Acht – klatba, římský král Rudolf I. Habsburský uvalil říšský acht na Přemysla Otakara II. v souvislosti s jejich soupeřením o moc v Říši.
Ailetes – z franc. křidélka, jednalo se o kovové štítky které byly původně součástí zbroje kryjící ramenní kloub. Na přelomu 13. a 14. století se staly též módním doplňkem a objevovaly se v podobě erbovních štítků na stužkách pláště.
Aksamit, samet – hedvábný samet, polohedvábná látka (Winter a Zíbrt, 1892; Kybalová, 2001).
Ašské sukno, též achské, aské - sukno z Cách, něm. Aachen (Winter a Zíbrt, 1892).
Atlas, rasat – nejhladší hedvábná látka, z arabského atlas – hladký (Winter, 1892).
Baldekinus, baldach, baldachýn, baldašek, baldachýnek, paldekyn – drahocenná látka z Bagdádu (Winter a Zíbrt, 1892).
Barchan – tkanina, jejíž osnova je lněná a vetkání bavlněné (Winter a Zíbrt, 1892).
Batvat – prošívaná čapka, nošená jako měkká ochrana hlavy pod helmicí nebo kroužkovou kápí. Jednalo se o součást tzv. „měkké zbroje“.
Bavlna – běžně užívaná na východě, bavlnou se vycpávaly spalnieře – spodní prošívané kabátce pod zbroj. (Winter a Zíbrt, 1892).
Současně se sem bavlna vozila v podobě hotové látky, nebo nití z východu. nejednalo se o běžnou ani levnou látku, přesto se našla i v domech řemeslníků. (Březinová, 2007)
Beran – kožešina z berana, běžně se jím podšívaly zimní oděvy méně majetných a neurozených, nebo se z nich šily zimní kožichy.
Blankytné, blankyt – sukno blankytné barvy (Winter a Zíbrt, 1892).
Blason – popis erbu dle heraldických pravidel.
Bobr – bobří kožešina.
Boura – polohedvábná látka, tzv. zadní hedvábí (Winter a Zíbrt, 1892).
Bomesin – směs hedvábí a bavlny (Winter a Zíbrt, 1892).
Brakteát – jednostranná stříbrná mince (tzv. plecháč), kterou se u nás platilo ve 13. století.
Brokát – látka s vetkanými vzory, nejčastěji hedvábná.
Broumovské – sukno z Broumova (Winter a Zíbrt, 1892).
Bruchy – spodní prádlo, nejčastěji v délce ke koleni, k němuž se v tomto období uvazovaly dělené nohavice.
Brunat – sukno brunátné barvy (Winter a Zíbrt, 1892).
Bruselské – vlněné sukno z Bruselu (Winter a Zíbrt, 1892).
Brykyš – nizozemské sukno, snad těžké hedvábí (Winter a Zíbrt, 1892).
Buccramus, bogram, barragan, bocaranipukeranum, bougran – látka z příze a jemné kozí srsti (Winter a Zíbrt, 1892).
Buhurt – též kolba. Turnajská disciplína představující hromadnou bitvu dvou skupin jezdců. (Koóšová, 2005).
Castel – opevněné sídlo, též turnajská disciplína představující dobývání opevněného místa (Koóšová, 2005).
Cášské – viz ašské (Winter a Zíbrt, 1892).
Cendat, cyndát – polohedvábná látka (Winter a Zíbrt, 1892).
Cendelín, czendalyn, zendalin – polohedvábná látka (Winter a Zíbrt, 1892).
Cotte – od počátku 14. století to byl nový typ základního oblečení, který bylo možné nosit i jako samostatný oděv. Podle potřeb a možností nositele byl tento oděv pravděpodobně oblékán přes spodní oděv, nebo na místo něho. Muži je nosili volnější, ženy těsnější. Byl nošen volně, nebo přepásaný, jeho rukávy bývaly těsné i volnější.
Cotte-hardie, cotardie – velmi módní svrchní oděv nošený muži i ženami od třicátých let 14. století. Býval téměř výhradně pořizovaný z drahých látek a byl náročného střihu, proto byl vyhrazen urozeným a movitým.
Cotardie je charakteristický těsným střihem na tělo a úzkým pasem. Mužský cotardie býval vpředu otevřený a zapínaný na knoflíky, měl volnější rukávy v nadloktí a úzké na předloktí, často opět spínané na knoflíčky. Ženský cotardie zdůrazňoval štíhlou ženskou postavu. Býval nejčastěji vypasovaný zadním šněrováním a míval široký výstřih. Rukávy byly nejčastěji dlouhé úzké, často na předloktí spínané na knoflíčky
Cvilink – hrubší tkanina z režných nití (Winter a Zíbrt, 1892).
Čabraka – pokrývka koně, u nobility bývala tato pokrývka často ze vzácných látek a mnohdy v erbovních barvách, nebo nesoucí erb, či odznak pána, nebo znak příslušnosti k rytířskému řádu. Turnajské čabraky bývaly velmi reprezentativní záležitostí a mnohdy nesly i kurtoazní symboly, nebo nápisy, jako má např. rytíř na vyobrazení v
Codexu Manesse (viz. fol. 11v: Herzog Heinrich von Breslau).
Činovatina – vzorované plátno (Winter a Zíbrt, 1892).
Czeter, schëter – jemné plátno (Winter a Zíbrt, 1892).
Damašek – honosná hedvábná látka z Damašku (Winter a Zíbrt, 1892).
Diadém – honosná ozdoba hlavy, kterou nosili muži i ženy; mohlo se jednat i o korunu.
Drásník – vyráběl tkanice, střapce a prýmky (Kybalová, 2001).
Dřevec – těžké jezdecké válečné nebo turnajské kopí.
Durchritt – zvaný též franc. „pas d’arme“ byl turnajským pěším soubojem dvou mužů. Zbraně bývaly voleny zpravidla stejné pro oba a mohlo se jednat prakticky o jakékoli od mečů po kopí a obouručí bojová kladiva. (Koóšová, 2005).
Dvorná služba – prakticky se jednalo o zdvořilost a drobné úsluhy, které prokazoval šlechtic dámě, nebo svým hostům.
Fanderstat – hedvábná látka (Winter a Zíbrt, 1892).
Fertat – látka míchaná z vlny a hedvábí (Winter a Zíbrt, 1892).
Flok – drobná vlna, též sukno z drobné vlny. Flokové sukno bylo z krátké výčeskové vlny – z odpadků příze (Winter a Zíbrt, 1892).
Gardcorp, hérigaud – dlouhý splývavý zimní oděv s dlouhým širokým rukávem. Velmi často míval pevně našitou širokou kapucu.
Gentské, gensské – vlněné sukno z flanderského města Gentu (Winter a Zíbrt, 1892).
Gepent – módní dámský čepeček.
Hace – kratší mužské i ženské spodní prádlo k němuž se v tomto období uvazovaly dělené nohavice. Z ikonografickým pramenů máme doložení toto spodní prádlo i u žen (dámské hace z 15. století jsou vyobrazeny na fresce umučení sv. Barbory v diecézním muzeu v Plzni). Vzhledem k dobové morálce bylo ve 14. století téměř nemožné zobrazovat intimní dámské spodní prádlo, proto máme jeho podobu spolehlivě doloženou až z počátku 15. století v souvislosti s novým žánrovým pojetím. Na přelomu 14. a 15. století a na počátku 15. století je pánské a dámské spodní prádlo ve třech základních podobách téměř shodné. Z toho lze usoudit, že pánské a dámské prádlo se vyvíjelo souběžně a jeho jednotlivé typy měly shodnou, nebo velmi blízkou podobu pro muže i ženy.
Hacník – krejčí specializující se na zpracování střihu a šití hací a nohavic (Kybalová, 2001).
Haras – vlněná nebo hedvábná tkanina z města Arras (Winter a Zíbrt, 1892).
Hedvábí, hedvábie - (Winter a Zíbrt, 1892).
Hermelín – velmi drahocenná kožešina z lasice hranostaje, která se stala typickou kožešinou pro podšívání korunovačních oděvů císařů, králů a knížat – vyjadřovala panovnický majestát. Přesto podle obrazových pramenů nebyla bezpodmínečně vyhrazena toliko knížatům. Jednalo se též o heraldickou figuru.
Hieratická perspektiva – objevuje se běžně v dobové umělecké stylizaci, jedná se o zvýraznění ústředních postav jejich zvětšením oproti ostatním (např. stylizované vyobrazení českého krále Václava II. v Codexu Manesse, kde je král jako nejvýznamnější osoba zobrazen výrazně větší než jeho rytíři, nejmenší jsou pak na uvedeném iluminaci hudebníci, kteří jsou společensky nejníže postavení).
Houpelande – dlouhé, bohatě řasené oděvy s širokými rukávy, které nosili muži i ženy. Rukávy tohoto oděvu běžně dosahovaly až na zem. Bývaly bohatě zdobené vykrajováním a podšité kontrastní látkou. Ženské houpelande mívaly zdůrazněn zvýšený pas. Tento oděv se objevuje od třetí čtvrtiny 14. století a je módní po větší část 15. století.
Chainse, chansil – košilka, spodní dámský oděv zhotovovaný z plátna, polohedvábných i hedvábných látek v závislosti na postavení majitele, často též s ozdobnými lemy. Výstřih u krku býval leckdy sepjat ozdobnou sponou. Bývaly volnější i přiléhavé, tvarující postavu. Jejich vypasování bylo většinou dáno šněrováním. V dobové milostné písni „Lanval“ autorka Marie de France naznačuje, že některé svůdné dámské košilky mohly mít na boku otevřený šev, který zčásti tělo odhaloval. Podobnou spodní košilku má Ježíšek na oltářním deskovém obrazu Zbraslavská Madona (Zbraslav, farní kostel, dříve klášter, sv. Jakuba Většího, kolem roku 1360).
Chapeau – velmi módní pánský špičatý klobouk, vzadu a po stranách s přehrnutým okrajem. Byl nošen jako lovecký (je doložený i u žen) i jako reprezentativní, často podšitý vzácnou kožešinou a bohatě zdobený. Též klenot v heraldice.
Chapel – velmi módní ozdobný nízký diadém. Býval bohatě zdobený perlami a kameny.
Chrudimské – sukno z města Chrudimi (Winter a Zíbrt, 1892).
Jablíčka – též voňavá jablíčka. Byly to navoněné pižmové kuličky vkládané do rolniček, které měly sloužit jako parfém i k provonění šatu.
Jablonské - sukno z města Jablonné (Winter a Zíbrt, 1892).
Jaquette – vypasovaný mužský kabátec se stojáčkem, jehož délka dosahovala často jenom po rozkrok. Objevuje se okolo třetí čtvrtiny 14. století.
Iperské – sukno z flanderského města Ipern (Winter a Zíbrt, 1892).
Kabátec – první vypasované kabátce se objevují jako spodní oděv pod zbroj, z nich se na počátku 14. století vyvinuly těsné mužské kabátce. Objevuje se nízký stojací límec. K roku 1360 jsou běžně kabátce již tak krátké, že leckdy nezakrývají ani rozkrok (jaquette) a nejpozději od druhé poloviny 14. století se začíná upravovat figura vycpáváním na prsou.
Kabátník – řemeslník specializující se na šití kabátců (Kybalová, 2001).
Kápě – kapuce, mohla být pevnou součástí jako např. u gardorpsu, nebo byla nošena samostatně. Dále viz. kukla.
Karnáč (garnach, garnacia toga) – cestovní a zimní oděv na pomezí pláště a svrchního oděvu. Býval široký a volnější, s krátkým rukávem nebo bez něho a navlékal se jako pončo přes hlavu.
Klérus – obecné označení pro osoby duchovního stavu.
Kloboučník – řemeslník vyrábějící klobouky (Kybalová, 2001).
Kment – plátno, proslulý byl kment bavorský a vlaský (Winter a Zíbrt, 1892).
Kníže – suverénní vladař býval obecně označován jako světský kníže (ať se již jednalo o hraběte, markraběte, vévodu, knížete, krále, císaře), za duchovní knížata byli považováni vysocí církevní hodnostáři od biskupa výše.
Kolbenturnier – mlatový turnaj, ve kterém bojovali jezdci vyzbrojení mlaty. (Koóšová, 2005).
Kolč – bílé plátno z Kolína nad Rýnem (Winter a Zíbrt, 1892).
Kolínské – látka z města Kolína, pravděpodobně se jednalo o plátno (Winter a Zíbrt, 1892).
Kosmáč – kosmaté (kostkované) sukno (Winter a Zíbrt, 1892).
Kožešník – řemeslník specializující se na zpracovávání kožešin pro oděvní účely (Kybalová, 2001).
Krejčí – jeden z nejvýše postavených oděvních řemeslníků, který se zabýval především střihem, tedy výrobou oděvního střihu (Kybalová, 2001).
Kropenina – strakaté sukno (Winter a Zíbrt, 1892).
Kropíř – viz. čabraka (Winter a Zíbrt, 1892).
Krzno – tímto názvem se označoval jak zimní oděv a plášť podšitý kožešinou, tak i spodní měkký oděv pod zbroj.
Kukla – kapuca, mohla být pevnou součástí oděvu jako tomu běžně bývalo u gardorpsu, nebo byla nošena samostatně. Od třicátých let 14. století se v pánské módě prosadily velmi úzké kápě s náprsenkou a se špicí až ke kolenům, která se pro svou délku běžně zastrkovala za opasek.
Kunina – drahocenná kožešina z kuny.
Kurtoazie – dvornost, zdvořilost, též pravidla společenského chování nobility.
Lid – obecné označení pro neurozený pracující lid.
Lindyš – považován za jedno z nejlepších vlněných suken (Winter a Zíbrt, 1892).
Liška – liščí kožešina.
Loden – hrubá vlněná látka (Winter a Zíbrt, 1892).
Lövské, levbské – sukno z flanderského města Loven (Winter a Zíbrt, 1892).
Lukanské – vzorovaná hedvábná látka z italského města Luccy (Winter a Zíbrt, 1892).
Medvědina – medvědí kožešina.
Mechelské – sukno z flanderského města Mechel (Winter a Zíbrt, 1892).
Mi-parti – barevné členění jednotlivých částí oděvů půlením. Např. v pánské módě bylo běžné nošení nohavic dvou odlišných barev, takže jedna nohavice byla třeba modrá a druhá červená. Běžné bylo i barevné půlení kabátců, šatů, kápí, atd. (Kybalová, 2001).
Mlat – kyj určený pro boj v turnaji (Koóšová, 2005).
Morytné – zmiňována jako látka moret bez dalšího upřenění (Winter a Zíbrt, 1892).
Nach, purpura – nachová a purpurová látka (Winter a Zíbrt, 1892).
Nachturnier – turnajská disciplína, při níž si bojovníci vyzbrojení mlaty sráželi klenoty z helmic (Koóšová, 2005).
Nasěč, purpura – drahocenná purpurová látka (Winter a Zíbrt, 1892).
Niderkleit – spodní košilka, viz. chainse nebo chansil.
Nobilita – obecné označení pro šlechtu.
Nohavice – v tomto období zůstávají stále dělené, uvazované ke spodkům. Zatímco pracující je mívaly volnější (doložené jsou volnější i u papežské stráže ve třetí čtvrtině 14. století), nobilita je nosila úzké. Objevují se i jako mi-party, tedy každá nohavice jiné barvy. Materiály bývaly různé nejen s ohledem na postavení majitele, ale i na účel nošení a roční dobu. Doložené jsou i dámské nohavice v délkách po koleno i vysoké k rozkroku.
Obroučka – prostá čelenka z ušlechtilého, nebo i neušlechtilého kovu, nošená na hlavě muži i ženami.
Oděvní pořádky – oděvní omezení pro konkrétní společenské vrstvy, jejichž vydavateli byla nejenom města, ale i církevní knížata (Kybalová, 2001).
Ostruhy – byly nejen jezdeckou potřebou, ale i známkou společenského postavení. Bývaly prosté železné, zdobené bronzové, i stříbrné a zlaté. Symbolem rytíře byly krom pásu a meče právě zlaté ostruhy, které dostával v den pasování a které mu byly symbolicky připnuty na nohy na důkaz jeho rytířství. Kožené řemení rytířských ostruh bývalo barvené, nebo potahované látkou a to nejčastěji v červené či modré barvě. Přezka i nákončí odpovídaly materiálem i zpracováním postavení nositele. Pro svou symboliku jsou známa i vyobrazení, na nichž mají rytíři v pěším souboji své zlaté ostruhy viditelně zavěšené na úzkém pásku přes varkoč.
Pachy – jednalo se o delší pruhy látky volně visící jako ozdobné falešné rukávy na oděvu. Bývaly upevněné v rameni či v lokti k šatu s dlouhým i krátkým úzkým rukávem. Pachy bývaly napevno přišité, nebo za pomocí knoflíčků a přívěsků odepínací a byly módní součástí mužských i ženských oděvů. Mohly být úzké i široké a různých délek - k pasu i k zemi. Běžně byly podšívané kontrastní barevnou látkou či kožešinou, aby zdobily oděv.
Paj – látka z bavlněné příze (Winter a Zíbrt, 1892).
Pás, opasek – měl užitný i ozdobný význam a byl nedílnou součástí oděvů. U šlechty a rytířstva se jednalo leckdy o nejskvostnější část oděvu. Nobilita nosila kožené pásy a pásky zdobené zlatem i stříbrem, většinou barvené, potahované drahými látkami (kůže samotná byla nobilitou považována za sprostý materiál), nebo šité z drahých látek. Bývaly bohatě zdobené perlami, kameny, zlatými a stříbrnými výšivkami a kovovými ozdobami z drahých kovů. Přezky, spony a nákončí bývaly opět z drahých kovů a bohatě zdobené.
Patriciát – měšťané, obecně celý městský stav.
Paučník – nejjemnější hedvábná látka na roušky.
Pavlaka – drahocenná purpurová látka (Winter a Zíbrt, 1892).
Plasské – domácí sukno, pojmenované podle města kde se vyrábělo (Winter a Zíbrt, 1892).
Pelicon – eliptický plášť.
Pláštník – krejčí specializující se na zpracování střihu a šití plášťů (Kybalová, 2001).
Plášť – chránil nositele před nepřízní počasí a současně byl i nezbytným módním doplňkem oděvu. Pláště se dělily na mnoho různých typů dle účelu i s ohledem na společenské třídy na polokruhové, třičtvrtěkruhové, eliptické (pelicon), karnáč (typ oděvu na pomezí pláště a svrchního oděvu), hérigaud (cestovní plášť s kapucou a dlouhými rukávy).Bývaly z různých materiálů, i podšité kožešinou, leckdy zdobené bohatými lemy s vyšitými perlami a kameny, či zdobené rolničkami a zvonečky, některé s krátkým límcem, či kapucou. Zapínané byly na knoflíky, spony, pásky a střapce.
Podvazek – řemínek s přezkou a nákončím (prakticky se jedná o malý pásek), kterým se fixuje krátká nohavička nebo dlouhá nohavice k holeni těsně pod kolenem, aby nesjížděla a netáhla dolů. U krátkých nohavic které dosahovaly kousek nad koleno byla nahoře navíc tkanice která se uvázala nad kolenem a podvazek je pak fixoval pod kolenem. Od druhé poloviny 13. století prokazatelně nosili podvazky muži i ženy (Buben - Encyklopedie heraldiky, 1997).
Podvazkový řád – prestižní rytířský řád, založený anglickým králem Eduardem III. v první polovině 14. století. Řádovým odznakem je ozdobný podvazek, který nosili rytíři řádu viditelně uvázaný pod kolenem při slavnostních příležitostech (Buben - Encyklopedie heraldiky, 1997).
Pokosín – látka podobná harasu (Winter a Zíbrt, 1892).
Polské – průměrné sukno z Polska (Winter a Zíbrt, 1892).
Popeličina, popelka, popelice – popelavá kožešina sibiřské veverky. Kožešina popelice je nestejné barvy - na hřbetě je popelavá do hněda, na břiše a bocích je světlejší a na hlavě červenohnědá. Proto se tato kožešina běžně rozřezává a sešívají se k sobě kousky stejné barvy.
Poprinské – sukno z belgického města Poperinghe (Winter a Zíbrt, 1892).
Porůšné sukno – látka z vlny a lnu (Winter a Zíbrt, 1892).
Postav – postav je štůček plátna nebo sukna, délková míra asi 39 pražských loktů (Kybalová, 2001).
Pourpoint – vypasovaná prošívaná spodní mužská suknice, jejíž délka dosahovala často jenom po rozkrok. Objevuje se okolo třetí čtvrtiny 14. století.
Pražský groš – stříbrná mince ražená od počátku 14. století, která se velmi rychle prosadila ve střední Evropě a umožnila expanzi českých králů.
Pruhatina, sukno pruhaté, pruhatec – pruhované sukno (Winter a Zíbrt, 1892).
Rouno – ovčí rouno, kožešina z ovcí.
Rychnovské – proslulé sukno z Rychnova (Winter a Zíbrt, 1892).
Rys – kožešina z rysa.
Rytířský pás – jako symbol rytířského postavení byl vyhrazen toliko pasovaným rytířům Býval stříbrný nebo zlatý a velmi často honosně zdobený.
Rukavice – nosili je muži i ženy. Lišily se nejen podle účelu pro který byly zhotoveny (lovecké, cestovní, švihácké, bojové), ale samozřejmě i s ohledem na společenské třídy. Primárně chránily ruce, ale byly i ozdobou oděvu. Snem mladých šviháků byly drahocenné benátské rukavice. Slavnostní rukavice mocných byly často zdobené i perlami a drahými kameny. Bojové pak bývaly zesíleny kovovými puklicemi, kroužkovým pletivem, šupinami, nebo byly přímo kované – plátové. Rukavice měla i symbolický význam jako důkaz a vůle suveréna, jako doklad vyslance místo pověřovacích listin, jako záruka dodržení smlouvy, při předávání půdy lokátorům, při udílení práva razit mince, atd.
Rukavičník – řemeslník vyráběl rukavice z hedvábí, aksamitu, vlny, kožešiny a kůže (Kybalová, 2001).
Rytířská služba – jednalo se o dlouhodobý závazek v rámci kterého vykonával rytíř službu (i vojenskou) dámě, lennímu pánovi či panovníkovi.
Sobolina – drahocenná kožešina ze sobola, dovážená z východu.
Spalnieř – první vypasované kabátce se objevují jako spodní vycpávaný oděv pod zbroj, z nich se na počátku 14. století vyvinuly těsné mužské kabátce. Jedná se o součást tzv. „měkké zbroje“.
Stříbrohlav – stříbrem tkaná látka, brokát.
Suknice, někdy též sukně – pod tímto označením se objevují jak mužské tak i ženské oděvy. Chudí nosily kratší a prosté z hrubého sukna (šeř, šeřina), bohatí, duchovní, soudci a lékaři nosili naopak sukně dlouhé a z drahých látek (samety), leckdy podšité kožešinou. Též sukně choděcí.
Surcot – svrchní mužský i ženský oděv na pomezí šatové sukně a pláště, bez rukávů nebo krátkým širokým rukávem a běžně nošený od 13. století. Mužské surcoty sahaly ke koleni i níže, někdy bývaly na boku otevřené a byly zpravidla přepásané. Průramky bezrukávového surcotu se prohlubovaly a byly často lemované výšivkou, či kožešinou. Těsnější bývaly spínány na knoflíky vpředu, nebo na rameni. Ženské surcoty bývaly zpravidla ve stejné délce jako šaty a bývaly přizpůsobovány účelu nošení. Lovecké dámské surcoty tak bývaly nejenom v obvyklé délce, ale i kratší, cca do poloviny lýtek (Kodex Manesse).
Šamtat, šamlat, schumlat, schamelot, camelot – tkanina ze Sýrie z velbloudí srsti (Winter a Zíbrt, 1892).
Šapel, chapel – velmi módní ozdobný nízký diadém, býval bohatě zdobený perlami a kameny.
Šarlat – látka šarlatové barvy (Winter a Zíbrt, 1892).
Šeř, šeřina, šeřina vlčatá, šerka – prosté laciné sukno šedé barvy z tenčí příze a vlny (Winter a Zíbrt, 1892).
Šilheř – lepší hedvábí (Winter a Zíbrt, 1892).
Šlojíř – ženský závoj nošený jako samostatné zavití hlavy, nebo v kombinaci s diadémem či čepečkem. Býval i z drahocenných hedvábných látek.
Šlojířník, šlojířnice – řemeslníci vyrábějící závoje a šlojíře (Kybalová, 2001).
Šperky – tvořily důležitou součást i akcent oděvu. Šperkařské umění bylo na vysoké úrovni, zlatničtí mistři ovládali zdobení rytím, tepáním, ražením, ciselováním, filigránem, proslulými se stávají emaily z dílen ve francouzském Limoges. Časté bylo užívání perel a drahých kamenů a to nejen pro jejich cenu, ale i pro jejich symbolický význam. Zlatníci tak vkládali do šperků démanty, safíry, rubíny, smaragdy, chalcedony, jaspisy, tyrkysy, malachity, křišťály, záhnědy a mnohé další. Krom šperků domácích se dovážely nejlepší práce z dílen evropských mistrů, z Byzance, i z Orientu. Časté byly ozdobné spony plášťové i šatové, náhrdelníky, prsteny, náramky, vínky, šperky do vlasů, diadémy. Pro jejich vysokou cenu se domnívám, že se jednalo především o zakázky jednotlivých objednatelů. Šperk nebyl jen výsadou bohatých, s oblibou je nosily i chudé ženy. Pro tuto klientelu byly vyráběny šperky z neušlechtilých kovů zdobené např. sklíčky.
Švadlena – zabývala se samotným šitím oděvů.
Švec – obuvník (Kybalová, 2001).
Taft, tafat, tafin – lehká hedvábná nebo polohedvábná látka z Orientu (Topinka, 1946).
Tjost – nazývaný také sedání nebo klání. Turnajská disciplína v níž proti sobě bojovali dva jezdci ozbrojení kopím s cíle srazit soupeře. Tjost se rozlišoval na srážku s ostrým nebo tupým hrotem dřevce. (Koóšová, 2005).
Tkaničník – vyráběl tkanice, střapce a prýmky (Kybalová, 2001).
Tournayské – sukno z města Turnay (Winter a Zíbrt, 1892).
Varkoč (vafnrok, z něm. Waffenrock) – suknice nošená urozenými bojovníky, či služebnými vojáky přes zbroj (u neurozených družiníků a milicí označovala příslušnost). Bývala v erbovních barvách nebo s erbem majitele. Varkoč urozených bojovníků býval často velmi zdobený (mnohdy protkávaný zlatem, vyšitý perlami a posázený drahými kameny) a ze vzácných látek (samety, brokáty, hedvábí), aby odpovídal postavení svého majitele. Wolfram von Eschenbach dokonce v jedné písni zmiňuje jako kurtoazní zástavu lásky spodní dámskou hedvábnou košili, jež dostal král od své choti, aby ji nosil v boji oděnou přes zbroj jako varkoč.
Veveřina – kožešina z veverek.
Věnečník – vyráběl různé ozdoby hlavy, především vínky, které s oblibou nosili nejenom ženy ale i muži (Kybalová, 2001).
Vlašské, vlaské – látka z Itálie (Winter a Zíbrt, 1892).
Vlček – viz. šeřina.
Vlk, vlčina – vlčí kožešina.
Vlna – vlněná látka.
Wams – první vypasované kabátce se objevují jako spodní oděv pod zbroj, z nich se na počátku 14. století vyvinuly těsné mužské kabátce. V původním smyslu též spalnieř.
Zaječina – kožešina ze zajíců. Běžně se jí podšívaly zimní oděvy méně majetných a neurozených, nebo se z nich šily celé zimní kožichy.
Zástava lásky – běžně dar dámy pánovi jako symbolické gesto lásky, nebo přízně. Bývaly nošeny viditelně i skrytě podle charakteru vzájemného vztahu.
Zendal – viz Cendelín, cendal.
Zlaté ostruhy – jako symbol rytířského postavení byly vyhrazeny toliko pasovaným rytířům.
Zlatohlav – zlatem tkaná látka, brokát (Winter a Zíbrt, 1892; Kybalová, 2001).
