dosáhnout se dá i kratším kopím-ono k prolomení sestavy není nutné pozabíjet všechny v daném ůseku-každý vyřazený nepřítel zvyšuje tvou momentální převahu v ůseku(získáš"volného"člověka co může podpořit jiného).zkrátka si představím,že na daný prostor ty i nepřítel natěsnáte stejný počet bojujících-kopí zvyšuje možnost zásahu v hloubce sestavy,strana,které se dřív podaří vyřadit 1-nebo více bojovníků,získává momentálně převahu a pokud ji ti druzí okamžitě nevyrovnají-vyřazením soupeře nebo dost složitým doplněním "zezadu"-je konec..což byl asi jeden z hlavních důvodů výtězství legií-vojáci věděli,že malá prohra neznamená velkou a zachovali klid,zůstali na místě.
Vždycky si představím,že bojuju v sestavě-kolega po levici je zabit,po pravici zraněn,na mě dorážejí už 2-3 zbraně + kopí druhé řady-co zvítězí:adrenalin?nebo pud sebezáchovy?toť otázka.asi je jasné,že nejvíc padlých nezpůsobil boj sám,ale neuspořádaný ůstup-a tady asi další výhoda nadrilovaných římanů...
Kolegové zkoušeli boj v "zástupu"tedy dvě party po 5 lidech simulujících hloubku linie-je jasné,že jakoby ztratili podporu druha"od vedle",ale ten by se v reálu stejně musel věnovat nejprve "svému "soupeři.Zkrátka dřív se obvykle položila sestava která měla první dva mrtvé,a to komplet-ůstup byl v té rychlosti nemožný.zadní řady se navíc neštítíli mrsknout kopí dopředu,když nedosáhli.důležité je,že vítězná strana měla obvykle 1-max.2 zasažené-což je podle mě průkaznější výsledek než obrovské množství padlých při klasické simulaci bitvy.podle mne je také nepříliš efektivní snažit se prorazit hrubou silou-boj zbraněmi je totálně znemožněn.tento způsob bych volil pouze proti velmi volným sestavám-kde je šance,že nepřítel má "kam upadnout"Potud má teorie.můžem zkusit na gladiu
JEDEN BŮH NIKDY NESTAČÍ..
