Odívání

[Mokohtavenotaxe]

je zcela zavádějící článek na indiani.cz o látce s bílým okrajem, že se látka zcvakla do kleští a namáčela se do kádí s barvou a že po čelistech zbyly bílé pruhy. Je to nesmysl

No a jak to tedy je?

[eye]

AKI: ohledně této věci panovalo a panuje stále mnoho nejasností, a to i mezi odborníky v USA. První světlo do toho vnesla nedávno Carolyn Corey se svou knihou, jistě víš, o co se jedná, recenze vyšla v PSvK. Odhalila, že proužek vznikl technikou tzv. batiky, tak, že se okraj látky zabalil do lněné látky, prošil a stáhnul lněnou nití velmi pevně. Původně se tato procedura dělala ručně, později na to existovaly i STROJE!!! Dokonce vímě, že se lněné pásky z okrajů sundávaly a používaly se znovu na další látky. Po zašití se látka barvila v barvící lázni, a to tak, že se sešila řekněme 40m role konci k sobě, takže vytvořila jakýsi pás. Ten se pohyboval v systému soukolí tak, že se postupně nořil do lázně s barvivem a zase se vynořoval ven (V té knize jsou mimochodem i obrázky barvících strojů). Tohle se nazývá barvení látky v kuse, pak se ještě barvila příze, ale to je jiná kapitola.
Co se týče barviva, používala se zejména na červenou karmazím, karmín a na modrou indigo a boryt barvířský. Tzv. Stroudwaterské sukno, ze kterého se dělaly červené britské uniformy bylo barveno právě karmínem. A to minimálně do 60.let 19.století, kdy nastoupily postupně chemická barviva, nejprve byl objeven anilín, později syntetické kyselé barvy. Zajímavé je, že existovaly speciální barvírny, nejvíce jich bylo v Londýně, tam se svážely látky od výrobců a barvily se. Zdaleka nejvíce se vyrobilo látky tmavěmodré, daleko méně červené a marginální barvy byly olivově zelená a žlutá. Ty se dají občas v muzeích vidět, ale sem tam. Další věcí je pojem "selvedge". Nejedná se o ony bílé proužky, jak jsem si chybně myslel, ale o pevný okraj tkaniny. Většina starých suken má zesílený lem, který je na omak tlustší a hrubší, než zbytek látky. To má především dva důvody: jedním je, aby se okraj neroztřepil, když se látka pověsila do soukenického rámu, ale hlavním důvodem byla identifikace kvality produktu. Angličtí králové totiž měli stále tendenci kecat do vlněného průmyslu, a už v roce 1522 bylo vydáno nařízení, které specifikovalo, jak má vypadat zesílený okraj "selvedge" pro tu kterou kvalitu látky (kvalita se měřila zejména podle počtu vláken v osnově na palec). Bohužel odpověď na otázku, PROČ se okraje látky chránily před obarvením v knize chybí a nikdo to nevěděl do doby asi před rokem. A že o tom byly vášnivé diskuse. Ale pak byla "objevena" kniha (zapomněl jsem název), kde je přímo tato metoda popsána člověkem, který se tím zabýval. Důvod byl ten, že silné okraje "selvedge" se z látky odstříhavaly, když se používla na šití oděvů, nebo se zašívaly do švů. Jelikož bylo přírodní barvivo velmi drahé, šetřila se barva a selvedges se chránily před barvou. To přestala být pravda, když nastoupily chemické barvy, ovšem bílé proužky se barvily ještě do 50.tých let 20.století pro obchod s Indiány. Indiáni se totiž proužky tak oblíbili, že látky bez proužků prostě nechtěli. Vytvářeli tak tlak na bílé obchodníky, kteří pak tlačili na anglické manufaktury, že chtějí přesně takové a takové bílé proužky. Toto je doloženo obchodní korespondencí.

[eye]

EARL FENNER v knize 19th CENTURY PLAINS INDIANS DERSSES do Susane Jennys: "Vlněná látka, která se pro obchod s indiány vyráběla původně v Anglii, byla jistého druhu a vyráběla se v několika kvalitách. Známá většinou pod názvy „neobarvený kraj (saved list), strouds (hrubá vlněná látka poutžívaná pro obchod s indiány), nebo „indiánská látka – indian cloth) se produkovala především v modré a šarlatové barvě s charakteristickým zubatým okrajem, který byl ponechán bílý. Tkanina byla 100% vlněná , většinou široká asi 140 cm a indiáni po ní toužili,aby si z ní mohli udělat oblečení.
Tato látka dostala svůj název (saved list) po bílém, neobarveném okraji, z nich naprosá většina je široká asi 2,5-3,2 cm. Každopádně faktura zaslaná v roce 1838 Americké kožešinové společnosi (Amercan Fur Company) uvádí 140 cm širokou látku v indigově modré a šarlatové barvě s 3 cm neobarveným okrajem. Látka byla utkána z bílého, nebarvené vlněné příze a potom byla obarvena v kuse „in a piece“na požadovaný odstín, přičemž tuhé okraje látky (selvedges) byly zachráněny před barvou. Gloucestershireská (Stroudwaterská oblast) oblast Anglie měla měkkou vodu, což se velmi hodilo na proces barvení látek v kuse a látka z této oblasti byla oprávněně známá pro svoje jasné a solidní odstíny barev, zejména šarlatové, která se vyráběla z košenily (čevené barvivo získávané ze zaschlých oplozených samiček červce noplálkového). Jelikož byla tato barva velmi drahá a také protože se tuhé a silné okraje odstříhávaly, když se šily a pak se zahazovaly, ušetřilo by se značné množství barvy tím, že by se barvila jenom ta část látky, která se opravdu měla upotřebit.
Důvody pro barvení v kuse jsou docela jednoduše vysvětlneny a dobře zdokumentovány. I když nemuselo nutně před 20.stoletím nutně převažovat nad barvením příze, tato metoda se používla, aby se obrdržely kvalitní a světlé barvy. Za prvé je téměř nemožné uhlídat červenou přízi od znečištění kousíčky bílé vlny od jiných operací které probíhají v mlýnu a za druhé, a to je pouze u šarlatové barvy která se dělá z košenily je ten, že nevydrží pozdější operace. Navíce by použitá mýdla mohla barvu způsobit vyblednutí šarlatové barvy. Jiné látky, zejména směsi a smíchané barvy se ale barvily jako vlákno (dyed in the wool).
Hotová látka měla neovarvené okraje široké asi 2,5 až 3,2 cm široké, vyezené nepravidlenou zubatou linií. To byl výsledek omotávky z těžkého plátna které si přišilo podélně k hranám látky a které tam zústalo během barvícího procesu a potom se oddělalo. Když se podíváte na staré sukno, tak můžete vidět známky tohoto ovazu. Malé dírky a nepravidelné zoubkování v oblasti styku obarvené části látky a neobarvené.
Tlustá lněná nebo bavlněná lemovka se na okraje našívala ručně. Přeložila se napůl, to byla pořád ještě dost široká, aby pokryla silnější okraj. Ten se sroloval a obepnul lemovkou tak, aby ho zakryla a pak se k němu přišila malým provázkem, který procházel látkou těsně u silného okraje a byla těsně dotažena těsně po obou stranách, přičemž stehy byly od sebe vzdáleny asi 0,5cm. Po obarvení látky byla lemovka i stehy odstraněny přičemž zanechaly bílé okraje se zoubkovaným vzhledem.
Podle firmy James Clay a Synové Ltd, z Halifaxu Anglie pokračovala praktika ochrany okrajů od barvení pro obchod s inidány v Kanadě až asi do roku 1956. Dokonce i když se objevily levnjší anilinové barvy kolem roku 1850 a již zde nebyl důvod proč chránit okraj od barvy, tyto látky s bílými okraji zůstaly mezi indiány tak populární, že se v této praktice pokračovalo aby se vyšlo vstříc poptávce z čistě dekorativních důvodů.
Georg Barth se cestou pokusů a omylů a experimentů v barvení látky vysvětluje vysvětlil neobvyklou a a zajímavou charakteristiku kterou vypozoroval na mnoha kouscích obchodní látky z konce 19.století stejně jako z fotografií z tohoto období. „Všimněte si jemného ale zřetelného proužku podél hrany: na vnější, neboli konvexní straně uvidíte známé otisky po sešití, které jsou lehce zakulacené. Na vnitřní, neboli konkávní straně uvidíte šikmé a rovné otisky. ........:

[Mokohtavenotaxe]

No vida, a je nám to jasné!

[awe]

Ten stroud z Chlouchestershile byl nejznámější a nejoblíbenější, taky se podle toho kraje a řeky která tam teče jmenuje. Jak píše Cheyenne, tak tamodtud byla nejžádanější šarlatově červená (ale hodně žádaná byla specielně odtud i černá) a bylo to opravdu kvůli tamní vodě. Nemyslím si však, že by tím hlavním, proč získával tamní stroud tak žádané odstíny byla měkkost vody (ačkoli i ta je důležitá). Hlavní bylo, že tam řeka Stroud protéká železnými doly a má v sobě tedy obsah železa vyšší než 10mg/l (cca.10x vyšší než je u řek běžné), touto vodou se po obarvení košenilou dosáhlo charakteristického odstínu.

[Spící Medvěd]

JOE : Bylo by tedy možno alespoň nějakou radu, jak ušít onen kabát.
Docela v tom plavu a nechci se ukazovat s něčím nedobovým. ( to by byla ostuda )

[awe]

zrovna dávám dohromady web o obchodu především s čárkovýma dekama od 17.stol. dodnes. Původně to mělo být jen něco malýho, ale nějak se mi to rozjelo... Měla by tam být i kapitolka o dekách u armády. O válce za nezávislost a občanský válce nějakou trochu materiálů mám, ale o francouzsko-indiánský válce nemám vůbec nic:-(
Uvítám jakýkoli informace o tom jaký deky se kdy kde používaly, apod...

[Vitous]

AWE: Co vim, franc. marina fasovala bile deky (houne) mizerne kvality. Sesivali dve k sobe, aby ziskali velikost, do ktere se da zabalit. Ochranou proti zime jim pak byla vetrinou medvedi kozesina. Zkusim ti neco konkretnejsiho zjistit, nebo zkopirovat od Matase, ma nejakou knizku o marine, kterou preklada.

[awe]

Díky, to ze sesivaly dve deky jsem uz od tebe vedel, ale netusil jsem ze byly bile. Taky je otazkou jestli to byl standard, nebo nouzovka.
Americani behem valky za nezavislost meli take bile deky. Dokonce byly znaceny "points" a standardne mely ctyri carky. Ale vzhledem k zasobovacim problemum je museli taky casto sesivat z mensich, ackoli oficialne se tvrdilo, ze uz je cela armada vybavena ctyrcarkovyma dekama. Kdyby si jista zena nestezovala v dopisech, ze jeste nemaji ty deky, ktery jim slibily, tak se to ale nedozvime

[awe]

Pokud by Matas zjistil cokoli podrobnejsiho, tak by to bylo super