Kateřina_z_Landštejna wrote:Takže, pokud jsem to správně pochopila - možnost vykonat pouť třeba v oblíbeném kostele člověku asi i usnadňuje rozhodnutí vykonat pouť větší, vzdálenější nebo např. vnitřně těžší (protože pouť, myslím si já, není jen fyzický výkon, ale asi hlavně to, co se děje v lidské mysli, ne?)? Přijmout třeba nějaké velmi závažné duchovní rozhodnutí?
Rozhodně ano.
Jak psal Bohuslav - budiž mu dík za výtečný rozbor - poutníci sepisovali závěť, to lze brát ze dvou hledisek, jednak z pragmatického (kdyby se nevrátili) a jednak z duchovního.
Velká duchovní změna vždy nějak souvisí se smrtí. Křest vypadal původně taky trochu jinak, totiž. Ve většině jazyků je Jan Křtitel nikoliv křtitel, ale ponořovatel (Baptist), věřící sestupovali do Jordánu, nikoliv že stáli v žabinci kde bylo vody po kotníky jako na obrazech za 19. věku, ale vstoupili do dravé řeky, tak, že jim voda sahala po uši. A pak zvolali "Už nemohu dále, neboť mne strhne proud!" A v momentě kdy je proud strhl (kdy zemřeli), je Jan zachytil. To byl jistě působivý rituál.
Nebo, benediktýni, nejstarší mnišský řád, když přijímali novice, tak před pomazáním je zabalili do hrubého plátna a sloužili nad nimi mši jako nad mrtvými. Úžasné a působivé!
Svobodní zednáři mají součásti přijímacího ritu také to, že novic sepíše v rozjímací komoře svou filozofickou závěť. Mimochodem složitý systém kroků jimiž je novic při stejném ritu veden evokuje pouť, připomíná mi to trochu právě ten tanec v Chartresském labyrintu.
To vychází z velmi starých, snad prastarých iniciačních tradic.
Pasovací rituál měl kromě prvků násilí a prvky setkání se smrtí. Budoucí rytíř byl oblečen do hrubého/žíněného roucha a strávil jistou dobu o samotě a stranou - to je velice důležitý moment při pasování!
Iniciace byla u mužů nezbytná (to co má žena přirozenou cestou, na to muž musí dojít jinak), byl to vstup do života, do společnosti a také do své plnosti. Iniciace byl dlouhý, při němž se muž setkal z jistými zkouškami - setkal se s bolestí, s tím že život je sice tvrdý ale může být také krásný. A setkal se také se smrtí. Teprve až to vše překonal, stal se mužem.
Odkážu na knihy františkána R.Rohra, který se zabývá mužskou spiritualitou, ten říká - každá stará kultura iniciovala své muže.
Tím jsem snad odpověděl i ostatním.
Tobě Kateřino ještě dodám, jak si se ptala jestli to "obejití kostela" může být začátkem nějaké větší poutě, která skutečně začíná, ba i končí "uvnitř", to, že ostatně i dnes někteří lidé jdou například do Santiaga na "etapy", jiní ujdou jen část cesty... Znám jednoho člověka, který šel Svatojakubskou cestu asi rok - vždy se někde zastavil, pracoval tam a až vydělal nějaké ty měďáky (ono je to putování poměrně drahé) tak šel zase o dům dál...