Památková péče na Moravě 10/2005 - Sborník NPÚ ÚOP v Brně
Krajina se po staletí vytvářela a proměňovala do své dnešní kulturní podoby a sociálního rozměru vzájemným působením člověka a přírody. Kulturní krajina pak představuje historicko-kulturní základ národní identity, neboť právě pocit sounáležitosti s předky a minulostí je jednou z vlastností, jíž se člověk odlišuje od zvířat, a současně vypovídá o vztahu společnosti k životnímu prostředí. Lidská sídla svým umístěním v terénu respektovala rozmanitost krajinného reliéfu na území naší republiky a vznikaly tak rozdíly utvářené daným územím, krajovými zvyklostmi, hospodářskými potřebami, dostupným stavebním materiálem a sociální i technologickou zdatností stavebníků. Kulturní krajinu spoluvytváří panorama sídel se zahradami, sady, místními i dálkovými cestami, vodními toky a rybníky a s drobnými soliterními stavbami technického, hospodářského a sakrálního účelu. Výrazně modelovala tvář kulturní krajiny členitost zemědělské půdy, jejíž scelování v druhé polovině 20. století naši krajinu brutálně poznamenalo. Kromě zmíněné kolektivizace (se všemi jejími důsledky) citelně postihly vzhled naší sídelní krajiny jen v 20. století i jiné převratné události, např. pozemková reforma po roce 1918, vyhnání Němců po druhé světové válce, jehož důsledkem bylo zpustnutí hraničních oblastí a leckde i zánik mnohých sídel; a v posledních patnácti letech až megalomanská stavební činnost, vnášející do naší krajiny hotové, avšak cizorodé urbanistické a architektonické modely.
