovány jako amulety nebo magické předměty. Záhadou ale zůstává, proč od doby kamenné po raný středověk jsou tyto amulety provrtány uprostřed. Pro zavěšování by se kvůli větší stabilitě lépe hodil otvor na okraji. Vše nasvědčuje tomu, že pro využití amuletů byla důležitá schopnost udržovat rotaci.
Co tedy o těchto nálezech víme poměrně jistě? Šlo o předměty denní potřeby rozšířené v Evropě napříč různými kulturami a v obrovském časovém rozpětí - od počátku neolitu až po raný středověk. O tom, že šlo o předměty velmi potřebné, svědčí mimo jiné i skutečnost, že vedle dokonale vypracovaných až luxusních přeslenů nacházíme též kusy improvizované z keramického střepu.
Po zvážení těchto a dalších skutečností jsme dospěli ke zcela nové pracovní hypotéze, že přeslen měl více funkcí a mimo jiné byl základní a nezastupitelnou součástí zařízení sloužícího k rozdělávání ohně.

Plamen během jedné minuty

Jak lidé kdysi zapalovali oheň? Kromě náhodných zdrojů, jako jsou blesk, samovznícení či sopečná činnost, přicházejí v úvahu pouze dvě technologie - křesání a tření dřev.
Křesáním se zažíhal oheň snad všude po Evropě až do novověku. Můžeme sledovat vývoj od zapalovacích souprav pazourek-pyrit nalézaných v neolitických hrobech přes nejrůzněji tvarované ocílky pozdějších eneolitických kultur a středověká křesadla prakticky až po křesadla současné doby. Princip křesání se používal u křesadlových zámků pušek ("flint"), ale také v novodobých zapalovačích vyráběných do konce 20. století.
Rozdělávání ohně "třecími dřívky" je u nás vnímán spíše jako kuriózní vynález severoamerických indiánů. Jejich třecí dřeva, etnologicky dobře doložená v mírném pásmu a polárních oblastech Severní Ameriky a u nás popularizovaná hojnými překlady knih E. T. Setona, zakladatele woodcraftu, lze s jistotou považovat za relikt pravěké technologie přípravy ohně.
Zatímco původní obyvatelé Austrálie třeli dřívka vodorovně, tedy podobně jako při hoblování, používali indiáni dřevěnou hůlku, kterou ve svislé poloze roztáčeli pomocí luku. Celkem snadno tak dosahovali asi 500 otáček za minutu. Horní hrot hůlky přitlačovali, aby spodní špička dobře "seděla" na dřevěné destičce. Pokud člověk vybral vhodný materiál na tětivu luku, hůlku i destičku a ovládal dosti sofistikované know-how mohl během jedné minuty vytvořit dostatek žhavého popela k rozdělání ohně.

Experiment s přeslenem

Navrhli jsme úpravu třecích dřev tak, aby hůlka rotovala na jiném fyzikálním principu, než jaký využívali severoameričtí indiáni. Přitom jsme dosáhli obdobného účinku.
Základní součástí zařízení je přeslen naražený na bukovou tyčku, zahrocenou na obou koncích. Do otvoru v přeslenu se pomocí hůlky "přiskřípne" tenký řemínek dlouhý zhruba 70 cm a tyčka se svisle vloží mezi dvě jamky. Spodní, asi půl centimetrová, je v kameni, popřípadě ve smolném dřevě nebo v ledu. Horní, "horké", ložisko je obdobná jamka, ale v suchém dřevěném prkénku. Jestliže asi polovinu řemínku ovineme kolem střední části hůlky a druhou polovinu si omotáme pevně kolem prstů, je možné energickým tahem ruky uvést tyčku do rychlého rotačního pohybu. Když se celá délka řemínku odmotá, je hůlka dále hnána setrvačností přeslenu, takže se řemínek opět navine na osu tyčky. Rytmickým taháním za řemínek se vřeteno udržuje v neustálém pohybu podobně jako jojo.
Pro náš model jsme použili přeslen o vnějším průměru pět centimetrů, vyrobený z keramické dlaždice o tloušťce 1,2 cm. Moment setrvačnosti přeslenu je zhruba takový, jaký měly přesleny pocházející z archeologických nálezů a stačil k tomu, aby při odpovídajícím osovém tlaku umožnil zpětné navíjení řemínku. Celkem snadno jsme dosáhli rotační rychlosti asi 1200 otáček za minutu. Během 10 sekund horní ložisko z dřevěného prkénka silněji zuhelnatělo, zároveň vznikal dým a vysypával se žhavý popílek. Teplota uvnitř "horkého" ložiska vystoupila přibližně na 600 stupňů C a dosáhla zápalné teploty dřevěných materiálů. V několika případech se nám podařilo propálit tenké lipové prkénko a zároveň zažehnout troud z lístků březové kůry a choroše, který byl umístěn přímo nad ložiskem.

Zatím jenom hypotéza

Technická možnost, byť experimentálně prokázaná, by ovšem sama o sobě vůbec nic neznamenala, kdyby se nedala zasadit do rámce známých archeologických a kulturněhistorických souvislostí. Situace je komplikována tím, že současný stav popisu archeologických nálezů a pracovních stop, které na nich zůstaly zachovány, v žádném případě neumožňuje jednoznačně identifikovat přesleny, které mohly být používány k rozdělávání ohně, ani jednoznačně rekonstruovat konkrétní podobu třecích dřev s přeslenem, o pracovním postupu ani nemluvě.
Navíc je třeba si uvědomit, že v různých oblastech a obdobích se mohly tvary třecích dřev i příslušné postupy lišit. Chceme-li posoudit věrohodnost hypotézy, podle níž existovala miniaturní "evropská" verze zapalovače v podobě přeslenu (amuletu) zavěšeného na krku, čeká nás ještě mnoho mravenčí práce s archeologickými nálezy.

Proč se přestal oheň rozdělávat třením dřev?

Jak ale vysvětlíme, že se způsob, který byl podle naší hypotézy v Evropě po tisíce let všeobecně rozšířen, nedochoval alespoň do vrcholného středověku?
Podle našeho názoru musí odpověď na tuto zajímavou otázku úzce souviset s existencí dobře doložených, avšak dnes kupodivu poměrně málo známých církevních zákazů rozdělávání ohně pomocí vzájemného tření dřev.
V církevních záznamech o pokutách a trestech, které pocházejí z raného středověku, čteme, že za rozdělání ohně tímto způsobem musely církevní autority ukládat různé postihy, postem počínaje a exkomunikací konče.
Důvodem pro tyto tvrdé tresty bylo užívání ohně vzniklého třením dřev k pohanským očistným rituálům při epidemiích nebo při dobytčím moru. Po uhašení všech ohnišť ve vsi se zapálil plamen "živý" (výhradně z organických materiálů), kterým se pak proskakovalo nebo jím byl proháněn dobytek. Stejným způsobem se oheň zažíhal i k pravidelným pohanským svátkům (u nás to bylo pálení čarodějnic nebo svatojanské ohně). O tom, že nešlo o jev lokální, ale celoevropský, nás přesvědčují etnografické studie z různých částí Evropy a mimo jiné i dochované názvy tohoto ohně v keltském (tein-eigin), germánském (nod-fyr) i slovanském (živyj, kupalskij ogoň) prostředí.
Podařilo se nám formulovat a experimentálně podpořit pracovní hypotézu, podle níž tvořil přeslen spolu s řemínkem základní, v evropském regionu archeologicky zachytitelné součásti velmi skladné modifikace třecích dřev. Pokud je nám známo, navržená hypotéza neodporuje žádnému výsledku archeologického průzkumu ani historicky doložitelným faktům, a navíc umožňuje uvést mnohá nálezová fakta do nových logických souvislostí.
Vzpomeňme jen, že právě přeslen spolu s "náhradním" řemínkem a troudem byl nalezen ve výbavě Ötziho. Jsme přesvědčeni, že nová interpretace některých nálezů by mohla objasnit mnohé sporné body z kultury evropského pravěku.
Novou náplň by tak zřejmě získala například symbolika přeslenu jako slunečního kotouče, přeslenu jako amuletu i přeslenu - a "praktického" milodaru na cestu nehostinným záhrobím.

Celkem snadno jsme hůlku roztočili rychlostí asi 1200 otáček za minutu. Prkénko silněji zuhelnatělo a začal se vysypávat žhavý popílek.

Článek byl převzat z červnového čísla časopisu Vesmír, které vyšlo minulý týden. Text zkrátila a titulky i mezititulky doplnila redakce LN. Červnové vydání časopisu Vesmír obsahuje mj. také články: Hematologické nádory - leukemie, Naplní se orwellovská vize v 21. století. Redakce časopisu Vesmíru připravila CD s názvem Vesmír 1994 až 2003, které obsahuje kompletními texty za uvedené období. Abonenti časopisu dostanou CD zdarma, ostatní zájemci si jej mohou objednat v redakci časopisu Vesmír.

***

Pravěký zapalovač z provrtaného kotoučku

Ötzi, muž doby kamenné, zemřel před 5300 lety. Jeho mumie, nalezená v Alpách, je dodnes středem vědeckého výzkumu. Ötzi měl ve své výbavě kromě měděné sekery také kroužek s provrtaným otvorem. Mohlo jít o amulet, ale také o zapalovač.

[Knecht]

Jo, to není zas taková novinka, už jsem tuhle teorii četl a dokonce je to někde i nafilmované. Mně se to při pokusu nedařilo, ale měl jsem hodně lehký přeslen (mastkový), což může být hlavní důvod. Každopádně to ještě chci zkusit.

[Pampalíny]

já to taky znám, ale chtěl jsem to tu archivovat