Dobová hudba

[Spící Medvěd]

Brumle.

Aaa vidíš, na tohohle drobečka bych úplně zapoměl.

[cossack]

Teoreticky by to mohl být i dulcimer (defacto cimbál), ale otázka je jak moc prostý lid myslíš. Těžko na něj asi hrál farmář v pohraničí, ale třeba u hudbymilovného řemeslníka v nějakém větším městečku bych si ho dokázal představit.
Ještě jsem si vzpoměl na ozvučná dřívka na které se hrálo jako na lžičky, v angličtině se jim říká "bones".

[Joe]

Jak jsem již psal. Záleželo na národu a jeho tradici. Nepochybuji o tom, že si tam třeba Skoti dotáhli dudy - ty jsou i doložené. Já bych na Američany od 18. století nekoukal jako na vyloženě neznalé burany. V té době převažují imgranti a to mnohdy z docela slušných poměrů, včetně šlechty. Města na východě zase se až tak moc od Evropských nelišila. Čili co bylo v té době normální v Evropě, bylo normální i tam. Stačí tedy studovat svou národnost a máš na to odpověď.

[Joe]

Ono by to mohlo být docela zajímavé, protože ono těch nástrojů na které se zapomělo bylo mnohem víc. Přitom mnohdy ve své době to byli běžné kusy masově používané. I ty co známe dneska často mělo trochu jiné tvary a i jinak znělo, např. housle.
Jinak ony nějaké kusé informace jsou, ale bez komentáře a tak si člověk dovede těžko představit co a jak se na ně preludovalo. Např. jsem narazil na zmínku že jeden trapper byl znám hraním na loutnu. Hrál na ni renezační klasiku? To je otázka. Je známo, že zaměstnanci HBCo. či NWCo. si zvali do divočiny na různé slavnosti i operní spěváky a pořádali plesy se vším všudy apod.! Může to znít divně, ale ono je třeba znát souvislosti a pak to až tak divně nevypadá. Obchod s kožešinami patříl až do cca r.1840 k nelukravnitěším kšeftům, čili majtelé kožešinových společností patřili mezi nejbohatší podnikatelé. Např. právě akcionáři spoečnosti Hudsonova zálivu založili jeden z nejprestižnějších Britských clubu (Beaver Club) a členy tohoto klubu se mohli stát jen ti, kdo strávili alespoň 2 roky v divočině, což v praxi znamenalo že vykonávali alespoň 2 roky šéfy některé obchodní stanice HBCo. - proto se také šéfové stanic titulovali Bourgeyos. Z toho i plyne, že tito šéfové nebyli žádný socky a mohli si ledacos dovolit a z furiantsví si také dovolovali. Dokonce se v tom předháněli. Prostě skaldby těch lidí byla velmi pestrá, od negramotů až po lidi vzdělané.
Další věc je skladba národností. Dneska máme severní Ameriku spojenou s Britským živlem, ale ono to bylo trochu koplikovanější. Např. hlavním dorozumívacím jazykem na středozápadu a v teritoriích HBC a NWC byla Franština a nikoliv Anglina. Na jihu zase Španělština a opět Franština a Anglicky se hovořilo pro změnu převážně na východě. Jaksi se už moc neví, že Anglina se rozšířila až po občanské válce. Okupační jednotky vesměs ze severovýchodu měli problém se v jižanských státech domluvit a tak bylo nařízeno!!! doslova!!! používat úředně Anglinu. A to se nechci rozwepisovat o tom, že některé oblasti byli vyloženě Holadské, Švédské, Německé apod.! Nepochybuji, že toto vše se promítlo i v tom, co se tam spívalo a na co se hrálo.

[cossack]

Bones - tak určitě se to jmenuje podle toho, že se z kostí původně vyráběly, já jsem viděl bones dřevěné, tipnul bych si že se už v minulosti ty žebra nahrazovala dřevem.
Dulcimer - když jsem po tom tak zběžně pátral, zarazilo mne, že se tak označuje jak ten malý cimbál, tak ta třístrunná drnkačka. Obojí je podle mne pro 18.století OK.

Když se Medvěd ptal na nástroje prostého lidu předpokládám, že loutna a koncerty šéfů od HBCo. jsou trochu mimo. Ani ty dudy bych neřadil k běžným nástrojům pro plebs, už v 18. stol. na to existovaly školy s několikletým studiem (alespoň ve Skotsku) a dudák to už byl pan Někdo. Je ale fakt že na dudy se hrálo i leckde jinde a tam to mohlo být jinak.
Ještě se vrátím k té anglosaské kultuře - bodhran.V klasické "keltské hudbě" se objevuje až v 60.letech 20.století, ale jak se píše v jednom asonančním zpěvníku odjakživa se používal při lidových veselicích jako "obecný generátor hluku".

[Joe]

No plesy buržoustů pevností vůbec nebyli mimo jak si myslíš. Tady jsi v Americe! Jsou totiž právě zmínky cestovatelů z Evropy, které překvapovalo, že se těch plesů zůčastnili všichni a když všichni, tak i domorodci, pokud tam zrova dleli. Někde měli dokonce "půjčovny kostýmů" - společenských šatů, aby se nedělala ostuda jelenicí A nešlo o mimořádnou událost, ale běžnou praxi pravidelně se opakující několikrát do roka. Cestovatelé také překvapovalo kultivované jednání voyageurs a lovců s tanečnicemi vesměs se rekrutující z Indiánek. Dokonce je tam zmínka, že jim vrtalo v hlavě, jak se dozvěděli (Indiánky), že zrovna tehdy a tehdy ten ples bude. Nikdo je totiž nezval, ale vždy se z divočiny v daný temín vyrojili. Ono toto je docela obecně zajímavé, protože vše nasvědčuje tomu, že tehdy byli lidi mnohem kultivovanější než dnešní Američané :-/ No a také to, že pozvat si na Rendezvous smičcové kvarteto není mimo mísu )))
O dudácích v Améru také je něco málo informací. Totiž ono tam došlo k jistému vývoji. Všechny společnosti byli sice buď Anglické a nebo Americké (dříve i Francouzské či Španělské), ale řadové zaměstnance dělali převážně Francouzi a úředníky Skoti. Šéfové pak byli Britové a Nebo Amíci. Lovci zase převážně Američané - myšleno občané USA.
Co se dud týká, právě Skoťáci si na ně potrpěli kvůli zákazu dud v Evropě, a tak je na truc v Améru používali. Je prava, že na to neuměl každý, ale bylo normální, že si je na slavnostní příležitosti najímali - čili šlo o běžnou věc. Co by nás ale mělo asi mnohem víc zajímat je to, že krom toho co známe jako Keltskou hudbu tam nepochybně dominovala i Francouzská a na jihu Španělská hudba!!! A tomu se moc pozornost nevěnuje. Když se pak podíváš na národností rozložení podle počtu, tak mám podezření, že spíše jsi se setkával s Francouzkou písní než s Keltskou - myšleno Britské provenience.

[Joe]

Ale proč jsem toto všechno psal - jde o nástroje. A hlavně o otázku - na co se hrálo a také co se hrálo v dané době? A že to zůžovat jen na bodhran asi nebude stačit.

[R.S.Black]

Banjo doloženo v americe od1737

[Mysa]

prosímpěkně- Apalačský dulcimer je údajně nástroj Bretaňského původu. Hodně se o tom dá zjistit přez "dřevní" hudbu.
Co se banja týče, jeho geneze je nanejvýš zajímavou z hlediska akulturačních vlivů.
Do Mississipské oblasti se dováželi pracanti především ze Západní Afriky , kde se všude vyskytuje nástroj dvou až třístruný vyrobený zpravidla tak, že potáhnou půlku kalebasy syrovinou, vyříznou do ní dva otvory a těmi prostrčí klacek. Pak se buď do těla tykve, nebo do kůže vyřízne rezonanční otvor. Nově se to dělá i z kanystrů. Jmenuje se to například gurumi(Niger). V Ghaně-Ašantská oblast jsem to zaznamenal pod názvem banza(dost foneticky podobné) . Jorubové tomu říkají podobně. V 19. stol. se Amerikou toulali potulní kabaretiéři imituící černošskou kulturu a černící se korkem a ti si tento oblíbený drnkací nástroj poupravili kombinací violy a bubínku. Tedy 4 struny a kvintové ladění C,G,D,A. Pátá struna je ještě modernější úpravou. Opět se údajně jedná o keltský vliv-i když z keltského prostředí nic podobného neznám
Každopádně je to opět Apalačská záležitost asi z 50.let 19.stol.
Pokud by se za Americkou brala i Kubánská hudba,.V Universitní knihovně v Praze mají 5 svazkové dílo na úžasně nekvalitním papíře od Juana Ortíze, kde je celá kapitola o hraní na lžíce

pak existovaly různé fanfrnochy, vozembouchy, sistra a tamburíny a především výše zmíněné housle.
Černoši měli basový nástroj vzniklý natažením drátu na trámek a jeho vyšponováním plechovkou.

[Joe]

Dutý korpus potažený kůží je záležitostí prastarou, stejně tak i hudební luk. Dávný předchůdce banja vznikl kombinací těchto dvou nástrojů a nacházel se v rozdílných kulturách a v různých koutech světa. Je známo, že i ve starověkém Egyptě se hrálo na takový nástroj.
Do Ameriky byl předchůdce banja přivezen s černými otroky začátkem 18. století, nebo dokonce již v 17. století ze západní či severní Afriky. Další stopy směřují do Arábie a dále na východ. Folklorista Alan Lomax uvádí jako prapůvodní domov banja Orient (The Folk Songs of North America).
Ale vraťme se zpět do Ameriky: První banja se zrodila právě tam z nástrojů černých otroků. Jejich banjar, banger, banga, bonja, bandja, banza, banshaw, banjoe či bangil měl tři, případně čtyři struny, vyrobené z koňských žíní, střev nebo z rostlinných vláken. Kůže byla napnutá přes tykev odříznutou v její horní třetině.
Bílí banjisté napodobující černé muzikanty se sice objevovali už ve druhé polovině 18. století, avšak neuvěřitelná popularita tohoto druhu zábavy na sebe nechala čekat ještě několik desítek let. Od třicátých let 19. století patřili muzikanti s načerněnou tváří mezi nejoblíbenější baviče. Přibližně v této době bylo tykvové tělo banja nahrazeno kulatou dřevěnou obručí, nástroj byl opatřen napínacím (přítlačným) prstencem a několika háčky.
Jedním z nejtypičtějších rysů pětistrunného banja je jeho kratší „palcová“ struna. Mnozí z banjových badatelů připisují zásluhu na přidání nejkratší struny (cca r.1830) Joelu Walkeru Sweeneyovi (1813-1860), muži, který se velkou měrou zasloužil o popularizaci banja. Sweeney snad skutečně přidal nástroji pátou strunu, s největší pravděpodobností to ale byla struna basová, nikoliv krátká palcová struna. Ta zřejmě přišla společně s nástrojem z Afriky.
Začátkem roku 1843 vznikla v New Yorku skupina Virginia Minstrels. Jejich hudebně-zábavné produkce, které jsou dnes považovány za první ryzí minstrelská představení, měly u publika bouřlivou odezvu. Prostřednictvím minstrelských představení proniklo banjo k širšímu publiku.
Velké oblibě se banjo těšilo v období války Severu proti Jihu - hráli na něj vojáci obou válčících stran. Tato nešťastná událost v amerických dějinách paradoxně přispěla k dalšímu šíření banja.
Koncem 19. století bylo banjo nezbytností v salóncích lepší městské společnosti. Původní minstrelský styl hraní, nazývaný „stroke style“, nahradil styl prstový. Banjová hudba získala serióznější ráz. Na koncertních jevištích hráli banjoví virtuosové, kteří upravovali klasickou hudbu pro pětistrunné banjo.
První desetiletí 20. století přisoudila banju novou úlohu. Stalo se součástí souborů učinkujících ve velkých koncertních síních a tanečních halách. Staré dobré pětistrunné banjo neobstálo v jazzových bandech, které se staly novou národní vášní. Na tenorové i plektrum banjo se hrálo trsátkem.
Do hor se pětistrunné banjo dostalo několika cestami. Kromě zmíněné války Severu proti Jihu sehrála značnou roli minstrelská představení a vystoupení kočovných společností nabízejících zázračné medicíny. Snad i někteří černí dělníci pracující na stavbě prvních železnic s sebou přinesli do hor „svůj nástroj“. Zvuk a charakter banja se dobře uplatnily ve starých baladách i v tanečních melodiích.
Třicátá léta 20. století byla zlatou érou nahrávání old-time hudby. To požehnané období však skončilo s hospodářskou krizí - nahrávky se přestaly prodávat, banjo zůstalo nástrojem pro domácké a místní muzicírování věrných horalů, farmářů a horníků.
Roku 1945 angažoval Bill Monroe ve své skupině mladičkého Earla Scruggse, jehož tříprstová technika znamenala doslova revoluci. Brzy se našlo bezpočet Earlových následovníků a stará odložená banja se opět rozezněla. Scruggsova spolupráce s Monroem byla jedním ze zásadních milníků ve vývoji hudby, která se později začala nazývat „bluegrass“ - podle Monroeovy kapely Blue Grass Boys.
Kromě pana Earla Scruggse a bluegrassu pětistrunnému banju pomohla i vlna folkového hnutí, která se v letech padesátých a šedesátých přehnala Amerikou. V této souvislosti není možné opomenout propagátora lidového hraní a zpívání Pete Seegera, který navštívil v roce 1964 také tehdejší Československo.