Bohdan Chmelnický

[Brant]

Hm, škoda. Tak snad přijedou aspoň na tu Kluszyn a dáme řeč. Ale knížky se asi nedočkáme. Knechte, zkusil by ses tedy zeptat, jestli by to šlo nějak zařídit přes tu knihovnu?

[Knecht]

Ok, uvidím co se dá dělat

[Brant]

СТРУКТУРИЗАЦІЯ УКРАЇНСЬКОГО КОЗАЦЬКОГО ВІЙСЬКА
О.В. Фірсов
Черкаський державний технологічний університет, м. Черкаси,Україна

першої чверті XVII ст.
У статті розглядається структуризація українського козацького війська першої чверті XVII ст., її
характерні риси і особливості.
До середини 20-х років XVII ст. українське козацьке військо досягло вже порівняно
високого рівня. Воно стало одним з найбільш боєздатних у Європі, що засвідчили його
перемоги на полях битв. Важливою умовою досягнень у цій царині була основа воєнної
системи, що почала формуватися ще наприкінці XVI ст., але особливо яскравого
вираження набула за гетьманування Петра Сагайдачного.
Певною мірою можна стверджувати, що вивчення основ військового устрою
українського козацтва та його бойового минулого бере початок ще з середини ХІХ ст.
Одним з перших це намагався здійснити у своїй праці «История Малой России»
Д.М. Бантиш-Каменський [1]. Проте він не розглядав ще козацьке військо як зорганізовану
структуру.
Значний внесок у вивчення історії українського козацтва зробили В.Б. Антонович,
М.С. Грушевський та А.О. Скальковський [2-4]. Їхні праці залишаються найбільш
ґрунтовними і фактологічно найбільш наповненими про походження козацтва, формування
Запорозького війська та його бойове минуле.
Величезний матеріал представлений у працях Д.І. Яворницького [5], [6], який ввів
у науковий обіг значний масив архівного матеріалу. Звичайно, дослідник не оминув
увагою питання про формування, структуру, озброєння козацького війська.
Дослідженням українського козацького війська окресленого періоду займався
В.І. Сергійчук [7]. У своїй докторській дисертації він детально описав організацію
козацького війська, його озброєння, спорядження та оснащення. Проте в ній відсутні
узагальнення досвіду застосування Війська Запорозького у війнах періоду гетьманування
Сагайдачного.
Дослідженням військової діяльності козацького гетьмана Петра Конашевича-
Сагайдачного займались такі вітчизняні історики як О.І. Гуржій та В.В. Корнієнко.
У своїй праці «Воєнне мистецтво Петра Сагайдачного» [8] ці дослідники розкривають
особливості тогочасної тактики та стратегії, форм і способів збройної боротьби.
Наукові напрацювання вищезазначених дослідників довели, що до початку XVII ст.
Запорозька Січ зберегла свої попередні риси побудови, яка мала оборонну спрямованість.
Саме тому автор ставить за мету дослідити та ретельно проаналізувати структуризацію
українського козацького війська першої половини XVII ст. та з’ясувати її характерні
риси та особливості.
Перш за все, необхідно визначити, якою була тактична одиниця козацького війська.
Звернемось до «Реєстру 1581 р.» [9], згідно з яким козаки отримали сукно і гроші за
участь разом з польським військом у поході на Москву. Реєстр свідчить, що у поході
козаки були в складі тактичного підрозділу з 500 чоловік, який підпорядковувався
«поручнику козаків низових, запорозьких» – Яну Орішовському. За польською військовою
термінологією це означало, що він був не тільки старшим над козаками, а це й помічник
Структуризація українського козацького війська першої чверті XVII ст.
«Наука. Релігія. Суспільство» № 2’2008 97
командира загону, до якого входило козацьке формування [10]. Згідно з реєстром,
Яну Орішовському безпосередньо підпорядковувались і 32 козаки, які не входили до
підрозділу з 500 чоловік. Це були козаки полкової ланки. Сам підрозділ з 500 чоловік
поділявся на 50 первинних організаційно-структурних формувань по 10 чоловік, які
очолювали товариші. Кожен із них мав у своєму розпорядженні парокінний віз з
наметом, на якому перевозили зброю, боєзапас, продукти та похідне спорядження на 10
чоловік. На марші, в складі рухомого табору, товариш за загальними сигналами та
розпорядженнями командира загону керував рухом воза, а також мушкетним вогнем
своїх підлеглих. При зупинці табору для оборони товариш визначав обсяг і характер
інженерних робіт біля свого воза, а також керував захистом своєї ділянки.
Наведені факти, в поєднанні з аналізом особового складу реєстру, дозволяють
зробити висновок про те, що українське козацьке військо в першій чверті XVII ст.
будувалось за традиційними принципами Війська Запорозького. При цьому первинною
одиницею його похідного формування був підрозділ з 10 чоловік, який очолював товариш.
Цей підрозділ складав основу організаційної структури бойового підрозділу з 50 чоловік –
загону. Пізніше посада товариша трансформувалася в посаду десятника, а підрозділ з
10 козаків став основою організаційної структури бойового підрозділу – похідної сотні.
Враховуючи те, що кожен десятий козак був товаришем – молодшим командиром, то
військове або січове товариство слід вважати досить чисельним. Так, гарнізон Коша
мав 200 чоловік товариства (при загальній кількості гарнізону – 2 тис. чол.).
Отже, при виробленні поточних рішень гетьман Війська Запорозького або кошовий
отаман у повсякденній роботі узгоджували всі питання діяльності Січі з товариством і
відповідно до цього підписували документи. Першою особою в питаннях воєнної політики
та головнокомандувачем українського козацького війська був гетьман Війська Запорозь-
кого, а не кошовий отаман, як вважалося раніше деякими дослідниками. На користь
нашого твердження свідчать дані джерел. Так, у виявленому в архівосховищі Польщі і
опублікованому Ю. Мисиком листі від 11 грудня 1629 р. до старшого над реєстровцями
Григорія Савича (Чорного), гетьман Війська Запорозького Левон Іванович вказує на
неповагу в листуванні до його посади, яка має вищий ранг, ніж посада кошового отамана:
«...А [ви] тепер пишете до нас не як до голови, але як до кошових...» [11].
Характерно, що при формуванні похідних підрозділів запорозький курінь у першій
чверті XVII ст., на відміну від XVI ст., вже не становив тактичну військову одиницю.
Він виконував функцію бази для їхнього формування. Іншими словами, низовики не
ходили в похід куренем, а формували для цієї мети на його основі похідний підрозділ.
Джерела свідчать, що протягом першої чверті XVII ст. первинною тактичною одиницею
Запорозького Війська був підрозділ, який формувався з 500 чоловік бойового складу
одного або декількох куренів. На нашу думку, цим підрозділом і обмежувався кількісно
бойовий склад куреня під час запису до нього козаків, що призвело в період апогею
розвитку Січі до виникнення великої кількості куренів. Ймовірно також і те, що до
моменту створення українського козацького війська, тобто до кінця XVI ст., курінь був
тактичною одиницею, яка з еволюцією устрою Січі поступово перетворилася на
військово-адміністративну (господарчу) структуру.
Очолював курінь курінний отаман, який обирався козаками на Раді куреня. Оскільки
ця посада на Запорожжі була мобілізаційною та адміністративно-господарчою, то той,
хто її обіймав, не очолював тактичного підрозділу, що формувався з козаків куреня
(тобто, не брав участі у поході).
Особливість організації куреня, як військової одиниці Війська Запорозького, полягала
в тому, що військова й судова влада над його козаками передавалась керівництву поселень,
на землях яких вони господарювали. Це дозволяло курінному отаману зосередити всю
увагу на проблемах екіпіровки кожного козака та його індивідуальної бойової підготовки.
О.В. Фірсов
98 «Наука. Релігія. Суспільство» № 2’2008
Він також дбав про створення матеріальних запасів куреня, якими забезпечувалася його
мобілізаційна готовність. Запаси постачались і тактичним підрозділам, сформованим на
базі куреня, а також і прикордонній та гарнізонній службам. Це дозволяло зосередити
центри керівництва та військову матеріальну базу куренів у Коші, розташувати їх
компактно, створити сприятливі можливості для того, щоб дати гарнізоном Січі негайну
відсіч нападникам і забезпечити проведення швидкої мобілізації всього Війська
Запорозького. Запорозький курінь був доброю базою для формування похідних
підрозділів українського козацького війська, яке вирушало в похід, впорядковане на
полки та сотні. Вони йшли під своїми корогвами, зі своїм обозом та артилерією.
Варто звернути увагу на те, що в першій чверті XVII ст. Військо Запорозьке
формувалося у вигляді територіально-міліційної та курінної систем [10, с. 32-33]. При
цьому простежувалися такі особливості:
– кожен козак (крім тих, що несли гарнізонну службу) займався індивідуальною
господарчою діяльністю на власній, громадській чи отриманій в оренду землі;
– владна структура (курінь), яка визначала форми власності на землю та розміри
прибутку від неї як платню за військову службу, зараховувала козака до особового
складу війська, контролювала його господарську діяльність. Одночасно вона мала
мобілізаційну функцію і вимагала від конкретної особи повного самозабезпечення (в
одязі, озброєнні та харчуванні), а також виконання, у випадку необхідності, військової
служби. На базі означеної структури здійснювалась індивідуальна бойова підготовка
козака, а також формувалися підрозділи для ведення воєнних дій, які очолювала
призначена похідна старшина, створювалися матеріальні запаси та людські резерви;
– для контролю за дотриманням членами товариства норм звичаєвого права та сумлінним
виконанням обов’язків існували військова і судова влади, які діяли узгоджено з військово-
мобілізаційною керівною структурою та управлінням села (міста);
– мобілізаційну, адміністративну або господарчу функції в усіх структурах Війська
Запорозького виконували отамани (кошовий, курінний тощо);
– військове та командне керівництво здійснювали гетьман, полковники, командири
загонів і «товариші».
Важливо порівняти засади Війська Запорозького першої чверті XVII ст. з основами
побудови тогочасних західноєвропейських армій, які комплектувалися рядовим і навіть
командним складом шляхом вербування, що було, фактично, примусовим наймом. Така
система часто збирала під прапори армії декласовані елементи суспільства: утікачів,
злочинців, дезертирів з армій інших держав і була нестійким джерелом поповнення [12].
Можна стверджувати, що у найважливішому питанні будівництва армії – питанні
її комплектування – керівництво Війська Запорозького знайшло найефективніше для
того часу рішення: комплектування війська за допомогою територіально-міліційної
системи. Перевагою цієї системи було те, що на відміну від армій Західної Європи вона
формувала порівняно однорідну за своїм складом і соціальними ідеалами козацьку масу
з високими патріотичними настроями.
Висновки
Таким чином, стосовно організації Війська Запорозького необхідно констатувати,
що його комплектування, організацію, склад і систему управління необхідно класифікувати
як групу факторів, що зумовили боєздатність Війська Запорозького. За тих історичних
умов територіальна паланково-курінна система виявилася найбільш ефективною
формою при вирішенні головної проблеми побудови збройних сил – забезпеченні
постійного джерела поповнення армії. Ця система об’єктивно відповідала завданням і
потребам підтримки козацького війська. Щоб знаходитися на належному рівні та в
Структуризація українського козацького війська першої чверті XVII ст.
«Наука. Релігія. Суспільство» № 2’2008 99
боєздатному стані, створювала матеріальні запаси та людські резерви, а також сприяла
проведенню швидкої суцільної мобілізації. Вона була унікальною на той час і не мала
аналогів серед інших країн, де панувала система комплектування армій шляхом
вербування. Найважливішою перевагою прийнятої на Січі системи було й те, що вона
формувала армію з високими патріотичними якостями, що відрізняло її від інших
армій, підрозділи яких були автономними і внутрішньо слабо пов’язаними між собою.
Саме тому ця система у козаків практично не змінювалася. Але ця незмінність не тільки
не стримувала позитивні зрушення в розвитку способів ведення збройної боротьби, але
й сприяла безпосередньому вдосконаленню організаційної структури діючого похідного
складу Війська Запорозького.
ЛІТЕРАТУРА
1. Бантыш-Каменский Д.Н. История Малой России. – М., 1830. – Т. 1. – С. 161-176.
2. Антонович В.Б. Про козацькі часи на Україні. – К.: Наукова думка, 1991. – 238 с.
3. Грушевський М.С. История украинского казачества: В 2-х т. – К., 1913. – Т. 1. – 564 с.
4. Скальковский А.А. История Новой Сечи или последнего Коша Запорожского. – Одесса, 1846. – Ч. 1. –
210 с.
5. Яворницкий Д.И. Запорожье в остатках старины и преданиях народа. – К.: Наукова думка, 1995. – 246 с.
6. Яворницький Д.І. Історія запорозьких козаків: У 3-х т. – К.: Наукова думка, 1990. – Т. 1. – 584 с., Т. 2. –
539 с., Т. 3. – 556 с.
7. Сергійчук В.І. Українське козацьке військо у другій половині XVI – середині XVII ст.: Рукоп. дис.
докт. іст. наук. – К.: КДУ, 1991. – 426 с.
8. Гуржій О.І., Корнієнко В.В. Гетьман Петро Конашевич-Сагайдачний: Монографія. – К.: Вид-во
«Україна», 2004. – 189 с.
9. Дзира Я. Перший паспорт козацтва і найдавніший реєстр Низового війська 1581 р. // Літ. Україна. –
1991. – 13 червня.
10. Стороженко І.С. Богдан Хмельницький і воєнне мистецтво у визвольній війні українського народу
середини XVII ст. – Вип. 1. – Дніпропетровськ: Вид-во ДДУ, 1996. – С. 27-28, 32-33.
11. Мисик Ю.А. Три документи до передісторії повстання Тараса Трясила / До 90-річчя Катеринославської
ученої архівної комісії (1903 – 1916 рр.): Метод. Посібник. – Дніпропетровськ: ДДУ, 1993. – С. 39.
12. Разин Е.А. История венного искусства: В 5 т. – М.: Воениздат, 1955. – Т. 1. – С. 45.
А.В. Фирсов
Структуризация украинского козацкого войска первой четверти XVII ст.
В статье рассматривается структуризация украинского казацкого войска первой четверти XVII ст., её
характерные черты и особенности.
A.V. Firsov
The article analyzes the typical features and peculiarities of Ukrainian Cossack army structure in the first quarter
of XVII century.

[Brant]

Bohdan Chmelnický. Namalováno ve dvacátých letech osmnáctého století.

bohdan.jpg

[Timofejič]

Já překládal naposled, tak teď zas ty, to je takový docela spravedlivý, ne?

[Brant]

Já překládal naposled, tak teď zas ty, to je takový docela spravedlivý, ne?

A co? Ten text výše? Ten už tu visí od března a nikdo se zatím neozval. Pročež předpokládám, že tomu buď všichni rozuměj, bo je to nezajímá.

[Timofejič]

Nojo, dyž já v březnu chyběl,
ale stejně bys to moh přeložit,
třebas tomu všichni nerozumí...

[Begbie]

Strejdi, přeložte to prosím [-o<

[Brant]

Strejdi, přeložte to prosím [-o<

Tos přehnal

[Brant]

Libor Svoboda

Vztahy Bohdana Chmelnického a Moskvy v letech 1648–1649

(bohužel k tomu nejsou číslované poznámky pod čarou)

„…Nejjasnější, veliký, a přeslavný care Moskevský, a nám velmi milostivý pane a dobroději. Podobno božskému zázraku se stalo to, co jsme si sami vždy přáli a o co jsme usilovali, abychom tento čas mohli skrze naše posly popřát vašemu carskému veličenstvu dobrého zdraví…“ 1 Těmito slovy začíná, dnes již legendární list Bohdana Chmelnického moskevskému caru Alexeji, z (8.) 18. června 1648. List, jenž byl prvním oficiálním pokusem slavného kozáckého hejtmana prolomit izolaci a navázat řádné diplomatické vztahy s Ruskem, stál na počátku zprvu opatrných, později však stále intenzivnějších vztahů moskevského panovníka s vůdcem vzbouřených kozáků. Závažnost a důležitost tohoto „uzlového bodu“ ukrajinské historie na rozhraní pozdního středověku a raného novověku si uvědomovali již současníci 2 a svůj hodnotící postoj k této události, zejména jejímu významu pro současnost, byli nuceni zaujmout i ukrajinští, ruští a polští historikové všech následujících generací. 3 Tato aktualizace v podstatě znemožnila a stále ještě svým způsobem znemožňuje objektivní zhodnocení, dosud přespříliš poznamenané politickými diskusemi a ideologickými konstrukcemi, které často hrály důležitější roli nežli holá fakta. Na události staré několik století se nahlíželo a nahlíží pod zorným úhlem aktuálního politického dění a historická fakta zde sloužila a slouží jako pouhý nástroj v politickém boji a jako argument při prosazování určitých politických plánů a záměrů. Přirozeně, každá doba vnesla do problematiky svůj pohled, své vidění, a velkou roli sehrála i ideologická východiska a národnostní původ jednotlivých badatelů. Snahy o navázání spojení s Moskvou považovali někteří, především sovětští, ale i ruští historici za předem promyšlené. Podle této interpretace směřovalo veškeré úsilí Bohdana Chmelnického od počátku k jedinému cíli, ke spojení s Moskevským státem. 4 Vyvrcholení Chmelnického snah většina historiků spatřovala v dohodě mezi carem a záporožským vojskem uzavřenou v Perejaslavi v lednu 1654, kdy se kozáci stali spolu s celou Ukrajinou dobrovolně poddanými ruského cara. Toto spojení, vykládané jako progresívní čin, mělo být cílem moskevské politiky. Chmelnický a spolu s ním všichni kozáci a celý ukrajinský národ si přáli jediné, vymanit se z polského národnostního, sociálního a náboženského útlaku a připojit se k Rusku. 5


Současná ukrajinská historiografie vidí problém naprosto rozdílně. Do období 1648–1657, které označuje pojmy „národní revoluce“ a „osvoboditelská válka“. klade počátek formování moderní ukrajinské státnosti a význam a úloha Rusů v Chmelnického zahraniční politice není oceňován tak kladně, jak tomu bylo za sovětské éry. Ukrajinská historiografie se v mnoha případech nedokáže zcela oprostit od nacionálních pohledů a přeceňování některých momentů vlastní historie, což vede k ne zcela vyváženému pohledu na národní dějiny ak idealizaci některých jejich úseků. 6 Tradičně velkou pozornost ukrajinským dějinám v polovině 17. století věnuje historiografie polská, která se podobně jako ukrajinská jen velice obtížně vyhýbá nacionálně zabarvenému hodnocení.7

Hlavním cílem předkládané práce není kritika jednotlivých tezí a názorů. Mým záměrem bylo pokusit se zjistit, na jaké úrovni se vztahy Ruska a kozáků nalézaly v prvních měsících války, kdy se skutečná kozácká vnitřní i zahraniční politika, v níž Moskva později sehrála nemalou úlohu, teprve rodila. Časově jsem si téma vymezil od pokusů o první kontakty v červnu 1648 až po uzavření Zborovských dohod v srpnu 1649. Zborovské dohody tvoří v historii povstání jeden z vrcholných bodů, po jejich uzavření se politická situace na Ukrajině a v celé východní Evropě podstatně změnila. Kozáci sice formálně nadále podléhali Rzeczi Pospolité, ve skutečnosti však Chmelnický prováděl vlastní, na Polácích nezávislou politiku, což se samozřejmě odráželo iv poměru kozáků a Moskvy.8

V dějinách východní Evropy sehrál rok 1648, stojící na počátku zásadních mocenských a geopolitických změn ve východní Evropě, úlohu význačného mezníku. Větší část území nynější Ukrajiny, jež byla součástí polsko-litevského soustátí tzv. Rzeczi pospolité, ochromil výbuch velkého kozáckého povstání, namířeného proti ústřední polské vládě. Stačilo několik měsíců a ukrajinské země se ocitly mimo dosah a kontrolu státních institucí. Původně obyčejné povstání se rozrostlo v rozsáhlý, dvě desítky let trvající konflikt, do něhož se aktivně zapojilo více států. Posléze se již nebojovalo pouze o ovládnutí ukrajinských zemí, ale o celkové uspořádání poměrů ve východní části Evropy.

V polovině 17. století zaujímala Rzecz Pospolitá ve východní Evropě postavení významné regionální mocnosti. 9 V roce 1648 měla sice již své vrcholné období, tzv. „zlatý věk“, který prožívala v druhé polovině 16. av počátcích století 17. víceméně za sebou, stále se však jednalo o zemi jejíž moc a význam nemohl žádný ze skutečných či potenciálních nepřátel podceňovat. Rozlohou největší evropský stát vznikl v roce 1569, kdy se uzavřením tzv. Lublinské unie spojila Polská Koruna v jeden celek s Velkým knížectvím Litevským. 10 Zároveň byly ukrajinské země Kyjevsko, Braclavsko, Podlesí a Volyň odtrženy od Litvy a inkorporovány přímo do polského království. 11 Spojení obou zemí mělo vedle kladů i své stinné stránky. Spolu s Litvou „zdědila“ polská Koruna celou řadu sporný otázek. V průběhu 16. století se stále více ukazovalo, že samotná Litva nebude mít dostatek sil, aby mohla vzdorovat sílící Moskevské Rusi a bylo to právě spojení s Polskem, které mělo Litvě pomoci účinně čelit ruskému tlaku. Celou situaci komplikoval i fakt, že od samého počátku své existence až po zánik roku 1795 neměla Rzecz Pospolitá přesně vyznačené a vymezené východní hranice. 12 Před Rzeczí Pospolitou tak vyvstávalo stálé nebezpečí války s východním sousedem. Navíc byla většina obyvatel nově připojených zemí ortodoxního vyznání.

V Polsku, zemi proslulé v 16. století náboženskou tolerancí, nabývala od sedmdesátých let 16. století neustále většího vlivu působení katolické protireformace. Tento proces zesílil po nástupu Zikmunda III. fanatického katolíka, na polský trůn. V zemi ještě po celé 17. století existovaly silné skupiny nekatolíků, moc ve státě však pevně držely katolicky orientované kruhy podporované katolickou církví. Častým důvodem konverzí na katolictví byla lepší příležitost společenského vzestupu a kariéry, přičemž zpravidla platilo, že přijetím katolické víry přijala dotyčná osoba i polský jazyk a polskou kulturu, tedy se polonizovala. Jestliže magnáti a střední šlechta zpravidla přestupovala na katolictví, nižší šlechta, měšťanstvo a venkovské obyvatelstvo zůstávalo pravoslavné.

Pokus o vytvoření unie mezi katolictvím a pravoslavím, tzv. Brestská unie podepsaná roku 1596, jejímž výsledkem byl vznik řeckokatolické církve a zákaz působení církve pravoslavné na území Rzeczi Pospolité, neskončil zcela v souladu s přáním svých tvůrců.Polská politická reprezentace nevyužila všech možností a její postup vůči pravoslavným byl poznamenán řadou chyb a omylů. Tvrdošíjné lpění na zákazu pravoslavné církve a okázalá podpora církve uniatské jen situaci nebezpečně radikalizovaly a vyvolaly nespočet násilných akcí. Do řad obránců ortodoxní víry se zapojili příslušníci téměř všech vrstev ukrajinského společenství: šlechta, měšťanstvo a role ozbrojeného ochránce se chopili kozáčtí vůdci. S jejich pomocí byla roku 1620 ilegálně obnovena ukrajinská pravoslavná církev. Legální obnovení bylo možné až po smrti Zikmunda III. Vladislav IV. roku 1632 povolil pravoslavnou církev v čele s metropolitou Petrem Mohylou.

Během dlouhé vlády prvního příslušníka švédského rodu Vasovců na polském trůně Zikmunda III. (1587–1632) a jeho syna Vladislava IV. (1632–1648) dosáhlo polsko-litevské soustátí největšího teritoriálního rozmachu. Poté, co švédský sněm roku 1599 Zikmunda detronizoval a zvolil švédským králem jeho strýce Karla IX., zavlekl král Zikmund Rzecz Pospolitou do těžkých a vysilujících válek se Švédskem. 13 Zikmund se stejně jako jeho synové Vladislav a v prvních letech vlády Jan Kazimír formálně nikdy nevzdal titulu švédského krále. Nešlo jen o navrácení švédské královské koruny. Obě země se snažily o ovládnutí a kontrolu baltického prostoru. V zahraniční politice se Zikmund po uzavření míru roku 1613 orientoval na spolupráci s rakouskými Habsburky.Dobré vztahy s Vídní učinily Rzecz Pospolitou součástí habsburského tábora v prvních desetiletích třicetileté války, ai když se polská armáda bezprostředně nezúčastnila vojenských operací v Říši, byl význam a úloha Polska jako státu, o jehož přízeň se ucházely oba znepřátelené tábory, velký. 14 Zikmund pomohl Ferdinandovi v době českého povstání a povolil císařským verbovat vojsko na svém území. Lisovčici, profesionální vojenské jednotky, kteří se nechali naverbovat do císařských služeb zachránili Vídeň obleženou vojsky Gábora Bethlena a českých stavů. Jako součást třicetileté války pokračoval i švédsko-polský konflikt vedený v jižním a jihovýchodním Pobaltí a ukončený příměřím v Altmarku roku 1629.

Obratnou politikou krále Vladislava IV., jenž nastoupil na polský trůn po smrti svého otce Zikmunda III. roku 1632, a kancléře Ossolińského, kteří dovedně lavírovali mezi Francií i Habsburky, se podařilo udržet zemi stranou poslední zdlouhavé fáze třicetileté války. Vztahy se Švédskem byly sice nadále napjaté, avšak angažovanost Švédska ve válkách v Říši vylučovala, alespoň prozatím, ozbrojené střetnutí. Dlouhé polsko-švédské nepřátelství ukončilo v roce 1635 příměří uzavřené ve Sturmsdorfu na 25 1/2 roku.

Země se zdánlivě jevila jako vnitřně stabilizovaná a její postavení na mezinárodní politické scéně relativně pevné. Dominantní pozice v zemi osídlené z velké části obyvatelstvem nepolského původu získávala polská kultura a polský jazyk. Již v tomto období se však začínají ve vývoji země objevovat příznaky negativních jevů a tendencí ať v oblasti zahraničně či vnitropolitické, jež se o několik desítek let později nemalou měrou podílely na postupném úpadku Rzeczi Pospolité. Na úkor neustále slábnoucí královské moci získávala vysoká šlechta stále větší prostor a její podíl na řízení státu se zvyšoval. Za vlády Zikmunda III., jenž se pokoušel o uplatnění stejného modelu centralizovaného absolutistického státu, jaký byl v sousedních zemích zejména v habsburské monarchii, sice nedosáhl tento proces ještě takových rozměrů jako v následujících obdobích a „zlaté šlechtické svobody“ se ještě nestaly brzdami efektivního řízení a fungování státního aparátu. Již tehdy však začaly představovat vážný problém, který narůstal za Zikmundových nástupců. Byly to právě události roku 1648 a následujících let, kdy se řada těchto negativních jevů měla projevit v plné síle.

Na sklonku života se Vladislav IV. rozhodl uspořádat mohutnou křížovou výpravu proti Osmanské říši a jejímu vazalu Krymskému chanátu. 15 Osmanská říše, s níž mělo Polsko do té doby až na výjimky (válka v letech 1620–1621) dobré vztahy, 16 procházela těžkou vnitřní krizí, aktivnější zájem o situaci v severním Černomoří navíc znemožňovala roku 1645 započatá válka s Benátkami (tzv. Kandijská válka). Krymští Tataři působili svými loupeživými nájezdy, současníky přirovnávaným k živelným pohromám, na ruské a polské území nesmírné škody a znemožňovali ekonomické využití úrodných oblastí Ukrajiny a jižního Ruska. 17

Duchovním otcem projektu byl polní hejtman S. Koniecpolski, jenž vypracoval dokument s názvem „Dyskurs o zniesieniu Tatarów“ a 5. ledna 1646 jej přednesl na tajné radě. 18 Rzecz Pospolitá se měla spojit s Moskvou a za pomoci kozáků vymazat chanát z mapy, aby tak navždy zmizelo nebezpečí tatarských vpádů na území obou států. Za poskytnutou pomoc měl Krym zůstat součástí Moskevského státu. 19 Plán války proti chanátu můžeme považovat zřejmě za umírněnou variantou megalomanských a nereálných králových záměrů vyhlásit křížové tažení v čele s Rzeczí Pospolitou namířené proti Osmanské říši.

Královy válečné úmysly narazily na tvrdý a nečekaný odpor šlechty. I přes Vladislavovo ujišťování senátorům, že neučinil nic, co by ohrozilo jejich zákonná práva, byl plán v říjnu 1646 zamítnut sněmem a velkolepě pojaté přípravy na válečný střet s Osmanskou říší, do které polského krále tlačila papežská kurie a hlavně Benátky, neměly v zamýšleném rozsahu žádné šance na uskutečnění. Mezinárodní situace nepřála provedení grandiózní akce, a tak se jediným hmatatelným výsledkem složitých diplomatických jednání stalo podepsání „věčného míru“ s ruským carem za aktivního přispění diplomata Adama Kisiela na podzim roku 1647. 20

Kozáci, kteří tvořili neoddělitelnou součást společnosti obývající řídce osídlené území na pomezi stepi a lesních oblastí na jihovýchodě Rzeczi Pospolité, se snažili cestou odporu zachovat si či případně rozšířit privilegia udělovaná jim polskými králi jako odměnu za službu při ochraně před tatarskými vpády nebo za vojenskou pomoc ve válkách. 21 Postoj státní moci vůči kozákům nabýval v průběhu let na rozhodnosti. Typickým dokladem byl postup, jakým bylo potlačeno poslední povstání v letech 1637–1638. Po krutých represích, jejichž cílem bylo jednou pro vždy vyřešit kozáckou otázku a dostat kozáky pod kontrolu státu, nastalo desetileté období klidu, v dějinách Ukrajiny 17. století zcela výjimečné, pojmenované „zlatý mír“. Neměl však dlouhého trvání. Během deseti let se nakupilo mnoho nevyřešených problémů, jež se nedotýkaly pouze úzce vymezené sociální skupiny kozáků, ale i ostatních vrstev ukrajinské společnosti. Napjatou situaci na Ukrajině zhoršil neúspěšný pokus krále Vladislava IV. zorganizovat křížovou výpravu namířenou proti Vysoké Portě a Krymskému chanátu. 22 Válečné přípravy v letech 1646–1647 vzbudily na Ukrajině velké naděje a očekávání. Není přesně známo, co král kozákům za jejich pomoc slíbil. 23 O to horší reakce a pozdvižení mezi kozáky, očekávajícími výhody za vojenskou pomoc vyvolala zpráva o definitivním krachu královských plánů. Zmařená příležitost získat nazpět alespoň část uzmutých svobod vzbudila na Záporoží velké vření. Situace se natolik vyhrotila, že kancléř Ossoliński v srpnu 1647 osobně navštívil Ukrajinu, aby se pokusil dohodnout s kozáckou staršinou a uklidnil náboženské spory, které nastaly po smrti kyjevského metropolity Petra Mohyly. Rozhovory s kozáky se odehrávaly s přísnou konspirací a nulovým výsledkem, kancléři se nepodařilo přesvědčit o upřímnosti králova jednání. 24 Napětí stále více a více narůstalo a stačila příslovečná jiskra, aby Ukrajina stanula v plamenech. Stalo se tak v zimě roku 1648. 25

Muž, jenž stanul na čele povstání jevícího se zpočátku jako běžná kozácká revolta, se jmenoval Bohdan Zenobius Chmelnický. Osobnost Chmelnického se již za jeho života stala předmětem různých sporů, dohadů a interpretací ze strany současníků a pozdějších historiků, publicistů a propagandistů, lhostejno, zda se jednalo o příznivce, či naopak reprezentanty nepřátelského tábora. Potomek nižší pravoslavné šlechty, jež se ve službách polských magnátů aktivně podílela na kolonizaci Ukrajiny, 26 se se vší pravděpodobností narodil roku 1595 v městečku Čyhyryn ležícím cca 150 kilometrů jižně od Kyjeva, kde jeho otec Michal zastával ve službách korunního hejtmana Stanisława Żólkiewského místo podstarosty. Odměnou za věrné služby obdržel Chmelnický senior dvůr Subotov vzdálený necelých 10 kilometrů od Čyhyrynu. 27 V mládí se Bohdanovi dostalo na svou dobu a na prostředí, ve kterém vyrůstal, kvalitního vzdělání. Na jezuitském gymnáziu ve Lvově absolvoval studia gramatiky, poetiky a rétoriky. Podle hodnověrných svědectví byl schopen dohovořit se latinsky, což zdaleka nebylo v kozáckém prostředí pravidlem. V roce 1621 se spolu se svým otcem zúčastnil války s Osmanskou říší av bitvě pod Cecorou, kde zahynul jeho otec, padl do tureckého zajetí, odkud se, neznámo za jakých okolností, navrátil až po několika letech. 28 Po svém návratu opustil službu u vyšší šlechty a svůj další život, podobně jako mnoho dalších nižších šlechticů, spojil s kozáckým společenstvím, kde si záhy získal všeobecnou vážnost. O jeho životě ve dvacátých a třicátých letech 17. století máme jen minimum zpráv. Oženil se a hospodařil na zděděném dvoře v Subotově. O účasti v kozáckých povstáních a Smolenské válce nemáme hodnověrné zprávy. Ve třicátých letech vykonával funkci písaře vojska záporožského, která patřila mezi kozáky k těm nejváženějším. Ve světle dochovaných pramenů se nám jeví spíše jako zámožný, usedlý a důvěryhodný muž, těšící se jisté autoritě a uznání, přijatelný pro kozáky i pro Poláky, jehož poměr vůči panovníkovi a jeho služebníkům lze nazvat loajálním. V roce 1646 se stal jedním z členů delegace zastupující kozáckou staršinu při jednání s Vladislavem IV. o kozácké účasti v křížové výpravě proti Turkům. 29 Někdy v této době došlo k osudovému sporu mezi ním a čyhyrynským starostou Czaplińským. Přesné pozadí sporu trvajícího zřejmě několik let, neznáme. Kromě majetku šlo i osobní záležitosti týkající se Chmelnického milenky Heleny. Starosta nakonec Chmelnického pod záminkou, že nemůže řádně dosvědčit svá majetková práva, o dvůr Subotov i se vším příslušenstvím připravil a nařkl jej ze zrady. Chmelnický se nejprve pokoušel svůj majetek získat zpět soudní cestou, avšak neuspěl. Po neúspěšných pokusech domoci se spravedlnosti byl obviněn (přesné okolnosti jsou opět neznámé) ze spiknutí a hrozil mu trest smrti. 30 Před trestem musel uprchnout do stepi, na Záporoží, což bylo jediné místo, kde mohl najít bezpečné útočiště. 31

V krátké době se mu podařilo ovládnout Sič a uzavřít spojenectví s Tatary. Chmelnického iniciativa přišla chánovi velice vhod. Islam Gerej věděl o polských válečných přípravách a jako odplatu se chystal na jaře 1648 zaútočit na Ukrajinu. V případě loupeživého vpádu do nitra země se Tataři nyní nemuseli obávat překážek v podobě kozáckých pevnůstek a vojenských táborů, znesnadňujících a mnohokráte i přímo znemožňujících postup vojsk do vnitrozemí. 32 V době pobytu kozáckých vyslanců na Krymu začaly nepokoje na Ukrajině narůstat. Zpráva o důvěrných jednáních s odvěkým nepřítelem Rzeczi Pospolité Tatary se rychle roznesla po celé zemi a státní moc se připravovala k okamžitému zásahu. 33 Kozáky nikdo nepodceňoval, zkušenosti s uplynulých let ukazovaly, že kozácké vzpoury mají stále větší ohlas u venkovského obyvatelstva i městské chudiny. Každé nové povstání mělo ničivější průběh nežli předcházející ak jeho potlačení muselo být vynaloženo mnohem více sil a prostředků.

První střetnutí polské armády s kozáckým vojskem dopadla katastrofálně. V květnu 1648 uštědřili kozáci a Tataři polským vojskům dvě drtivé porážky, u Žlutých vod 29. dubna až 16. května a pod Korsuní 26. května 1648. Oba vůdci vojska Potocki a Kalinowski padli do zajetí a armáda, jež měla za úkol potlačit vzbouření, byla zničena. V průběhu několika jarních a letních měsíců přestala fakticky existovat polská vláda nad Ukrajinou. Povstání se začalo rozrůstat, ke kozákům se začalo houfně přidávat venkovské obyvatelstvo a stranou nezůstala ani drobná šlechta a měšťanstvo. Všeobecný chaos, anarchii a bezradnost umocnila zpráva o smrti krále Vladislava IV 20. 5. 1648. 34 Těžkopádnost a zdlouhavost způsobu volby nového krále byla všeobecně známá a obavy z dalšího prohlubování úpadku státní moci, které by nastalo v případě prodlužování interregna, byly zcela na místě. Za nastalé situace se část polských pánů a církevních hodnostářů chtěla pokusit o smírné řešení konfliktu s kozáky. V čele strany prosazující smírné řešení stanul kancléř Jerzy Ossoliński, na něhož po smrti krále přešlo fakticky řízení státu. Proti němu stála značná část šlechty, zejména pak bohatých magnátů, kteří chtěli pokračovat ve válce. Hlavou „válečné“ strany, jejíž vliv nakonec převážil, byl polský magnát Jeremi Wiśnowiecki, 35 mezi nímž a kancléřem po léta existovalo osobní nepřátelství. Nové válečné tažení skončilo ostudnou porážkou polské armády v bitvě u Piławiec ve dnech 21.–23. září 1648, kdy polské vojsko uprchlo z bojiště. Po vítězné bitvě vytáhl Chmelnický do nitra Rzeczi Pospolité a spolu s Tatary oblehl Lvov a v listopadu přistoupil k obléhání Zamościa. Pobyt kozácké armády před Zamościem, ležící necelých 300 kilometrů od Varšavy, vyvolal v hlavním městě, kde v té době vrcholily přípravy na volbu nového krále, silné znepokojení.

Polským králem byl zvolen bratr zesnulého Vladislava IV. Jan Kazimír, o němž se vědělo, že patří ke straně usilující o utišení konfliktu mírovými prostředky. 36 O jeho zvolení rozhodl mimo jiné i nátlak Chmelnického, jenž si od něho sliboval větší vstřícnost v jednání. Jan Kazimír skutečně vyslal k hetmanovi svého vyslance Adama Kisiela. 37 Rozhovory se konaly v únoru 1649 v Čyhyrynu a navzdory atraktivním královským nabídkám: navrácení dávných kozáckých práv a svobod, vynětí kozáckých záležitostí z pravomocí sněmu, hetmanská bułava pro Chmelnického, skončilo jednání s hubeným výsledkem. 38 Králova nabídka přišla pozdě. Ještě v létě 1648 se kozácké požadavky příliš nelišily od žádostí vznášených v předchozích letech. Hlavní zásluhu na jejich odmítnutí měla určitá část vojensky naladěné šlechty, která dala přednost vojenskému řešení. V zimě roku 1649 už neměla ani jedna z obou válčících stran zájem uzavřít mír a stávajícího klidu zbraní využily k přípravám na další válku. Poláci chtěli odčinit hanebné vojenské porážky z uplynulého roku a znovu obnovit ztracenou vládu nad Ukrajinou. Kozáci věděli, že jen úplná porážka polských vojsk jim umožní udržet si vybojovanou svobodu. Válečné operace se znovu rozhořely na jaře 1649. Tatarským posilám osobně velel samotný chán Islam Gerej III. V červenci téhož roku obklíčila silná kozácko-tatarská armáda pevnost Zbaraž, patřící rodu Wiśniowieckých. Po více než měsíci obléhání začaly posádce v pevnosti docházet zásoby potravin i munice. Na pomoc obléhaným vytáhla armáda s králem Janem Kazimírem v čele. Při přechodu řeky Stryp poblíž Zborova 15. srpna 1649 kozáci s Tatary polskou armádu přepadli. Polská armáda stála před neodvratnou katastrofou, které se podařilo zabránit jen díky obratnosti kancléře Ossolińského. Ossoliński navázal potají kontakty s chánem Islamem Gerejem a přiměl jej k rokování. Poté, co chán přistoupil na mír, byl i Chmelnický přinucen začít vyjednávat. Výsledkem rokování bylo uzavření dohody skládající se ze třech rozdílných dokumentů: Punkta traktatu z chanem, Reversales chański a Deklaracyja łaski królewskiej dana wojsku zaporoskiemu, jež se speciálně zabývala kozáckou problematikou. Jejím obsahem mimo jiné bylo: amnestie, rejestr o počtu 40 000 mužů, 39 Židé a jezuité měli opustit Ukrajinu. Hodnosti a úřady ve třech ukrajinských vojvodstvích: kyjevském, braclavském a černihovském měly být vyhrazeny pro pravoslavnou šlechtu a metropolita kyjevský měl zasedat v senátu Rzeczi Pospolité. 40

Překvapivá kozácká vítězství a smrt polského krále vyvolaly pozornost v celé Evropě. Oba znepřátelené tábory si při vědomí nemožnosti porazit soupeře vlastními silami začaly hledat spojence v zahraničí a události na Ukrajině přestávaly být vnitřní záležitosti Polska, neboť vůdce povstání Bohdan Chmelnický započal, ve snaze najít si spojence, provádět velkorysou zahraniční politiku a postupně navázal a udržoval kontakty s vládami téměř všech významných zemí severní, východní a jihovýchodní Evropy. 41

Zemí, s níž ve svých vojenských plánech počítala jak polská, tak kozácká strana, každá ovšem ze zcela jiných důvodů, bylo Rusko. 42 Vzájemný poměr Ruska a Rzeczi Pospolité v předvečer povstání lze označit jako dobrý. Tento stav nebyl výsledkem dlouhodobého přátelství, ale byl Moskvě jak slabšímu z obou partnerů víceméně vnucen. Rzecz Pospolitá a Moskevský stát spolu před rokem 1648 svedly několik válek, které Moskva prohrála. Polsko mělo nemalý podíl na průběhu jednoho z nejtragičtějších období ruských dějin tzv. smuty v prvním desítiletí 17. století kdy Polsko se Švédskem využily úpadku ústřední vlády k vojenské intervenci. Polský král Zikmund III. vystoupil s nároky na carskou korunu, osobně vytáhl na válečné tažení a ruským carem nechal prohlásit svého nejstaršího syna Vladislava. 43 V těžkých podmínkách, v nichž se země nalézala, dokázala moskevská politická reprezentace po dlouhých jednáních zvolit nového ruského cara Michala Romanova (1613–1645), jehož zvolení otevřelo cestu ke stabilizaci vnitřních poměrů a ukončení válek. Válku se Švédskem ukončil tzv. Stolbovský mír podepsaný roku 1617 a příměří podepsané v Deulinu roku 1619 na dobu 14 a půl roku ukončilo válku s Polskem. Podmínky příměří byly pro Moskvu ponižující.Nešlo ani tak o územní ztráty, které byly nemalé, Polsko získalo celé Smolensko a Seversko. Daleko závažnější a pro budoucí vývoj nebezpečnější byl fakt, že polský kralevic Vladislav nerezignoval na ruskou korunu a polská strana odmítla oficiálně uznat současnou ruskou vládu. 44

Tzv. Smolenská válka (1632–1634), která byla úspěšným pokusem švédské diplomacie odvrátit zájem Rzeczi Pospolité od středoevropského a baltského prostoru na východ a neúspěšným pokusem Ruska získat zpět ztracená území, skončila ruskou porážkou.Tzv. polanovský mír uzavřený roku 1634 potvrdil předválečný stav. Bylo to poslední válečné střetnutí v němž se Moskva pokusila vojensky zvrátit poměr sil ve svůj prospěch. Ve čtyřicátých letech došlo mezi Rzeczi Pospolitou a Ruskem ke sblížení. S Moskvou se počítalo jako se spojencem v připravované válce s Osmanskou říší a Krymským chanátem.

V polovině 17. století procházelo Rusko závažnými sociálními a náboženskými změnami. Po smrti cara Michala v roce 1645 nastoupil na trůn jeho syn Alexej. Mladý car se od počátku obklopil oblíbenci, kteří měli podstatný vliv na jeho rozhodování. Mimořádné přízni a důvěře se těšil carův švagr Boris Morozov, jenž soustředil ve svých rukách vedení několika nejvýznamnějších prikazů a de facto se podílel na řízení státu. Čím více vzrůstala moc kliky carských oblíbenců, tím více klesala její obliba prostého obyvatelstva.Nespokojeni byli i střelci, kterým byl snížen žold a ostatní „služebný lid“. V únoru 1646 byla vyměřena nová vysoká daň na sůl, která se stala jednou z hlavních příčin vypuknutí povstání. K prvním vzpourám, prozatím jen v některých městech a regionech Ruska, došlo krátce po zavedení daně. V samotné Moskvě vypukly nepokoje s nebývalou intenzitou 1. června 1648. Povstalci žádali hlavu Morozova a ostatních oblíbenců. Morozova se podařilo nakonec zachránit, povstání se však rozšířilo i do jiných oblastí. S vypětím všech sil dokázala státní moc bouře potlačit. Aby se v budoucnosti zamezilo opakování podobných událostí byl v červenci 1648 svolán zemský sobor. Jeho hlavním zadáním bylo vypracovat kodex práv, jenž by s definitivní platností stanovil a upřesnil práva a povinnosti všech vrstev ruské společnosti. Úkol se povedlo splnit. Výsledkem ročního zasedání byl nový generální zákoník, tzv. Sobornoje uloženije. Situace v zemi však zůstala stále napjatá a nejistá. Ještě v únoru a březnu 1650 vypukla povstání v Pskově a v Novgorodě. 45

To vše se dělo v době, kdy Chmelnický uprchl na Záporoží a zažíval své první vojenské úspěchy. První oficiální informace o nejnovější událostech obdržela ruská strana již na rozhranní zimy a jara 1648. Na základě polsko-moskevské smlouvy z října roku 1647, jež zavazovala k vzájemné pomoci ve válce s Krymským chanátem, se Varšava pokoušela prostřednictvím polských pánů z příhraničních oblastí, z nichž mnozí udržovali přátelské styky s ruským prostředím již v minulosti, vtáhnout Moskvu do války s ukrajinskými kozáky a Tatary. Na příkaz M. Potockého zaslal A. Kisiel, jenž měl díky svým diplomatickým misím a znalosti jazyka v Rusku rozsáhlé styky, listy třem ruským hodnostářům, bojaru Alexeji Trubeckému a vojevodům sevskému Leonidu Zamjatinovi a putivelskému Nikiforu Pleščevovi. Upozorňuje v nich na nebezpečí, jakým je spojenectví kozáků s Tatary a varuje Moskvu, že se povstání může snadno rozšířit i do sousedních zemí zvláště, když chtějí záporožští kozáci vyrazit spolu s donskými na moře proti Turkům a zavléci oba státy do těžké a nejisté války s Vysokou portou. 46

Carský dvůr zaujal od počátku k aktuálnímu dění na Ukrajině krajně nepřátelský postoj. Povstání kozáků, venkovského obyvatelstva a městské chudiny se mohlo snadno rozšířit i na východ a zhoršit napjatou vnitropolitickou situaci v Rusku. Znepokojení vzbudilo i neočekávané uzavření kozácko-tatarského spojenectví, které se mohlo ukázat pro Rusko stejně nebezpečným jako pro Rzecz Pospolitou. Pustošivé tatarské nájezdy na jižní pohraniční oblasti Ruska způsobovaly nesmírné škody av Moskvě panovaly obavy, že volný nikým neregulovaný průchod tatarské armády Ukrajinou by mohl vyústit ve společnou akci Tatarů, záporožských a donských kozáků namířenou proti ní.

Chmelnický uvažoval zcela jinak. Válčit s carem a oslabovat se bojem na dvou frontách neměl v úmyslu. Čelit polské armádě pouze s tatarskou pomocí by dokázal, útok Rusů do týla by znamenal jeho konec. Aby zažehnal hrozbu ruského vpádu na Ukrajinu, musel přesvědčit Moskvu, že z jeho strany nehrozí žádné nebezpečí. Moskva byla přirozeným spojencem av jeho politických plánech hrála od samého počátku důležitou roli. Nechtěl opakovat chyby svých předchůdců, uvědomil si, že bez spolehlivého spojence, který by mu kryl záda, či eventuelně pomohl vojensky, nemá ve válce s Poláky šanci na úspěch. Spojenectví s Tatary se sice prozatím jevilo výhodné pro obě strany, Tataři však byli spojencem nespolehlivým a obtížným. Jako muslimové se necítili být vázáni smlouvami uzavřenými s nevěřícími, takže hrozilo vážné nebezpečí, že při prvních problémech svého dosavadního spojence opustí. Spojenecký svazek s muslimy se obtížně vysvětloval a obhajoval iv domácím prostředí. Tatarské nájezdy na ukrajinské země způsobily v minulosti mnoho zlého aiv roli spojenců nebrali Tataři při svém průchodu Ukrajinou žádné ohledy na spojenecké závazky a sliby a chovali se zde, jak bylo jejich zvykem, jako na nepřátelském území.

Nic z toho neplatilo v případě Ruska. Valná většina pravoslavného obyvatelstva Rzeczi Pospolité chápala ruského cara jako ochránce před útiskem katolíků a uniatů a hlasy, že by se obyvatelé Ukrajiny chtěli stát poddanými ruského cara, nebývaly ojedinělé. 47V minulosti nebylo nic neobvyklého, když obyvatelé ukrajinských zemí ze Záporoží odcházeli na Rus nebo vstupovali do carských služeb, případně zde hledali pomoc a záchranu. V polovině dvacátých let 17. století kyjevský metropolita Job Borecký kategoricky požadoval po carovi, aby se Ukrajina připojila v Moskvě. 48 Důvodem měl být vzrůstající útlak pravoslavných ze strany státu a katolické církve v Polsku. Od roku 1620, kdy Petro Konaševič-Sahajdačny vyslal do Moskvy poselstvo, aby oznámilo ochotu kozáků sloužit caru Michalovi tak, jak sloužili předchozím ruským panovníků, opakovaly se žádosti kozáckých vůdců o vstup do služeb ruského panovníka pravidelně. Intenzívní styky udržovali kozáci ze Záporoží s donskými kozáky, poddanými cara, s nimiž podnikali válečné a loupežné výpravy namířené proti Krymu a Osmanské říši. 49 Chmelnickému hrála do rukou i změněná mezinárodní a vnitropolitická situace v Rzeczi Pospolité, povstání v Rusku a janičárský převrat v Cařihradě 8. června 1648. Všechny tyto události pozdržely polskou diplomacii při pokusech o získání zahraniční pomoci. 50

Počátkem června roku 1648 zadržela kozácká hlídka poblíž Kyjeva ruského posla Grigorije Klimova vezoucího listy sevského vojevody Leonida Zamjatina vojevodovi Adamu Kisielovi. 51 Chmelnický využil příležitosti a prostřednictvím Klimova poslal do Ruska dva listy, jeden Zamjatinovi, v němž ho prosí o přímluvu u cara a druhý samotnému caru Alexeji. 52 V listě sděluje mu svůj názor na náhlou smrt Vladislava IV., za níž prý stojí královi nepřátelé, obzvláště velcí šlechtici, nazývaní králi , kteří jsou největším zlem pro celou zemi. 53 Použil osvědčené argumenty (apel na společnou víru), o kterých mohl s jistotou předpokládat, že se setkají v Moskvě s ohlasem. Vyzdvihl vlastní zásluhy při její „obraně“ a připomněl nedávné vojenské úspěchy, jež se v jeho podání proměnily ve válku za ochranu pravé víry proti „katolickým Lachům“. Hlásí k carovi jako jedinému obránci pravé víry a žádá jej, aby vzal kozáky, kteří touží stát se poddanými silného panovníka pravoslavné víry, pod svou ochranu. 54

Jaká byla bezprostřední reakce na Bohdanovy návrhy v Moskvě, nás prameny nezpravují. Odpověď nebyla žádná. Povstání v Rusku sice znemožnilo, aby se Moskva přímo zapojila do konfliktu a zatočila na povstaleckou armádu, korespondence polských šlechticů s bojary nadále pokračovala. V červenci a srpnu zadrželi Chmelnického lidé několik dalších poslů a za necelý měsíc píše Chmelnický znovu Pleščejevovi. 55 Již potřetí chytili jeho lidé posla vyslaného putivelským vojevodou k Polákům. 56 Je nespokojen a svou nespokojenost dává velice výrazně najevo. Vojevodův postoj ho zklamal. Sebejistě vzkazuje, že pokud se chtějí Rusové nadále účastnit tajných jednání namířených proti kozákům, či snad vojensky vystoupit po boku Poláků, upřímně toho lituje, a zároveň upozorňuje, že následky si nepřátelé ponesou sami. „…Jestli budete usilovat, abyste na nás, na svoji víru pravoslavnou křesťanskou, pozvedli svůj meč, my budeme boha prosit, aby jste takovou porážku utržili, jako kdokoliv jiný, …za zradu vaši bůh vás potrestá…“ 57 Snahy o spojenectví s Moskvou byly prozatím neúspěšné a chladný, odtažitý přístup k povstalcům nadále přetrvával.

Po několikaměsíčním rozpačitém váhání a vyčkávání ze strany Moskvy nastal na přelomu let 1648 a 1649 v moskevsko-kozáckých vztazích rozhodující obrat, k němuž nemalou měrou přispěly události posledních měsíců. Mimořádně úspěšnou podzimní válečnou kampaň, při níž pronikla kozácká vojska a Tataři hluboko do nitra Rzeczi Pospolité, zakončil Chmelnický triumfálním vjezdem do Kyjeva 23. prosince roku 1648 (2. ledna 1649). 58 Vítězi nad Poláky se dostalo opravdu velkolepého přijetí. Muže, jenž byl ještě před necelým rokem obyčejným psancem, očekávaly před branami města několikatisícové davy lidí provolávajících mu slávu. Studenti pravoslavné koleje, založené kyjevským metropolitou Petrem Mohylou, jej oslavovali jako Mojžíše, spasitele, zachránce a osvoboditele ruského (ukrajinského) národa z područí „Lachů“. V jeho jméně bylo spatřováno dobré znamení: Bohdan = Bohem daný. Kromě hlučícího davu čekali v čele tisícového jízdního doprovodu před branami Kyjeva na kozáckého vůdce i dva vysocí představitelé pravoslavné církve, kyjevský metropolita Silvestr Kosov a jeruzalémský patriarcha Paisij, který měl zanedlouho sehrát důležitou úlohu prostředníka mezi Moskvou a vzbouřenými kozáky. Paisij prokázal Chmelnickému velikou čest a vyzval jej, aby se posadil k němu do saní. Uvolnil mu místo po svém pravém boku a za slavnostního vyzvánění všech kyjevských zvonů, doprovázeném mohutnou střelbou z děl, vjeli společně do města tzv. „Zlatými vraty“, branou, jíž do Kyjeva vjížděli již vládci staré Rusi. 59 Přítomnost patriarchy, který nazval Chmelnického nejsvětlejším knížetem „ilustrissimus princeps“, znamenala pro hetmana vysokou poctu a potvrzovala jeho výjimečné postavení v rámci ruské (ukrajinské) společnosti. 60

Průběh uvítací ceremonie, a celý pobyt Chmelnického v Kyjevě, kdy měl možnost se osobně setkat a rozmlouvat nejen s nejvyššími představiteli pravoslavné církve, ale i se špičkami tehdejší ukrajinské společnosti, 61 ukazuje, že názory na budoucnost Ukrajiny se stále více a více radikalizovaly. 62 Charakter povstání se s každým úspěchem kozáckých zbraní měnil z obyčejné kozácké revolty, kde šlo jen o prosazení zájmů specifické sociální skupiny, v široké hnutí, do něhož se začaly aktivně zapojovat i ostatní složky ukrajinské společnosti včetně jejích špiček.

Neočekávané vojenské, ale i politické úspěchy posledních měsíců od základů změnily Chmelnického postavení. Neznáme jeho skutečné politické plány na počátku povstání. Pokud nějaké opravdu měl, není důvod předpokládat, že by se významně lišily od požadavků vznášených kozáky při předchozích kozáckých rebeliích, tj. zachování či rozšíření kozáckých privilegií, zvýšení rejestru a od dvacátých let 17. století i zrovnoprávnění ortodoxní církve s církví katolickou a uniatskou. Nelze vyloučit, byť je nutné pro nedostatek spolehlivých pramenů k této variantě přistupovat s opatrností, že právě tehdy, na podzim roku 1648 začal kozácký vůdce pomýšlet na zcela jiné uspořádání poměrů na Ukrajině, v nichž by Polsko nehrálo tu nejdůležitější, v krajním případě vůbec žádnou úlohu, a myšlenka existence nezávislé Ukrajiny začala pozvolna nabývat reálných obrysů. 63

Paisij se ocitl na Ukrajině zvláštní souhrou náhod, ale jeho pobyt v Kyjevě nebyl zcela náhodný. V září 1648 se patriarcha obrátil na hejtmana s prosbou, aby mu byl umožněn volný a bezpečný průjezd Ukrajinou na jeho cestě do Ruska, kam cestoval s úmyslem získat od cara peníze na ochranu Božího hrobu. Žádosti bylo rychle a se vší ochotou vyhověno. Do Jass, hlavního města moldavského knížectví, kde patriarcha pobýval u vojevody Basila Lupula, vyslal Chmelnický svého pobočníka a jednoho z svých nejbližších spolupracovníků, plukovníka Mužylovs’kého, aby jeho jménem pozval a doprovodil patriarchu do Kyjeva. 64 Otázkou zůstává, co si od patriarchovy přítomnosti kozácký vůdce vlastně sliboval. Původně neměl zřejmě vůbec v úmyslu využít patriarchu jako prostředníka při jednání s Moskvou, k tomu se dostal až vlivem okolností. Tomu by nasvědčoval i vývoj událostí. Nikdo nemohl v září roku 1648, tušit jak se bude situace dále vyvíjet. Uvažovat o tom, že Chmelnický nechal Paisije dopravit do Kyjeva se zcela jasným záměrem využít jej jako speciálního posla do Moskvy, je sice lákavé, bohužel nám však chybějí jakékoliv doklady potvrzující tuto tezi. Šlo spíše o získání podpory. Tím, že vzdal patriarchovi úctu a spolu s volným pohybem po Ukrajině mu poskytl i svoji ochranu, dal svému okolí jasně najevo, že pravoslavná církev má v jeho osobě oporu a kozáky proklamované požadavky týkající se jejích práv nejsou prázdnými frázemi.

Dosavadní pokusy o sblížení s Moskvou skončily neúspěchem. Chmelnický se z ryze pragmatických a utilitárních důvodů nevzdal úsilí o co nejužší sblížení s Moskvou. Ruský car byl pro svoji příslušnost k ortodoxní církvi spojencem přijatelným pro většinu pravoslavného obyvatelstva Ukrajiny. Nejvhodnější by bylo vyslat do Moskvy posla, jenž by mohl jednat přímo s carem. Nebylo však možné vyslat do Moskvy vyjednavače samotného, bez jakéhokoliv zaštítění, bez protekce známé a Moskvou respektované osobnosti. Zcela reálná byla možnost, že by posel skončil v některém z ruských pohraničních měst, kde by dlouho a neúspěšně čekal na povolení jet dál do vnitrozemí. Z těchto důvodů se Paisij jevil jako ideální protektor kozáckých zájmů v Moskvě. Po několikadenních přísně utajených rozhovorech hejtmana s patriarchou, o jejichž obsahu nevíme bohužel vůbec nic, padlo rozhodnutí, že spolu s Paisijem pojede do Moskvy i zástupce kozáků, Chmelnického pobočník Mužylovs’kyj jako doprovod.

Zpráva o přítomnosti kozáckého posla v Paisijově doprovodu vyvolala v Moskvě zájem. Moskvu především zajímal výsledek jednání kozáků s královskými posly v Kyjevě a to, nakolik je reálné vypuknutí nové války mezi Poláky a kozáky. 65 Vojenské neúspěchy polského vojska, potíže s volbu nového krále a zcela nová politická situace na Ukrajině (Moskva se mohla opírat zejména o hlášení vojevodů z příhraničních měst, kteří vysílali na polské území zvědy) signalizovaly, že Rzeczi Pospolita již není zdaleka tak silná. Teoreticky se zde rýsovala možnost těchto potíží využít ve svůj prospěch a pokusit se zvrátit poměr sil ve svůj prospěch.

Z toho vyplývala možnost přehodnotit alespoň částečně dosud negativní vztahy k povstalcům a pokusit se navázat spojení. V době, kdy Chmelnický využil přítomnost patriarchy v Kyjevě a požádal jej, aby zastupoval v Moskvě kozácké zájmy a pomohl zprostředkovat přímé kontakty kozáků s carským dvorem 1648, vyslala Moskva do Čyhyrynu posla Vasila Michajlova. Neznáme sice přesný obsah jeho poselstva, můžeme jej však rekonstruovat na základě odpovědi zaslané carovi hned druhý den po příchodu Michajlova ke kozákům. 66 První list zaslaný carem Alexejem kozácké staršině a jejímu hetmanovi měl jediný cíl, zjistit na jaké úrovni se momentálně nacházejí kozácko-polské vztahy. Nic konkrétního nesliboval a omezil se jen na obligátní poděkování za projevovanou přízeň. Místo očekávané podpory, ať již vojenské nebo diplomatické, doporučuje car kozákům, aby žili s Poláky v klidu a míru. 67 V odpovědi dává Chmelnický jasně najevo nemožnost mírového soužití s Poláky. On sám by carovo přání rád vyplnil, není to však v jeho silách, neboť samotní Poláci znemožňují jakýkoliv pokus o smír. 68 Nedostatek pramenů nám bohužel neumožňuje odpovědět na otázku, zda existovala souvislost Michajlovova poselství s výpravou Mužylovs’kého do Moskvy nebo se jedná o pouhou shodu náhod.

Patriarchu náležejícího k váženým osobám, jejichž návštěvu lze klást na úroveň návštěv státních, uvítal v Kaluze dvořan FM Mjakinin, aby ho doprovodil do Moskvy a zjistil přesný účel cesty kozáckého posla. 69 První tajné rozmluvy Mjakinina s patriarchou, zřejmě bez účasti Mužylovs’kého se konaly již v Kaluze. Mjakinin chtěl zjistit, v jakém stavu se nachází kozácké vojsko a jaká nálada panuje na Ukrajině. Již druhý den po příjezdu do ruského hlavního města, kam dorazili 28. ledna 1649, přijal patriarchu v Poselském prikaze kníže Michail Vološeninov. Pajisij mu v krátkosti vylíčil současnou situaci na Ukrajině a hovořil i o svých debatách s Chmelnickým, „…a nyní oni, hetman a všechno vojsko záporožské, mu poručili, … aby on veliký panovník, uvolil se držet vojsko záporožské pod svojí panovnickou ruku, a oni Čerkasy, 70 jemu, panovníkovi, budou jak kamenná stěna…“ 71 Kozácký posel nemohl podle pravidel dvorské etikety osobně hovořit s carem. Paisijova a Mužylovs’kého výmluvnost však patrně učinila na carské služebníky dobrý dojem, a tak na základě jejich příznivých referencí se car rozhodl patriarchu s kozáckými posly přijmout k audienci. Audience se konala 4. února 1649 a po slavnostní ceremonii byl Mužilovs’kyj spolu se svým doprovodem představen carovi. První kozácko-ruské jednání nepřineslo konkrétní výsledky ve smyslu vojenské pomoci apod. Jeho dosah pro budoucí vývoj ukrajinsko-ruských vztahů však nelze zpochybňovat. Spíše se jednalo o jakousi průzkumnou sondu, obě strany nevěděly, co od sebe mohou navzájem vlastně očekávat. Moskva kozákům ještě pořád plně nedůvěřovala, avšak průběh prvních měsíců války a pravidelná Chmelnického ujišťování o jeho dobrých úmyslech vůči Rusku se zdály nasvědčovat, že Chmelnický nemá v plánu Moskevský stát napadnout. Carský dvůr byl zřejmě s výsledkem jednání spokojen a rozhodl se vyslat na Ukrajinu vlastní poselstvo, které by se přímo na místě pokusilo zjistit skutečný stav věcí.

Do čela poselstva byli 13. března 1649 postaveni Grigorij Unkovskij a Semjon Damašněv. 72 O tři dny později opustilo Moskvu a vydali se na cestu. Hranice s Rzeczi Pospolitou překročili o čtrnáct dní později 1. dubna. 73 Unkovskij se od počátku netajil obavami z nebezpečné cesty Ukrajinou, o to více pro něho bylo překvapující a potěšující, že jej vzápětí po vstupu na ukrajinské území očekával poblíž pohraničního městečka Konotopu kozácký oddíl pod vedením konotopského setníka Ivana Rybalčenka. 74Počáteční obavy z možných komplikací se tak zcela rozplynuly, ruští vyslanci byli všude přijímáni s nadšením a nebývalými poctami. Zanícení, s jakým obyvatelé ukrajinských měst vítali ruské poselstvo, popisuje Unkovskij ve své zprávě carovi „…A když projížděli záporožskou zemí od pohraničního města Konotopu do Čyhyrynu, ve městech plukovníci, setníci, atamani i jesaulové vítali a doprovázeli koňmo s prapory, a ve městech pěší se zbraněmi na přivítanou stříleli z děl…“ 75

Po čtrnáctidenním putování Ukrajinou dorazilo poselstvo 16. dubna do Čyhyrynu, kde již bylo očekáváno hejtmanem s celou kozáckou staršinou. Ruského vyslance čekal nelehký a delikátní úkol vést jednání se vzbouřeným poddaným svého současného spojence tak, aby Moskva neupadla v podezření, že se chce s kozáky spojit proti Rzeczi Pospolité. Moskva nemohla riskovat a otevřeně se vrhnout do pochybného dobrodružství se vzbouřenými kozáky, to by znamenalo válku z Rzeczí Pospolitou. Na druhé straně se zde objevila lákavá příležitost využít eventuálního polského oslabení. Riziko ale bylo příliš velké. Povstání mohlo skončit stejně jako ta předchozí a Rzeczi Pospolita by nakonec vyšla z války posílena. Jediné co Moskva mohla a také byla na jaře 1649 ochotna učinit bylo snažit se udržet situaci pod kontrolu a získat zdroj zaručených a spolehlivých informací.

Unkovskij přicestoval na Ukrajinu v přelomovém období. Příměří uzavřené před několika měsíci již bylo minulostí a obě znepřátelené strany se nepokrytě chystaly k válce. Nemohl se spoléhat, že jeho pobyt v Čyhyrynu zůstane Polákům utajen. V náročných, týden trvajících jednáních, musel postupovat velice opatrně, aby jakýmkoliv náznakem nevzbudil ve Varšavě podezření, že se Moskva chystá kozáky vojensky podporovat. Rokování polských královských komisařů s kozáckou staršinou v čele s hlavním vyjednavačem Adamem Kisielem skončila neúspěšně. Moskva o tom však nebyla informována, o konečném výsledku mohla jen spekulovat. Bylo nutné zjistit přesný obsah těchto jednání, sílu polské armády a její připravenost k válce.

První den předal slavnostně hejtmanovi carovu listinu, podle níž jsou snahy kozáků o připojení k Moskvě a nechuť žít s Poláky v jednom státě nahlíženy s pochopením, je však naprosto vyloučena jakákoliv vojenská pomoc, neboť Moskva uzavřela s Polskem mír. Unkovskij dal Chmelnickému jasně najevo, že car přijme kozáky za svoje poddané a schválí připojení Ukrajiny k Rusku jedině tehdy, když si jej kozáci sami na Polácích vydobudou, ať již vojensky nebo dohodou. K tomu je však možná jenom jedna cesta „…bez narušení věčného míru…“ 76 Ze strany Moskvy se jednalo o úhybný manévr. Rozhovory s kozáky byly příliš ožehavou záležitostí, než aby se udělala chyba s nedozírnými následky. Moskva neměla právo se kontaktovat se vzbouřenými poddanými polského krále a sebemenší chyba hrozila způsobit válku. Unkovského obavy nebyly zbytečné. Navzdory oboustranným snahám o co nejpřísnější utajení pronikaly informace o stále intenzivnějších jednáních na veřejnost. Spolehlivý přehled o stycích kozáků a Moskvy záhy získal Adam Kisiel, jenž měl na obsazeném území své informátory. Jeho zásluhou tak měla Varšava na jaře 1649 k dispozici přesné a zaručené zprávy o vývoji situace. 77 Zvýšený pohyb na hranicích a cesty kozáckých poslů do Moskvy a zpět neunikly ani pozornosti velitelů vojenských posádek a starostů příhraničních měst. Ti ve svých zprvu zkreslených a nepřesných relacích varovali před nebezpečím z možného spojení Ruska a kozáků. Pozornost vzbudila početná výprava do Moskvy a po celém polsko-ruském pohraničí kolovaly zkazky o spojenectví kozáků s moskevským carem ao jeho vstupu do války. V hlášeních velitelů příhraničních vojenských posádek se objevují zprávy o ohlasu jaký povstání vzbudilo v ruské příhraničí jehož obyvatelé se netajili svými sympatiemi k povstalcům. 78

Nemalou roli sehrály i dynastické plány Romanovců. Smrt krále Vladislava IV. uvolnila polský královský trůn a ruský car Alexej Michajlovič se rozhodl ucházet o kandidaturu na uprázdněný královský stolec. Z taktického hlediska by proto nebylo nejvhodnější podporou kozáků popudit polskou šlechtu, která měla nového krále volit. V případě, že by volba ještě neproběhla, měl Unkovskij vysondovat, nakolik reálná by byla kandidatura moskevského cara na polský královský trůn a zajistit podporu Chmelnického.Požadoval po Chmelnickém, aby vyslal do Varšavy své lidi, kteří by měli intervenovat u polských a litevských pánů ve prospěch carovy kandidatury. 79 Úsilí pravoslavného ruského cara usednout na uvolněný trůn v zemi, kde měla katolická církev dominantní politický i kulturní vliv, nemělo příliš šancí na úspěch. Očekávání, že by Chmelnický byl tím nejvhodnějším zástupcem moskevských zájmů ve Varšavě, také nebylo reálné. Je nepravděpodobné, že by v Moskvě nevěděli o volbě Vladislavova bratra Jana Kazimíra králem, která proběhla již v listopadu loňského roku. Zmínky o královské kandidatuře lze chápat spíše jako záminku, jako alibi pro jednání s kozáky. Vždy se dalo tvrdit, že car nesledoval nic jiného, než že se pokoušel využít kozáky jako prostředníky.

Zcela samostatnou kapitolu v jednání tvořila tatarská otázka. Pro kozáky byla spolupráce s Krymem nezbytná. 80 Aby uklidnil ruské obavy, Chmelnický tvrdil, že má na Tatary značný vliv, takže může Rus uchránit před jejich vpádem a drancováním. 81Neochota Moskvy vstoupit do války s Rzeczi Pospolitou Chmelnického rozladila. Car mu vlastně ústy svého posla sděloval, že si má pomoci sám, že od Rusů může očekávat pouze morální podporu. 82 Argumentuje tvrzením, že připojením Ukrajiny nebude „věčný mír“ porušen, neboť kozáci si svoji svobodu již vybojovali. 83 Soužití s Poláky v jednom státě není již možné a dokud si nevybojují svobodu, války neskončí. 84 Kozáci polským snahám a návrhům na mírové řešení konfliktu nedůvěřují. Jedinou cestou je odtržení od polsko-litevského soustátí. 85 Přejí si nezávislost Ukrajiny a to v hranicích Kyjevské Rusi. 86 Unkovskij se snažil hejtmanovu rozmrzelost utišit přislíbením hospodářské pomoci. 87 Na Ukrajině hrozil kvůli vojenským operacím, prováděným takřka po celý rok včetně žní, hlad a car povolil, že Ukrajinci mohou na území ruském území volně nakupovat chléb a sůl a ostatní zboží. 88 Účelové odkazy na společné středověké dějiny se v průběhu vyjednávání objevily ze strany Chmelnického vícekrát. Nelze jim však přisuzovat větší váhu, než-li si zasluhují. Hejtman zkoušel všechny možnosti, které se nabízely, a historie v tomto případě sloužila spíše jako účelový nástroj při prosazování politického programu.

Rozhovory v Čyhyrynu skončily 22. dubna. Unkovskij však neměl v úmyslu odcestovat ihned do Moskvy, na zpáteční cestě projel velkou část Ukrajiny a hovořil s příslušníky různých vrstev ukrajinské společnosti. Ve svém spisku určeném carovi popisuje a shrnuje své dojmy z pobytu na Ukrajině. Záporožští kozáci, stejně tak jako ostatní účastníci povstání, se nebudou chtít vzdát vybojovaných práv a svobod. Kozáci touží, aby jejich případné postavení bylo rovno postavení donských kozáků. 89

V souvislosti s nadcházející vojenskou kampaní se zintenzívnily žádosti o ruskou vojenskou pomoc. 90 Chmelnický Unkovskému příliš nedůvěřoval, obával se, že může úmyslně či neúmyslně zkreslovat pravdu o kozácích a vyslal na Rus zvláštního posla: „…a aby vaše carské veličenstvo nejenom od svých, ale i od naších vyslanců o všem bylo vyrozuměno, vyslali jsme pana Fedora Vyšňjaka, plukovníka čyhyryňského, aby s vaším carským veličenstvem ústně pohovořil…“ 91 5. června 1649 byl Vyšnjak přijat carem a byla mu předána listina pro Chmelnického. V listě, jenž se svou formou liší od předchozích carských dopisů psaných záporožským kozákům, 92 car kozáky milostivě pochválil za jejich dobré přání stát se jeho poddanými 93 a slíbil, že všichni, kteří budou nuceni prchnout z Ukrajiny do Moskevského státu, mají být beze všech problémů přijati. 94 Upozorňuje ale na „věčný mír“, který musí zůstat zachován, polský král musí „…hejtmana a celé vojsko záporožské učinit svobodným…“ Jedině tehdy přijme kozáky za své poddané. 95 Ani tentokrát se kozákům nepodařilo přesvědčit cara, aby poskytl vojenskou pomoc. Válečné operace na Ukrajině byly v plném proudu a car se rozhodl vyčkat jak se situace vyvine.

Snaha získat vojenskou či politickou podporu některé mocnosti byla od počátku povstání jedním z charakteristických rysů Chmelnického politiky, jenž chtěl touto cestou docílit „internacionalizace“ ukrajinské otázky. Uvědomoval si, že povstání může být úspěšné jedině tehdy, promění-li se z dosud vnitřní záležitost polského státu v záležitost mezinárodní. Prvním krokem k uskutečnění tohoto záměru bylo uzavření spojenectví s Tatary, kteří i přes všechny vzájemné rozpory, zrady a nespolehlivost zůstali až do roku 1654 jediným spojencem kozáků ochotným podpořit je vojensky.

V prvních měsících povstání, v létě a na podzim roku 1648 ztroskotaly všechny kozácké pokusy o sblížení na nezájmu a obavách carského dvora. Moskva neměla příliš na výběr a byla nucena respektovat reálný poměr sil ve východní Evropě. Cena, kterou by musela zaplatit za vstup do války po boku nevyzpytatelných kozáků a obávaných a nebezpečných Tatarů, mohla být příliš vysoká. Rzeczi Pospolita byla silnější a válka s ní mohla skončit vojenskou a politickou katastrofou.

Svůj negativní postoj zmírnila Moskva na přelomu let 1648–1649. Nemalý podíl na jejím rozhodnutí, začít s kozáky vyjednávat měl pravděpodobně neočekávaný vývoj válečných událostí na Ukrajině. „Oteplení“ v rusko-ukrajinských vztazích neznamenalo úmysl Ruska válčit s Poláky. Na jaře roku 1649 jakékoliv ozbrojené vystoupení nepadalo do úvahy. Hrozily nové boje vzbouřenců s polskou armádou a nechat se za této situace, kdy je konečný úspěch povstání v nedohlednu vtáhnout do války, by bylo neprozřetelné.Carský dvůr potřeboval informace. Zaručené a pravdivé informace o skutečném dění na Ukrajině Moskva neměla, a každý podobný krok byl pro ni krokem do neznáma. Co platilo na podzim 1648, nemuselo platit na jaře 1649, obzvlášť když na veřejnost pronikly zprávy o příjezdů královských komisařů do Perejaslavi, kteří přijeli s nabídkou míru.

Vyslání Unkovského poselstva do Čyhyrynu v první polovině roku 1649 znamenalo zcela zásadní zvrat v rusko-ukrajinských vztazích. Nepřišel znenadání, již přijetí Mužylovs’kého k audienci bylo nepochybným diplomatickým úspěchem. Byť se může zdát, že jednání nepřinesla vzbouřeným kozákům žádný hmatatelný výsledek, opak je pravdou. Vztahy byly navázány a Moskva poskytla formou různých úsluh, jako byl volný pohyb ukrajinských kupců, povolení překračovat hranice a bez povolení vstupovat na ruské území apod. povstalcům podporu. Země se nacházela v těžké izolaci a poničena válkou, své vykonaly i přírodní pohromy (sarančata, jejichž pustošivé nálety nejsou v těchto oblastech ničím výjimečným) a otevření trhu s rozsáhlou, surovinami a zdroji bohatou zemí bylo vítanou pomocí. Uznání kozáků jako partnerů s nimž lze jednat a uzavírat dohody dávalo do budoucna naději na rozšíření spolupráce i ve vojenské oblasti. Žádosti, adresované ruskému caru v nichž se kozáci chtějí stát jeho poddanými nebyly odmítnuty, nýbrž pouze zkorigovány. I to se jeví jako pokrok, uvědomíme-li si, že po více než půl roku byly kozácké pokusy o navázání bližších styků ignorovány. Počínaje dubnem 1649 se schůzky kozáckých představitelů se zástupci moskevského cara staly pravidlem a již nikdy nemělo dojít, až na výjimky k jejich přerušení.

zdroj: http://molodidov-cossacks.com/?p=19510

[Knecht]

No super, to jsem od něj takhle pěkně shrnuté neznal =D>
Víceméně to shrnuje půlku semestru přednášek, první půlka byla o kozáctvu jako takovém.