Doktor wrote:
Další věc je ta kůže - tvrdíte, že to byla surovka. (v běžných pramenech se píše jen o kůži) Každý rudokožec vám potvtrdí, že kolikrát surovku namočíte tolikrát změkne na bláto. Museli by ji po vyschnutí něčím impregnovat, aby to fungovalo. (šelakem?-znali ho?)
Jojo to je pravda, pokud tu surovku namočíš na 4-5 dnů pod vodu (ne na déšť), tak opravdu změkne na hadr.
Ale nevím proč by ti dělostřelci zahazovali na pár dnů své kanóny do potoka?
Jinak indoši surovku používali právě na ty věci které měli za úkol ochraňovat před vlhkem!
fakt nevím...
obrázek se jmeuje schwedische artilerie. Připadlo mi zajímavý uchycení toho čepu - objímka s něčím co vypadá jako nýty nebo šrouby (?). Větší to bohužel nemám - stejně nevím odkud to je a kdo to dělal....
jeho součástí je i tenhle odstavec o koženkách....
In der Literatur werden oft die ledernen Regimentsgeschütze, die unter Gustav Adolf in der schwedischen Armee verwendet wurden, erwähnt. Selten wird erklärt, um was es sich dabei handelte. Hier deshalb eine kurze Erklärung.
Als "Erfinder" dieser Kanonen wird der schwedische General Wurmbrand (gebürtiger Österreicher) erwähnt. Wendelin Boeheim gibt den engl. Baronet Robert Scot, der in schwedischen Diensten war, an.
Das Rohr bestand aus einer 15 Kaliber langen kupfernen Futterröhre, an der Mündung 1/8 Kaliber stark, am Boden 1/4 Kaliber, welche statt des Zündloches eine eingesetzte eiserne Röhre besaß. Am Bodenstück war mit 6 Schrauben ein bronzener Stoßboden befestigt. Dieses Gerippe wurde mehrmals mit Firniss und Mastixlack gestrichen, mit Stricken, deren Zwischenräume mit Gips ausgegossen wurden umwunden und danach mit aufgezogenen Eisenringen verstärkt und mit starkem Sohlenleder übernäht.
Diese Geschütze waren leicht und billig herzustellen aber hielten nicht lange, da sie durch das eigene Feuer sehr litten. Sie erhitzten sich so sehr, dass nach 3 aufeinanderfolgenden Schüssen ein erneutes Laden wegen der Gefahr der Selbstentzündung des Pulver gefährlich wurde. Meistens hielten sie nur 10 -15 Schüsse aus; danach war das Strickwerk verglimmt und der Gips gelockert.
(Bemerkung: im HGM Wien und im Münchner Museum werden noch solche Exemplare aufbewahrt )
no já taky, ale pokusil sem se ...zcela volně, že....
je to myslím hodně zajímavé. Připomínám že autor textu Harald Skala pracuje ve vídeňském muzeu.
...V literatuře se často objevuje kožené plukovní dělo, které bylo za Gustava Adolfa zavedeno do švédské armády...protože není vždy jasné o co šlo následuje krátké vysvětlení...
Jako vynálezce se uvádí švédský generál Wurmbrandt (rozený Rakušan). Wendelin Boeheim uvádí Angličana ve švédských službách Roberta Scota.
Hlaveň byla 15 kalibrů dlouhá měděná trubka. U ústí silná 1/8 kalibru a na komoře ¼ kalibru, která měla na zátravce připojenu železnou objímku. Na dně byl šesti šrouby připojen bronzový „závěr“(nemůžu najít slovo pro ten hajzlík co čouhá vzadu z hlavně). Tato kostra byla často natřena fermeží nebo mastixem, s opletem jehož meziprostory se zalily sádrou a pak byla zesílena natáhnutými železnými prstenci a silnými kusy kůže (sohlenleder – kůže na podrážky).
Takové dělo bylo lehké a levné, ale dlouho nevydrželo. Střelbou se tak rozehřívalo, že po třech následujících ranách hrozilo vznícení prachu při ládování. Nejčastěji vydrželo dělo jen asi 10-15 ran. Pak už byl oplet ohořelý a sádra uvolněná.
poznámka: ve vojenském muzeu ve vídni a v mnichovském muzeu jsou ještě tyto děla uloženy.
