A nešlo o mimořádnou událost, ale běžnou praxi pravidelně se opakující několikrát do roka. Cestovatelé také překvapovalo kultivované jednání voyageurs a lovců s tanečnicemi vesměs se rekrutující z Indiánek. Dokonce je tam zmínka, že jim vrtalo v hlavě, jak se dozvěděli (Indiánky), že zrovna tehdy a tehdy ten ples bude. Nikdo je totiž nezval, ale vždy se z divočiny v daný temín vyrojili. Ono toto je docela obecně zajímavé, protože vše nasvědčuje tomu, že tehdy byli lidi mnohem kultivovanější než dnešní Američané :-/ No a také to, že pozvat si na Rendezvous smičcové kvarteto není mimo mísu 
))) O dudácích v Améru také je něco málo informací. Totiž ono tam došlo k jistému vývoji. Všechny společnosti byli sice buď Anglické a nebo Americké (dříve i Francouzské či Španělské), ale řadové zaměstnance dělali převážně Francouzi a úředníky Skoti. Šéfové pak byli Britové a Nebo Amíci. Lovci zase převážně Američané - myšleno občané USA.
Co se dud týká, právě Skoťáci si na ně potrpěli kvůli zákazu dud v Evropě, a tak je na truc v Améru používali. Je prava, že na to neuměl každý, ale bylo normální, že si je na slavnostní příležitosti najímali - čili šlo o běžnou věc. Co by nás ale mělo asi mnohem víc zajímat je to, že krom toho co známe jako Keltskou hudbu tam nepochybně dominovala i Francouzská a na jihu Španělská hudba!!! A tomu se moc pozornost nevěnuje. Když se pak podíváš na národností rozložení podle počtu, tak mám podezření, že spíše jsi se setkával s Francouzkou písní než s Keltskou - myšleno Britské provenience.
Snad ani nemusím vysvětlovat, že mne nesmírně pobavil mongoloidní pikující banjista ve filmu Návrat do Cold mountains. Jeho techniku pro dobu občanské války pokládám za značně nepravděpodobnou. Studoval jsem etnomusikologii v západní Africe, jmenovitě v Ghaně u prof. Nketii a s verzemi tohoto nástroje jsem se celkem často setkával. Obvyklejší byl protáhlý tvar tykve a struny dělali většinou z vlasce. 
