Stránka 1 z 1

Oděv - materiály a barvy - Jevhen Slavutyč

Napsal: sob 14. srp, 2010 13:44
od Brant
Jevhen Slavutyč
Vlněné látky v oděvech vojenské vrstvy Ukrajiny-hejtmanátu a jejich historická terminologie
(2. pol. 17.–18. st.)


Článek je věnován nejpoužívanějším typům látek, které se používaly ve vojenské vrstvě na Ukrajině-hejtmanátu, a místní terminologii, která zůstala většinou charakteristická pouze pro ukrajinský slovník 17.-18. st. (jako většina reálií). Při absenci důkladného vědeckého zkoumání je sémantika originálních pojmů málo srozumitelná pro moderní vědce a vyvolává velké problémy při práci s písemnými prameny. Tato práce je prvním vážným pokusem důkladně zkoumat látky jako předmět ukrajinského historického odívání a jistě se bude hodit sběratelům divadelních a filmových kostýmů, historikům a muzejním zaměstnancům k sestavování správných muzejních sbírek.
Oblek jako součást materiální kultury je přímo spojen s těmi materiály, ze kterých je vyroben. Pro hmotnou kulturu každé historické epochy a geografické oblasti je specifický a neopakovatelný soubor výrobních materiálů přímo závislý na životních podmínkách, zvláště specifiky vojenských reálií, výrobních možností, technického pokroku, šicích technik, módy, samotných forem oděvu, jeho účelu, tradici, klimatických podmínkách, sociálně-ekonomickém rozvoji. Neznalost tohoto souboru materiálů, jejich účelu a historicky dané terminologie, banální neznalost, vede k hrubým chybám v rekonstrukci oděvů a restaurování autentických vzorků v muzejních sbírkách, ve filmech a v divadle, na jejichž přesnosti závisí představa veřejnosti o životě v minulosti, zejména důležitých období v dějinách ukrajinské státnosti.

Jako suroviny pro výrobu různých materiálů a prvků prezentovaných v různých částech oděvu ozbrojených sil na Ukrajině-hejtmanátu (oděvy, vojenské vybavení a koňské postroje) sloužila vlna z ovcí, koz a velbloudů, hedvábí surové i vařené, bavlna, len, konopí nebo juta, různé kůže, kožešiny, kovy: železo, ocel, stříbro, zlato, měď, mosaz; dřevo, kosti, rohovina, drahokamy a polodrahokamy, perly, drahé peří atd. Jména většiny druhů a typů materiálů zůstaly charakteristické v ukrajinském historickém slovníku jen v 17.-18. st., stejně jako samotné reálie. Z různých důvodů sémantika většiny těchto starých původních termínů zůstává prakticky neprozkoumaná. To způsobuje velké potíže vědcům při práci s písemnými prameny, a muzejním pracovníkům při správném a celkovém hodnocení muzejních sbírek.

Národní historiografií v osobách V. Horobce, Je. Tymčenka a F. Piskunova se podařilo jen částečně, dosti povrchně a v některých případech i nepřesně vyřešit toto zadání pomocí dosti omezeného počtu písemných památek. Mnoho různých typů tkanin, kůží a jiných materiálů zůstalo nejasných nebo se vůbec nezkoumaly. Kromě toho tito vědci studovali problém z pozice jazykovědy (nikoli oděvnictví).
Výše uvedený stav věcí s ohledem na moderní historickou vědu vyžaduje od výzkumníků zaměření více specializované. V této práci se autor snaží prozkoumat celou původní historickou terminologii vlněných látek a jejich barev používaných u oděvů ozbrojených sil Vojska záporožského (Hejtmanátu), a podat více méně důkladně jejich sémantickou charakteristiku.

Konkrétní názvy látek z důvodů nedostatku autentických vzorků vyžadují další přezkoumání. Mezi uvedenými zkoumanými termíny je velký podíl slov cizího původu, které označují hlavně vypůjčené reálie nebo slouží k definování nových pojmů. Šlo nejčastěji o polský a ruský jazyk. Některé názvy se ujaly v ukrajinském slovníku přímo z originálního jazyka.

Nomenklatura látek v šatníku služebním, každodenním a svátečním vojenské vrstvy, jak v kvalitě, tak kvantitě, byla již sama o sobě důkazem jasně daného sociálního a politického statutu. Pro šlechtu, vyšší velení (staršiny), to byly drahé dovážené tkaniny, pro obyčejné masy – levnější a horší. Samo oblečení zaujímalo jedno z nejdůležitějších míst na žebříčku hodnot pozdně středověké a ranně novověké společnosti jak na Východě, tak na Západě. Nebyl v tom žádnou výjimkou ani nově vzniklý ukrajinský stát. Nicméně, kvůli nedostatku vlastní výroby v Hejtmanátu, byla obrovská poptávka po dováženém zboží.

Vlněné tkaniny mají nízkou tepelnou průteplivost, a tudíž i vysokou ochranu oproti bavlněným látkám, lnu a hedvábí. Kromě toho se vlněné výrobky vyznačují dobrou prodyšností, nízkou mačkavostí, pomalou promokavostí a plasticitou, takže byly nejčastěji používané při výrobě oblečení k pracovním a polním podmínkám.

Existuje několik způsobů spojení nití mezi sebou, podle čehož se látky dělí na několik typů: výrobky tkané, pletené a vázané. Vlákna směřující podélně tvoří osnovu látky, a ty, které jdou svisle k osnově, tj. po šířce látky, jsou její útek. Ve vázaných výrobcích se používá pouze jeden systém vláken nebo dokonce jedno vlákno, které, když projde látkou, tvoří řadu smyček (uzlíků), které se propojují se smyčkami předchozí řady.

Podle prokládání příze se vlněné tkaniny dělí na plátěné (taftové, z materiálu ve staré ruštině a ukrajinštině nazývaného hrodenapl/grodenapl – z franc. gros de Naples), keprové (pro ně je charakteristické, že na pravé straně mají úzký vroubek, který se táhne odspoda nahoru doprava). Tuhost tkaniny je podle počtu osnovních nití nebo útku, který připadá na jednotku délky a počítá se v příčném směru. Hmotnost látky závisí na hustotě tkaniny a tloušťky (čísla) osnovních nití a útku. Zvýšení tuhosti lze dosáhnout také silným lisováním výrobku. Lisování a polírování způsobují lesk na povrchu tkaniny.

Výroba příze z vlny je dvojí: tkaná (sukno) a česaná příze (hřebenná), výroba vlněných tkanin se dělí na výrobu sukenných (chlupatých) a hladkých tkanin. U první skupiny se používají ušlechtilé druhy vlny, zejména kratší, ale jemné typy, jako materiál pro výrobu sukna vyšší kvality. Na výrobu střední a nižší kvality se používaly vlny lepší a tlusté. Hlavním znakem tkané příze je přítomnost na povrchu látky více či méně hustě sražené vrstvy vláken pokrývající úplně nebo částečně propletení nití.
Česané látky se liší dle použití příze na: a) lustrové, lesklé a hrubé, vyrobené z ne zcela skvělé vlny; b) měkké, méně lesklé – z kvalitní vlny.

Kromě ovčí vlny se používala k výrobě vlněných látek srst různých druhů koz a velbloudů. Z vlněných látek bylo hlavním materiálem pro úřední, všední i sváteční oblečení sukno (název pochází ze slouva soukat, navíjet nitě) - vlněná tkanina plátěného spojování (surovja - režné), která má celý chlupatý a zcupovatěle vypadající povrch, který skrývá obraz tkané příze a dává látce pěkný vzhled. Nízká kvalita domácí vlny neumožňovala vyrábět dobré sukno.

Skupinová práce byla zaměřena na výrobu hrubé tkaniny nízké kvality. Protože domácí průmysl nevyráběl látky náležité kvality, spotřebitelé (většina z nich patřila k vojenskému stavu) je získávali ze zahraničí. Sukno a jiné vlněné tkaniny přiváželi obchodníci ze Slezska, Gdaňsku, Archangelsku (ve druhé polovině 17. – na začátku 18. st.), a od druhé čtvrti 18. století také z Vroclavi, Königsbergu a Lipska. Nicméně, ve druhé čtvrtině a v půlce 18. století vzniklo na území Hejtmanátu několik textilních továren: Hluškovská (1719), Rjaská (20. léta 18. st.), Šeptakivská a Baturynská, ale ty vyráběly většinou pro potřeby ruské armády, až v 60. letech 18. st. malý podíl jejich produkce, která byla celkem dobré kvality, šla na výrobu uniforem ukrajinské armády (hlavně vyšších šarží a kozáckých stařešinů).

V hospodářstvích rolníků a kozáků se vyráběly jednoduché nebarvené úzké látky známé jako sukno svitnoe (svitnoe beloe, serosvitnoe), sermjažnoe a abinnoe. Těmito termíny se rozumí hrubá látka přírodní bílé a šedé barvy domácí výroby z místní hrubé vlny. Do druhé poloviny 18. století se tato látka používala hlavně k výrobě vrchního oděvu a oděvu kolem pasu obyčejných kozáků a některých vojenských důstojníků. Nicméně je třeba poznamenat, že v té době ukrajinští barvíři již ovládli techniku barvení látek.

Převážná většina látek, s nimiž se obchodovalo na ukrajinském trhu, byla vyrobena v Německu, méně v Anglii, Francii, Holandsku a Polsku. Anglie, Francie a Holandsko byly slavné produkcí nejlepších značek tenkých látek. Cena za manufakturně vyrobenou látku se v závislosti na druhu a kvalitě pohybovala v rozmezí od 15 kopějek do 2 rublů za loket. Šířka látky byla od loktu do dvou aršynů s hakem (to netuším co je, nelze nalézt). Pod názvem portyšče se rozuměl kus látky do pěti aršynů, tedy přibližná míra manufakturně vyrobené látky k ušití jednoho kaftanu. Podobný význam měl i obecný název sukno.

Při porovnání autentických ukázek látek z 18. st. se ukazuje, že drahé značky látek se vyznačovaly především tenkostí, měkkostí, velmi rovným, hladkým a hustým povrchem a jemnou, tenkou přízí. U slezských (a dalších německých) látek první třídy, na rozdíl od francouzských, anglických a holandských, je při velice podrobném studiu trochu znatelná kresba tkaného proplétání nití, čímž se vysvětluje jejich nižší cena. To samé platí u horších druhů látek. Látky druhé třídy byly o něco tlustší a méně měkké, hrubší, ne příliš rovné, husté a hladké, občas s nevelkými mezerami. Látky nízké kvality byly tuhé (hrubé), tlusté a řídké, měly drsný, nejednotný povrch s viditelnými mezerami.

1 veršok = 13 ďujm (z něm. Daumen) = 4,45 cm
1 aršyn = 16 veršků = 71,12 cm
1 loket (likoť) = 3 aršyny = 12 veršků = 54 cm
1 taler (tolar) = 1 rubl 30 kopějek = 6 polských zlatých
1 polský zlatý = 30 grošů = 20 kopějek
1 šah = 2 kopějky = 3 polské groše
1 kopa grošů = 60 grošů = 50 kopějek
1 rubl = 10 hřiven = 2 poltyny
1 hřivna (hryvna) = 10 kopějek = 48 polských grošů
1 altyn = 3 kopějky = 6 děněg
1 kopějka = 2 děngi

Mezi nejčastější oblíbené barvy látek patřily různé odstíny červené (karmazínová, jasně červená, višňová, malinová atd.), modré nebo azurové (chrpová nebo safírová, lazurová, granátová), pak žluté (citronová, oranžová, kanárková), zelené (tmavě zelená, kaparová, papoušková), hnědé (rozinková, brunátná, skořicová atd.), šedé atd. Zvláště ceněna byla červená barva, zejména karmínová, purpurová nebo fialových odstínů, charakteristická pro východní společnosti, kde měla kultovní význam rytířský a vojenský. A červené látky také byly o dost dražší než ostatní. Móda červené barvy s jejím charakteristickým symbolickým významem se pevně ustálila ve vojenském prostředí Polska a Moskvy.

Pokud jde o názvy suken, z nichž se šily obleky vojenské vrstvy Hejtmanátu, písemné památky jsou následující: a) látky nízké kvality: svytné nebo serosvytné, abynnoe, sermjažnoe (od jmen domácího selského a kozáckého prostého oděvu – svyty, sermjahy, viz např.: http://www.batckivchina.uaforums.net/--vt74.html) - hrubé sermjažné nebarvené sukno domácí výroby bílé či našedlé barvy z hrubé místní vlny, mělo na šířku jen 9 veršků (1 veršok = 4,4 cm), často se používalo na služební svrchní oděv a kalhoty a stálo asi 5 kopějek za loket (serosvytnyj mundyr, župan verchnej svytnoj, ubrane svytnoe - 20 kopějek).

Haba nebo aba (turecky aba, z arabštiny - hrubé bílé sukno přirozené barvy z ovčí vlny) - levné drsné, tlusté a tuhé turecké sukno přírodní bílé barvy; značně se rozšířilo ve druhé polovině 12. st. a první polovině století 13., a to zejména jako služební svrchní oděv vojenských důstojníků a demisezonní šaty, dělala se z něj také podšívka náplně sedel, čeprak/čaprak - vlněné deky pod koňské sedlo
(http://www.museum.ru/museum/1812/army/R ... sht_of.GIF), šatů stařešinů i řadových vojáků; pro nedostatek financí a nedostupnost barevných látek se nezřídka používala haba, obarvená primitivním způsobem místními barviči.

Kyr (polsky kir, kier; německy schlechtes, leichtes tuch) - druh lehké, řídké a drsné
nekvalitní německé (slezské) nebo polské látky, nejčastěji bílé, žluté, černé a červené barvy, v ceně do 25 polských grošů nebo 15 kopějek. Používala se jako podšívka ke svrchnímu či spodnímu oblečení a také na kalhoty kyrdany.

Benklevoe, benkliovoe nebo benkel, bankel - německé nekvalitní drsné sukno, jedno z nejhorších a levných dovážených suken, se objevuje na konci 17. století a používá se do konce existence Hejtmanátu.

Amburskoe nebo anburskoe (zřídka) – hamburské drsné, tlusté a úzké sukno, ale s dosti stabilním obarvením (v ruské armádě na počátku 18. století se používalo k šití vojenských kabátců – opanč, viz: http://www.batckivchina.uaforums.net/--vt74.html), cena 1 aršynu se pohybovala od 11 altynů (33 kopějek) do 40 kopějek; vyskytuje se na zač. 18. století, ale v běžném životě hejtmanské armády nenabylo širšího použití.

Šyptuch nebo šyftuch (polsky szyptuch, něm. Schifftuch) - druh tlusté, úzké a hrubé polské či německé tkaniny, podobný amburské, ale užší, na konci 17. st. stálo do 11 altynů a 2 děněg/1 aršyn; známé z 16. st.

Tuzynkovoe, tuzěnkovoe nebo tuzynok, tuzěnok (z polského tuzinkowy, tuzinek - jednoduchá, obyčejná látka) - druh levné polské a německé látky nízké kvality, o trochu lepší než šyptuch, stojí na vyšší příčce mezi obyčejnými sukny, loket tuzynku stál kolem 35 kopějek; známé ještě z písemných památek 16.-17. st.

Čerkaskoe (čerkaské, čerkeské) - jednoduché silné a tuhé čerkeské sukno dosti tlusté s nejednotným řídkým chlupatým povrchem. Mezi výrobky ukrajinského obchodu se příliš nevyskytuje, pouze náhodně, obvykle u čerkeských šarovarů, velmi rozšířených na východě, zejména v Turecku a na Krymu.

Látky střední kvality:
Karunovoe, korunovoe, karun, korun, také poluekstra, rusky karnovoe, kornovoe (polsky kiernowe sukno, z něm. kerntuch - pěkné, silné, tuhé, lepší sukno na rozdíl od jednoduchého a drsného, pochází ze slova kern – jádro/pecka a tuch - látka) – druh tlustého pěkného německého sukna, velmi tuhého, silného (kompaktního); vyskytuje se zhruba od 60. let 17. st. a po celé 18. století, cena karunu se pohybovala mezi 60 a 68 kopějkami za loket .

Polkarun – druh dvakrát užší než karun.

Loktevoe – konkrétní druh německé látky, podobný karunu, ale méně tuhý a pevný, cena byla 60-62 kopějek. Známý z počátku 18. st.

Trydcatovoe (je možné, že v názvu je poznačena tuhost látky) – tlusté sukno nejasného původu průměrné kvality, horší než loktevoe a karun, vyskytuje se od poloviny 18. st. za cenu 52-60 kopějek za loket. Používalo se pro spodní služební kaptany kozáků a hejtmanských vojenských důstojníků.

Ahlynske (rusky, od anhlynskyj, z pol. anglik - anglický) - běžné široké tlusté anglické sukno, podobné jako loktevoe, vyskytovalo se pod tímto názvem do druhé čtvrtiny 18. století (později se někdy vyskytovalo pod názvem ahlynskoe ordynarnoe, v posledních desetiletích 17. století stálo 21 až 23 altynů a 1 kopějku za aršyn a na počátku 18. století 80 kopějek za aršyn, ale ahlynskoe dobroe se kupovalo po 1 rublu 16 altynů a 2 děngi za aršyn (1682).

Breslavskoe nebo braslavskoe (vroclavské, z něm. Breslau – hist. název polského města Wroclaw) – tuhá látka dosti vysoké kvality, velmi kvalitní výroby a vlny, objevuje se v polovině 18. století, cena byla od 85 do 98 kopějek za loket.

Falendyš (polsky falandysz, falendysz, fajlendysz, z něm. fein hollandisch nebo fein lundisch) - druh relativně tenkého tuhého starodávného sukna holandské či anglické druhé třídy; cenově se pohybovalo mezi karunem a tenkými látkami lepší kvality.

Sukonce nebo sukenko (z polského sukienko) – název konkrétního levného druhu sukna, který se mohl ujmout v místní slovní zásobě ve spojitosti s rozšířením na Ukrajině od poloviny 18. století. tenké a úzké polské látky podobné suknu, která se nazvýala polsukenko nebo polusukenka, podle V. J. Horobce se tím rozuměla „látka utkaná z měkké, většinou jehněčí nebo „pervostryžnoj“ vlny (vlna z první střiže)“, takže sukenko lze definovat jako druh poměrně úzké a tenké polské tkaniny dobré kvality.

Vysoce kvalitní tenká sukna:
Halanskoe - druh tenkého sukna vyšší třídy, podobné francouzským a anglickým tenkým látkám vyšší kvality, jehož cena se odhaduje na 12 polských zlatých nebo 2 ruble za loket; název se objevuje ve druhé polovině až první čtvrtině 18. stol.

Hranat, khranat nebo granat (polsky granat) - poměrně tenká kvalitní tkanina, levnější než jiné druhy drahých suken, zpočátku tmavě modrá, také polhranat, polgranat - dvakrát užší než předchozí. Známá ze 17. století. V půlce 18. století se v celní soustavě opužívá již pouze polhranat.

Francužskoe, francuzskoe, francuzkoe, franczuskoe (od 16. století do půlky a zřídka ve druhé polovině 17. st. známé pod názvem skarlat, šarlat (přes polské szkarlat, szarlat z něm. scharlat z lat. scarlatum), nejprve purpurově červené barvy) - drahé francouzské jemné sukno nejvyšší kvality, 1 loket byl oceňován na 11-12 polských zlatých nebo dva ruble.

Lundyš (polsky lundysz, lunskie sukno, z něm. lundisch nebo Lundisch od jména města Londýna, něm. Lunden) - velmi kvalitní tenké a široké londýnské nebo anglické jemné sukno různé výroby, cena 1 rubl 20 alt. do 2 rublů za aršyn, známé na Ukrajině od 16. století pod názvem ljunskoe; název se objevuje do začátku 18. století, i když tkanina se jistě dovážela i později v rámci tenkých látek (anglických, francouzských a holandských), nebo pod názvem ahlynskoe tonkoe šyrokoe.

Karmazyn (arabsky kirmizi, z kirmiz - kermez, kermezyn, košenil, červ, doslova „červené zrno“) - druh tenké, velmi kvalitní a drahé evropské tkaniny z nejlepších druhů vlny, zejména jasných, hustých typů, převážně červené barvy. Objevuje se od konce 17. století do druhé třetiny 18. století. Původně mělo zvláštní temně malinovou barvu, karmazínovou, od níž dostala své jméno. Karmazín stál od 1 rublu 50 kopějek do 2 rublů 10 kopějek v závislosti na typu. Polukarmazyn se nazýval druh dvakrát užší než karmazín.

Seeta, saeta, syeta (z pol. sajeta) - velmi tenké a jemné anglické nebo sedanske (netuším, o co jde – nedohledatelné) sukno nejlepší kvality, zvláště červené barvy, oceňovalo se stejně jako francuzkoe. V památkách se název vyskytuje od 17. a po celé 18. st. Tyto druhy látek jako lundyš, karmazyn, ahlynskoe a amburskoe patřily do šatníků ukrajinské armády hlavně jako carský žold či dar ve druhé polovině 17. a na počátku 18. století. Vysvětluje se to tím, že ze západních obchodníků v Rusku v té době obchodovali především Angličané, Holanďané a obyvatelé Hamburku, kteří přiváželi především látky, které vznikaly u nich doma.

Později se tyto názvy za Hejtmanátu téměř neobjevují. Lundyš (většinou červené barvy) a karmazyn různých typů dostávali nejvyšší ukrajinští velitelé, karmazyn a polukarmazyn – střední důstojníci, a kozáci ahlynskoe a občas šyptuchy a amburskoe, různí vojenští velitelé - amburskoe a polské šyptuchy. Mezi barvami suken žaluvanych (netuším) zcela dominují různé odstíny červené (rudá, višňová, purpurová a malinová) a zelené (zelená, světlezelená, tmavězelená, osiková) a také „divoké“ (viz barvy na konci).

Nejrozšířenější ve vojenském životě kozáků a žoldáků, včetně důstojníků, během druhé poloviny 17. st. a první čtvrtiny 18. století byly levné druhy látek: německé a polské šyptuchy, tuzynok a haba (to bylo způsobeno zničujícími dopady stálých válek na území Ukrajiny, častými vojenskými nájezdy, které vedly k chudobě kozáků a deficitu vojenského pokladu), a na sváteční uniformy - falendyš a karun. Pro služební a sváteční oblečení důstojníků byly typické v té době tkaniny loktevoe, karun, karmazyn, hranat, halanskoe, saeta a francuzkoe.
Nicméně, koncem 30. let 18. století jednoduché druhy látek začínají mizet ze seznamu materiálů na uniformy téměř všech druhů a typů ukrajinské armády, což způsobily pokusy důstojníků skrze oblečení odlišit vojenskou profesionální vrstvu od ostatních stavů. Ze všech výše uvedených látek z konce 17. a začátku 18. století významné místo v ukrajinském vojenském životě začaly zaujímat karunovoe, karun. I přes relativně vysokou cenu se karun stal nejčastějším druhem látky v ukrajinských vojenských reáliích, zvláště jako hlavní materiál pro výrobu uniforem kozáků, žoldáků a dalších služebních funkcí (vojenští sloužící). Významné rozšíření díky svým vynikajícím vlastnostem obdržel i u vojenských důstojníků. Karun byl oceňován pro svou pozoruhodnou odolnost, tuhost, vytrvalost (co se klimatických a mechanických poškození týče) v porovnání s relativně vysokou kvalitou výroby, obarvením a česanou přízí. Uvedené kvality dovolily nosit uniformy jak na pochodech, tak i během přehlídek a slavnostních příležitostí (od 30. let požadavky ruských velitelů co do kvality uniforem a vojenské připravenosti ukrajinské armády značně vzrostly). Podobné jako karunovoe, ale méně tuhé a pevné, byly látky loktevoe a trydcatovoe, které také dominují mezi názvy látek služebních oděvů kozáků a vojenských sluhů a v obchodě.

Na vrchní služební kaptany nižší a střední důstojnické pozice se od 40. let většinou používalo breslavskoe. Tenké francouzské, anglické a holandské látky lepší kvality se používaly k šití oděvů pro vojenské elity, na manžety (zakavrašy) a límce vrchních služebních kaptanů pro hejtmanské vojenské zaměstnance a střední a nižší hodnosti kozáckých důstojníků.

Kromě suken se při výrobě vojenských oděvů často používaly další vlněné textilie různých typů a druhů, které se dovážely do Hejtmanátu většinou z Evropy, a to:
Polusukonka nebo polsukenko (z polštiny), polusukno (z ruštiny) - polská vlněná plstěná suknu podobná tenká a úzká látka z prvně střižené vlny; šíří se na Ukrajině od 40. let 18. století.

Polušersťane – tkaná látka podobná suknu, ale s bavlněnou nebo lněnou řídkou osnovou a silně polstrovanou vlnou v útku. Jeden z jejích druhů je ponytok-serak (z ruštiny), sukmanyna – selská polovlněná látka s vlněným útkem na konopné nebo lněné osnově, přivážela se z Ruska.

Povsť, polsť (rus. vojlok) - druh drsné tlusté česané chlupaté látky se získává válením propletených vlněných vláken; válená povsť se ve velkém vyráběla na Ukrajině, kde se z ní vyhotovovaly kozácké burky = pláště (valjani opanči) a látky pod sedlo, a také různé zátky pro pochodové nádobí.

Harus (polsky haras, aras, harras, z něm. arras, harras od názvu města Arras ve Francii nebo z německého haras - velbloudí srst) - barevná vlněná látka z česané příze, podobná sametu, vyráběla se nejprve ve Francii, později také v Německu a Čechách. Hodnocena byla na stejné úrovni se suknem benklevoe (asi 20 kopějek za loket). Známá na Ukrajině od 16. století. Harus se používal na pásky a lemy - lemovku nebo opletení rukávů, a někdy na vrchní oděv. Harus se také říkalo dvakrát kroucené barevné vlněné přízi, chlupatým vlněným šňůrám, provazům, které se používaly na kaptanové šňůrky, zdrhovadla, knoflíky, dírky, šňůrky na třírohé klobouky, punčochy a výšivky. Známý od 16. st.

Štamet, štament, štamed, štomed, stamet, stamed (polsky stamet, sztamet a rus. stamed, přes něm. stamett, stamed, z ital. stametto) - druh lehké, hladké, husté a měkké vlněné tkaniny s lesklým povrchem, tkané z barvené příze plátnovým prokládáním, vyskytuje se v ukrajinských písemných památkách od poloviny 16. století. Štamet byla jedna z nejdražších vlněných látek a stála stejně jako tuzynkové sukno, v polovině 18. století se za aršyn štametu platilo 50 kopějek. Vzhledem k vysoké ceně a citlivost výrobku se tato podšívková látka používala téměř výhradně jako podšívka pro oficírské kaptany, na pásky uniforem, kravatky (šátky kolem krku), někdy ale i na všední spodní a vrchní oblečení. Druh úzkého štametu se nazýval poluštamet. Vzorovaný různobarevný nebo károvaný štamet dostal v Hejtmanátu název halahas.

Mnohem levnější a hrubší než štamet byla jiná vzorovaná tkanina, karazeja (rus.), karaz´a (přes pol. karazja, holandské karsaai, z angl. kersey – drsná vlněná látka z oblasti Kersey v hrabství Suffolk) - vlněná chlupatá tkanina z hrubé vlny, řídké textury, s lícem na obě strany, druh hrubé podšívkové látky. Používala se na podšívku kaptanů a opančí. Známá v Rzeczpospolité od 16. století, ale v Hejtmanátu se tento název objevuje od 60. let 18. století v „nemeckých“ unifromách vojenských vůdců. Do té doby se v celní soustavě karazeja nevyskytovala. Přivážela se z Evropy, Ruska a vyráběla v domácích továrnách na sukno.

Bajka (přes pol. bajka, baja - chlupatá vlněná tkanina, z něm. baje, z holand. baai – vlněná látka) - druh teplé, měkké a husté vlněné tkaniny s dlouhým vlasem, druh měkkého chlupatého sukna; používalo se na teplé oblečení a podšívku. Vyrábělo se v různých evropských zemích. Polubajka - druh řídké bajky, která byla používána pouze na podšívku.

Kamliot, kamlot (zřejmě přes pol. kamlot, z franc. camelot, z řeckého kamelos - velbloud) - lehká, hladká, dosti tuhá, pevná a tvrdá látka různých barev, tkaná jednoduchým plátěným provázáním přízí z kozí srsti angorské či česané, tvrdé vlny; podle definice v knize Slovarja komerčeskoho (1790) se kamlot tkal stejnými nitěmi jak v osnově, tak v útku, a některé druhy měly osnovu spletenou s hedvábím nebo bavlnou. Nicméně, pro ukrajinské reálie 18. století byl charakteristický jen kamlot „prostoj“ (obyčejný), tedy čistě vlněný (podle celních dokladů na dovážené zboží). Název se rozšiřuje od poloviny 18. století, ale objevuje se již v první polovině 18. st. Kamlot byl velmi poptáván mezi bohatými kozáky a důstojníky, používal se hlavně k šití letního oblečení, stál 25 kopějek za loket.

Muchojar, muchajar (turecky muchajjar, z arab. - látka z kozí srsti) - hrubá vlněná tkanina plátěné vazby z česané srsti nebo kozích chlupů, hladká nebo hrubá, druh sukna nebo kamlotu tkaný z příze, upletený ze dvou nití, někdy s hedvábnou osnovou. Známý od 16. století. Vyráběl se v Turecku a některých zemích jižní Evropy. Drtivou většinu tvořily čistě vlněné jednobarevné turecké muchojary, někdy pruhované, kostkované a „dvoelyčnie“ - s útkem a osnovou v různých barvách.

Zuf (přes ruské zuf a turecké zuf, z arab. suf - vlna) - turecká tlustá a těžká vlněná látka, druh tlustého kvalitního kamlotu; na konci 17. st. aršyn zufu sál 1 rubl s hakem; zřídka se vyskytuje v ukrajinských písemných památkách do 40. let 18. století.

Velmi rozšířenou vlněnou látkou byla kalamajka, kolomajka nebo kolomijka (přes pol. kalamajka, něm. kalamank, z lat. calamancus.). V ruštině se vyskytuje pod názvem kalamenok. V knize Slovar komerčeskoj (1790) je uvedeno, že tato evropská látka je lesklá a má líc na jedné straně, obvykle ji tkali celou z vlny, někdy se směsí hedvábí, bavlny a kozí srsti; měla různé barvy a vzory. Na pásy, jako hlavní atribut ve zdobení tkaniny poukazují i oficiální tehdejší zdroje. Tak třeba v evidenci zboží dováženého z Evropy do Černigova v roce 1720. I když často se setkáváme i s jednobarevnými kalamajkami. Za nejlepší byla považována anglická kalamajka: v celním systému z roku 1749 jsou kalamajky zaznamenány jako „prostaja“ (obyčejná) a „ahlyckaja“ (anglická). Ve většině případů se kalamajka používala na pásky a na kravaty k uniformám a na různé všední spodní oblečení (kaptanach).

Fanel´ja, faneleja (z angl. flanel) - lehká a řídká, ale teplá čistě vlněná látka plátěného nebo bavlněného pletení s osnovou z česaná příze, mírně válená a chlupatá. Jako ruský ekvivalent tohoto názvu se občas vyskytuje flanel. Většinou se dovážely faneleje slezské výroby.

Sarža - silná vlněná látka saržového útku s šikmým reliéfním pruhem na pravé straně. Vyskytuje se v popisech důstojnického majetku a v celních rejstřících z konce 17. století; přivážela se z německých zemí.

Flior (z něm. flor) nebo flera – vlněná jemná a průsvitná látka bílé a černé barvy, nachází se mezi dováženým zbožím od počátku 18. století, ale evidentně se vyskytovala již dříve. Podle celního zákona z roku 1749 bílý flior byl široký a černý úzký. Černý obvykle patřil na smuteční oděv.

Mezi vlněnými látkami se někdy zmiňuje polusajka polusaja (starší forma). Je zřejmé, že termín je odvozen od pol. saja (z ital. soja, něm. soje, lat. essajum). Označovala se tak lehká a tenká vlněná italská tkanina, často vzorovaná. Název lze najít v celních rejstřících od konce 17. století mezi jemnými kvalitními a měkkými látkami jako štamet, harus, sarža a také v dokumentech osobního charakteru z počátku 18. století, ale ne často. Možná se polusajka častěji používala v dámském oblečení, zvláště jako ozdobení, lemovka a podšívka či lem rukávů vrchního oděvu, také se z ní často šily obvyklé pro západoevropskou módu pánské halstuky - kravatky (šátky na krk).

Tryp (přes ruské trip, z franc. trip), nebo plys – vlněná evropská látka podobná sametu nebo z jedné strany hebká, vlněný samet. Tryp se v oblečení důstojníků používal velmi zřídka, hlavně se z něj šily věci na koně, na vozy a na nábytek, místo sametu a sukna. Setkáváme se s trypem na počátku 18. století.

Štofec nebo štofyk. Tak se označoval druh levného a úzkého štofu (drahé husté a těžké západoevropské hedvábné tkaniny s tkanými složitými vzory, často se zlatem nebo stříbrem), který se vyráběl z vlněné, ne hedvábné příze, ale ve srovnání s jinými vlněnými tkaninami byl štofec poměrně drahý, kolem 60 kopějek za aršyn. Tato tkanina se objevuje od druhého desetiletí 18. století, ale více se používá pro ženský oděv. Samostatnou část materiálů tvoří výrobky z velbloudí vlny, zejména východní pásky „verbljužie“ barvy bílé, červené, zelené a další, tkané nebo pletené. Zaujímaly téměř první místo mezi dováženým zbožím a dokonce byly běžnější než vlněné a plátěné. Je zřejmé, že je s nimi spojen název levné vlněné látky kameleja (z řec. Kamelos – velbloud) v celním zákoně z r. 1749.

Naše studie, provedená na základě velkého množství zdrojů, dává možnost jasně určit hlavní druhy vlněných tkanin, které se používaly k šití oděvů (uniforem) hejtmanské armády. Tak mají nyní vědci a historici-praktici (pracovníci muzejí) možnost přesně popsat muzejní vzorky kozáckého oblečení, jejích příslušenství k té které vojenské skupině. Značné informace o tom, jak látky vypadaly, dostávají umělci (portrétisté a malíři bitevních scén), filmaři vojenských témat (17. až 18. st.). Tuzemská historická věda a její odvětví zabývajcí se uniformami obdržela tuto práci, teoretického i praktického výzkumu. Bude i nadále možné provádět studie o vojenském oblečení, určovat jeho funkční vlastnosti, zvláště možnosti využití těch nebo jiných látek v částech vojenského kostýmu.

Názvy barev
Považujeme za důležité se zastavit ještě u jedné otázky, s níž je spojeno mnoho potíží při práci výzkumných pracovníků, a to jsou popisy skutečných památek a ikonografických materiálů, které patří do vědy o tuzemském odívání - konkrétní historická terminologie barev. Písemné prameny obsahují velké množství pro ukrajinský slovník 17. a 18. st. specifických výrazů, které pomáhaly s přesností určovat barvy látek, většinou šatů různých odstínů, tónů, intenzity nebo saturace, a také způsob barvení tkanin. Při zpracování velkého množství písemných pramenů 17. a 18. st. jsme našli následující definice barevné charakteristiky s různým stupněm konkrétnost a formy nabarvení v závislosti na okolnostech, účelu, době (a oblasti), jejich využití v památkách, ale také typu přímo z písemných pramenů (materiály obchodní, právní, úřední, memoárové apod.).

Základem naší klasifikace je navrhované rozdělení tuzemského lingvisty V. J. Horobce:
a) nejstarší názvy, které ztratily svoji vnitřní formu a které označují konkrétní barvu bez ohledu na její vyjádření: b´lyj, b´lij (bílý); holubyj (azurový); žovtyj, žoltij (žlutý); zelenij (zelený); syn´j a synyj (modrý); s´ryj (šedý); červonyj, červonij, čyrvonyj (červený, od červňa – drahá karmazínová barva z červa, larvy komára na kořenech jahod a třezalky); krasnyj (červený); čornyj, čornij (černý);
b) slova, která vyjadřují kvalitu barev odůvodněně (které neztratily sémantické vztahy s tvořícím slovem), poukazující na výchozí barvu - listy konkrétních rostlin, květenství či květiny, zeleniny, ptáka, minerální a další reálie: kropyvnyj (kopřivový); asynovyj, asinovyj, osinovyj (rus.) – (osikový) světlezelený, od barvy osiky; olyvkovij, olivkovyj (olivový); ternovyj (trnkový, tmavě modrý); kyparovyj, kaperovij (z pol. caparowy od kapar - kapar, kaparci) - barva kapari, tmavězelená; jaryj – zelená barva s blankytným odstínem (od jar - měděnka); 2) světlemodré tmavěazurové barvy, obvykle kyanovodíkového oxidu železitého, také ultramarín, který se získává rozetřením na prach kobaltu skla; blakytnyj, blakytnij (blankytný, světlemodrý); vasylkovyj (chrpový, tmavěmodrý; synonymum – syn´j; tausynnyj (tmavěmodrý s fialovým odstínem, tmavě višňový a tomu odpovídající šaf´rovij, šafyrovyj, šafurovyj (z pol. szafirowy – safírový) - tmavěmodrý, barvy safíru; lazurovyj, lazorevyj (pol. lazurowy, rus. lazorevyj, z něm. lazur, z perského lažvard – lazurit čili lapis lazuli, kámen tmavěmodré barvy) - modrá, chrpová, tmavěblankytná barva jasné denní oblohy; červčatyj, čerčatyj (rus. červčatyj, pol. czerwcowy, czyrwcewy, czyrwcewowy, od „červec", kermez – komáří larvy, ze kterých se dostávalo červené barvivo) – jasně červená, karmazínová, purpurová, fialová; karmazynovyj, karmazynovoj (z arab. Kirmizi, od kirmiz - larva, kermezyn, košenil, červec) – jasná tmavěčervená barva odstínu zralých malin, fialová, purpurová; alij, alyj, al (rus. alyj al, z tur. al) - jasná růžovo-červená barva); malynovyj (malinový); hvozdykovij, hvozd´kovyj (hvozdíkový); makovyj (makový); fijalkovyj, fyjalkovyi, fijalkovyj, fialkovyj, f´jalkovyj (fialkový); borščevyi, barščevij, barščovij – (borščový) světle červený; karalevyj – (korálový) barvy červeného korálu; burakovyj (řepový); ponsovyj, pansovoj (rus. puncovyj) – (purpurový, rudý) intenzivní fialová, ohnivě-červená barva; rožovij, roževyj, ružovyj – (růžový) červená nebo růžová, barva květenství slézu nebo růže, často s růžovým, nachovým a šeříkovým odstínem; vyšniovyj, vyšnevyj (višňový); parpurovyj, purpurovyj a porpurovyj (z lat. purpura - název slimáků, kterými se barvilo, z řec. porfyra, rus. porfira, purpur) – jasně červená barva s fialovým odstínem, fialová, purpurová); kryvavyj, krivavyj, kryvavij (krvavý); cehljastyj, ksyhljastyj (pol. cegielny, ceglany, ceglasty, ceglowy) – (cihlový) červená barva odstínu cihel; percovyj (paprikový); hranatovyj, kranatovyj, granatovyj (pol. granatowy) – (granátový) barva tmavěmodrá, tmavě azurová s fialovým nádechem, indyhovyj – (indigový) s tímto názvem se v Polsku a na Ukrajině setkáváme od 17. st., a od 15. st. a do té doby byla známá jako purporovyj, bahrjanyj (purpurový, fialový), od plodů granátového jablka (pol. a něm. granat, z lat. punica granatum); brunatnyj (brunátný) (z pol. Brunatny, od brunat Celosia cristata = nevadlec hřebenitý/laskavec – rostlina z rodu amarantových (polsky amarant, rus. barchatnik) - hnědá, bronzová barva v různých odstínech, často blízká amarantu, tmavěčervené s fialovým odstínem, fialové; kofejnyj (kávový); tabačnyj (tabákový); rodzynkovyj, rodzinkovyj nebo rpdz´nkovij – (rozinkový) barva rozinek; cynamonovij, c´namonovij, c´namonovyj, také koryčnyj (mnohem méně) (z pol. cynamonowy, od cynamon – kůra skořicovníku z rodu vavřínových, její vnitřní membrána; rus. koryca, kinamon (skořice) a barva – koričnyj, koričnevyj) - hnědá, brunátná barva; pomarančevyj, pomarančevyi, pomarančovij (pomerančový); rudyj, rudij (rudý); pesočnyj (pískový); zlotkovyj – (zlatavý) barva zlata; lymonnyj (citronový); papužyj, papužyi, popužyj, papužovij nebo papužki (polsky papużasty, papużi) – (papouškový) barva papouška, žluto-zelená, trávová; kanarovyj (pol. kanarkowy) – (kanárkový) žlutá, kanárková (od barvy kanárků); slomjastij, solom´jastyj (slaměný); palevyj (rusky palevyj, z fr. paille, z paille - sláma) – (slámový) barva slámy; polovyj (plevový) (od barvy plev (rusky mjakina) – žluto-šedá, žitná, slavíková barva; losynyj – (losí) od barvy losí vydělané kůže, světležlutá; marmurovyj (mramorový) (z pol. marmurowy, marmorowy, z marmur - mramor); popeljastyj, popeljatyj, popelyčyj (popelový); šarij, šaryj – šedá; syvyj (sivý); myšastyj (myší (pol. myszasty, myszaty) – šedá, popelová, načervenalá; stalevyj, stalevij, staliovyj (ocelový); dykyj (divoký) (rusky dikij, pol. dziki) - tmavěhnědá, železitá, barvy železa; divoká barva se dle polských zdrojů získávala kombinací černé a červené barvy; s´ron´meckij; vlosovij nebo vlasovyj (?);

c) názvy, které znamenají barevné označení dle intenzity: temnozelenyj (tmavězelený), svetlozelenyj (světlezelený), temnokofejnyj (tmavěkávový); žovtoharjačyj, žovtoharjačij, žovtohorjačyj, žoltohorjaščyj a žovtohoroncyj, žovtogoroncyj, žovtohoronzij, žoltogoroncyj, také žarkyj, rudožoltyj (rus.) - (oranžový) rudě-žlutá, intenzivní žluto-červená, ohnivá barva, která přechází do žluté; žovtozoloncyj – (žlutozlatavý) žlutá se zlatým odleskem; a také blidyj (bledý), temnovatyj (tmavý);

d) slova, která vyjadřují půltóny v různých kombinacích ve vztahu k základní barvě: krasnos´ryj, rudos´ryj;

e) názvy, které odrážejí způsob barvení textilie: pas´styj, paskovyj, polosystyj, polosatyj - se vzorkem pruhů, proužků (pol. paskowany); menionyj - měňavý (rus. ob´jarinyj); vzorystyj (vzrokový); kv´tčastyj, kv´tcčatyj (květinový) (rus. travčetyj) – vzorový, se vzory květin, trávy, arabesek; raznocv´tnij (různobarevný); z iskroju (s jiskrou?), z krapleju (s kapkami?).

Oděv

Napsal: čtv 26. srp, 2010 20:31
od Brant
Protože ten překlad je zaměřený hlavně na materiály, zkouším přeložit z ukrajinštiny něco o konkrétních oděvech. Zatím mám jednu třetinu, zbytek pošlu až to přelouskám. Některá slova jsem nikde nenašel (kurzíva), někde jsem krapet tápal. Celkově to snad ale není střelba vedle, i když netvrdím, že jsem všechno přeložil bezchybně... Snad se vám to bude líbit, když už do toho investuju čas. A Karle, jsou tam některé věci, které jsou v rozporu s tím, cos mi říkal ty a teď tak nějak nevím na čem jsem. Jedná se mi hlavně o vliv polské módy na kozácké staršiny. Bylo by fajn, kdybys taky něco k tomu tématu poslal (bavili jsme se o tom ve Varšavě). Třeba nakonec dojdeme k jediné a pravé pravdě 8) Posílám to do této diskuze, aby to nezapadlo a nemuselo se to furt dohledávat. Až to bude hotové, tak tenhle úvodník smažu.

Oděv na Ukrajině v 16. – 17. století.

Podobně jako v jiných zemích, tak i na Ukrajině odrážel oděv složitost sociální struktury společnosti. Zástupci různých sociálních skupin (řemeslníci, feudální páni, kozáčtí důstojníci - staršinové, řadoví kozáci, sedláci, vlastníci půdy, chudina, měšťané, obchodníci apod.) se odlišovali nošením oděvu typického pro danou vrstvu. Oděv v té době na první pohled určoval, do které společenské třídy jeho nositel patří.
Krásným oděvem šlechtici zdůrazňovali svou moc a privilegia. Podobně se oblékali i staršinové – kozáčtí důstojníci. Speciální oblečení mělo duchovenstvo – kromě střihu a konkrétních detailů se vyznačovalo velmi bohatě zdobenými (zlatem vyšívanými) dováženými látkami, dále šperky a drahými atributy víry.
Na sváteční šaty bohatých lidí se používaly tkaniny vysoké kvality - brokát, samet (aksamit), hedvábí - pruhované lesklé a matné vzory ve stylu renesance a baroka. Tkaniny byly často zdobené stylizovanými květinovými ornamenty. V 17. století dochází k rozvoji výroby tkalcoven v Brodach a dalších městech na Haliči. Používání vzorovaných tkanin navazovalo na kulturní tradice staré Rusi, kde se udržovaly pravidelné obchodní kontakty s evropskými zeměmi.
Oděv zámožných kozáků tvořila košile z jemného plátna vyšívaná hedvábím, stříbrem a zlatem. Podobnou, ale z méně kvalitní látky a méně zdobenou, nosil i prostý lid. Košile se zastrkovala do širokých hedvábných nebo plysovich (plys je asi tlustá bavlněná a chlupatá látka ála samet, nejedná se samozřejmě o plyš, ten se totiž řekne pljuš) kalhot zvaných šarovary, které byly často jásavých barev. Přes košili se nosil drahý župan. Ten se v pase stahoval zdobným perským nebo slutským (patrně odkaz na oblast okolo běloruského města Слуцк) opaskem (pojas). Pokud to bylo nutné, ještě se nosil navrch kožich - ferezeya. Kozáčtí důstojníci - staršinové nosili barevné boty z kozinky. Čepice byly hlavně vlněné, lemované drahými kožešinami a zdobené drahými kameny a peřím. Zámožní kozáci používali na oděv rysí, sobolí a liščí kožešiny, zdobili se hermelínem (zimní kožešina z hranostaje), zlatými šňůrami, splétanými tkalouny a šperky. Zámožní kozáci se oblékali po vzoru polské šlechty a snažili se tak zdůraznit své postavení a odlišit se od lidu prostého.
Každodenní kozácký oděv se sestával z županu, kabátu čerkesky, barevných šarovar, šerpy (šálovitého pásu), kožešinové čepice a vlněného pláště (burka neboli vilchura).
Tradiční ukrajinské oblečení se nejdéle udrželo na venkově, i když se samozřejmě některé části oděvu postupně měnily a přizpůsobovaly novým potřebám, případně se měnily díky vlivu jiných národů.
Charakteristickým rysem tradičního ukrajinského oděvu běžných kozáků je jeho dekorativní malebnost, která odráží vývoj řemesel, vysoká úroveň zpracování materiálů, mnoho druhů výrobních technik a dokončování a zdobení oděvů. Proto ukrajinské oděvy vykazují značnou variabilitu. Nejvíce nápadné rozdíly v tradičních kostýmech, podle výzkumníků T. Nikolaeva a G. Shcherba, jsou například mezi Levobřežím a Pravobřežím. Totéž platí i pro tradiční oděv obyvatel Karpat, Polesí, Volyně.
Oděv kozáků žijících okolo Dněpru tvořily šarovary, košile, bezrukavka (asi vesta), svita, kožich, župan, kyreya a pás. Tunikám podobné košile se stříhaly z látky přeložené na polovinu, nebo se používaly obdélníkové střihy, někdy s vloženými rameny. Tento typ byl typický pro všechny východní Slovany. Podle vzoru Polska a pobaltských států se někdy také používaly úzké košile s trojúhelníkovými díly vloženými na ramena (průramky).
Mužské košile byly vpředu u krku rozstřižené. Tento rozparek se nazýval pazuška. Sváteční košile, které byly samozřejmě méně používané, se na límci, okolo pazušky a na manžetách zdobily výšivkami. Kalhoty se nosily široké a nejčastěji lněné. Volné oblečení, které bylo vhodné pro jízdu na koni, se nosilo hlavně v oblastech, kde se choval a vyháněl dobytek. Široké šarovary postupně nahrazovaly užší kalhoty, nohavice, mezi které se vkládaly klíny. Některé zdroje uvádějí souběžný výskyt šarovar a úzkých pracovních kalhot. Povinnou součástí mužského oblečení v centrálních oblastech Ukrajiny byla vesta bez rukávů.
Svrchní oblečení se šilo z odolného sukna černé, hnědé, a ve starších dobách bílé barvy. Svita se stahovala opaskem a vzadu se do ní vkládaly klíny zvané „vousy“ nebo „knír“. Bohatší kozáci nosili svity a župany z manufakturně tkaných látek a v zimě si hlavně v Kyjevě ještě oblékali krátké (do pasu) ovčí nebo tulubčastyji kožichy (nevím, co znamená tulubčastyji). Ovčí kožichy byly až do konce 19. století bílé barvy, později pak i nažloutlé. Svity i kožichy se zdobily výšivkami a olemováním.
Za špatného počasí se přes svitu a kožich oblékal plášti podobný oděv z hrubého a doma tkaného sukna, kyreya. Ta měla přišitou kapucu. V některých oblastech kyreya dokonce nahrazovala svitu a převzala pak i její název. Svrchní mužský oděv se stahoval tkaným, nebo pleteným opaskem z vlny (často z velbloudí srsti), hedvábí či bavlny.
V létě se nosil slaměný klobouk, v zimě čapky z persiánu nebo kožešinové čepice kulového nebo válcového tvaru s rovným dýnkem. Chudší rolnictvo nosilo boty z kusů lýka stažených kousky surové kůže. Na Poltavě nosila chudina střevíce pletené z pruhů lýka – lyčaky. Zámožnější obyvatelstvo pak nosilo nízké střevíce (čerevyky) i vysoké boty (čoboty).
Ženský oděv se skládal z košile, derhy nebo zástěry (plachty neboli plakty), vesty (kersetka), svity nebo jupky a kožichu. Nejrozšířenější byla košile se sucilnokrojenymi (nevím, možná nabíranými?) rukávy přišitými po osnově základní tkaniny. Tato košile byla známá i u jiných východních slovanů. Druhý typ košile – s rovnými rameny – byl typický pro Poltavu. Na pravobřeží byly u košil časté stojací límečky. V okolí Kyjeva se nosily košile po kolena, tedy kratší než v jiných částech Ukrajiny. Ženské košile se na rukávech, límečku, hrudi, manžetách a lemu vyšívaly bílou a šedou nití (Levobřeží) a červenou a černou nití (Pravobřeží). Poltavské ženy okraje rukávů a hruď zdobily výšivkou méně.
Přes košili nosily ženy dva pruhy zdobené vlněné tkaniny uchycené v pase (zapasky). Tyto pruhy byly někdy nahrazené volným oblečením, derhou, která byla šitá z několika kusů látky.
Jako slavnostní oděv nosily ženy zástěru (plachtu, plaktu), která byla ze dvou dílů sešitých uprostřed. Plachtu vpředu doplňovala další vlněná nebo lněná zástěra (poperednicja, kvartuch). Oděv typu plachty se nosil hlavně v okolí Dněpru a měl velmi staré kořeny.
Na košili ženy oblékaly kerset neboli kersetku – vestu bez rukávů, která v každé oblasti měla své zbarvení, zdobení a ornamentální vzory.
Svrchním oblečením ženy byla svita z bílého sukna s „vousy“, nebo jupka z lehké látky. V některých oblastech byla jupka druhem roucha (chalat). Kožichy, které nosily ženy, se délkou ani zdobením nelišily od mužských.
Dívky si zaplétaly vlasy do jednoho nebo dvou copů. V létě chodily bez pokrývky hlavy, jen se stužkou vpletenou do vlasů, ve svátek pak nosily pletené věnce. Na Levobřeží nosily dívky šátky (chustky) skládané do úzkého pruhu. Takto složený šátek je známý i u jiných slovanských národů. V zimě se nosily šátky teplé, v létě šátky lehké. Zavazovaly se pod bradou nebo okolo krku. Zámožné ženy napříč Ukrajinou nosily na hlavě čepce. Z dávných dob se udržela tradiční pokrývka hlavy, namitka, která byla zdobená vyšívaným nebo tkaným vzorem. Namitky se navlékaly na obruče (kybalky).
Ženy se zdobily stuhami, šperky (náušnice, prsteny, náhrdelníky z korálů, jantaru nebo dutého skla) a podpatky. Vysoké boty (čoboty) nosily černé nebo dvoubarevné (černohnědé). Tyto boty se udržely na Ukrajině až do 19. století. Při letních slavnostech pak ženy obouvaly střevíčky (čerevyky). Muži i ženy v létě chodili často bosí nebo obutí v jednoduchých nízkých botách.
Originalitou se vyznačoval oděv obyvatel Polesí (Полісся). Tento region byl v průběhu historie po etnografické stránce poměrně stabilní, a proto se zde zachovalo mnoho archaických tradic. Mužské košile v Polesí byly olemované, zdobené tkanými vzory a nosily se přes úzké plátěné kalhoty. V pase se pak taková košile stahovala řemenem. Časté byly vesty bezrukavky z látky domácí výroby. Svity a kožichy se šily podle dávné tradice s „vousy“. Také se nosil kožich zvaný tolub. Svity byly hlavně šedé, kožichy bílé a ve Východním Polesí oranžové (nejspíš rezavá barva vlny). V létě i v zimě chodili chudší lidé obutí v lyčakách. Ženské košile byly opatřené límečkem. Ženy si košile šily z hrubších tkanin, zdobily je jednoduchými výšivkami převážně červené barvy (okolo Černigovu bílé). Sukně byly buď vlněné (litnyk), nebo sešité z různobarevných pruhů doma tkané lněné látky. Vpředu byl litnyk nastaven ještě další tkaninou (prytyčka). Přes litnyk se nosila ještě vlněná, nebo lněná zástěra, která byla zpravidla ozdobená výšivkou. Krom toho ženy často nosily sukni podobnou běloruskému typu zvanému andarak. Přes košili pak oblékaly vestu z bílého sukna – katanku.
Oděv na Levobřeží Polesí se poněkud lišil od Pravobřežního. Kromě sukně andaraky, která se šila z červené vlněné látky a vzadu byla pruhovaná, nosily ženy plachty a kersetky z doma tkaných a později i manufakturně vyráběných látek. Oděv v Polesí byl nejčastěji bílý a zdobený červenou výšivkou.
Protoslovanské rysy oděvu se dochovaly také na volyňsku. Ženské košile se zdobily červeným saténem, na hlavách nosily namitky. Mužské košile byly podobně zdobené. Jako obuv byly nejčastější lýčené střevíce. Oděvy na volyňsku byly poměrně hodně zdobené, ve výšivce se často objevuje chrestik (buď motiv křížku, nebo by to mohl být křížkový steh). Oblíbené byly i tkané vzory.
Další zřetelně odlišný styl oblékání je patrný u obyvatel Karpat. I zde je možné vysledovat mnoho archaických rysů. Košile byla podobná tunice, zdobená charakteristickou výšivkou na rukávech. Nosila se přes kalhoty a v pase se stahovala širokým koženým opaskem (čéres). Čéres byl zdobený kovem a vytlačenými ornamenty. Kalhoty se šily z bílého plátna (pokrenyci), barevného sukna (kranivnyci), nebo z bílého sukna (hači). Nohavice byly někdy na konci vyšívané. Nejznámnějším oděvem obyvatel Karpat – Huculů byl kyptar (ovčí vesta) a serdak (krátký kabát z doma tkaného tmavého sukna). Na bocích měl serdak někdy vložené klíny. Jako svrchník se nosil dlouhý plášť stažený u krku. Ramena a horní části oděvů byly hustě vyšívané tradičními huculskými vzory. Ke zdobení se také používaly nášivky. Muži nosili okolo krku zavázané dlouhé šátky a vlasy si sčesávali dopředu. Jako pokrývky hlavy se nosily v Karpatech nejčastěji kožešinami lemované čapky a ušanky (vušanky). V létě se čapky zdobily kohoutím peřím. Na nohy se obouvaly lýčené boty, onuce, nebo domatkané punčochy (kapci). Mládež nosila i čoboty. Když muži vycházeli z domu, nesli přes rameno zavěšenou koženou a měděnými plíšky zdobenou torbu (tobivka, disahy), prachovnici (perechrecnycja) a do ruky brali sekeru.
Muži i ženy se zdobili náhrdelníky z ovoce, mezi které se občas vplétaly měděné knoflíky (hudzyky), měděnými náramky a řetízky. Na krku nosili křížky (chrestiky) zavěšené na řetízcích. Za opasek se často zastrkovaly dýmky. Na rukou se nosily prsteny s pyramidálními výstupky.
Košile Huculek byla úzká okolo krku. Vdané ženy nosily jednu nebo dvě zapasky a děvčata oblékala sukně. Ženský kyptar a serdak se nelišil od mužských. Přes serdak někdy nosily ženy ještě krátký kožich. Svátečním ženským oděvem byla v Karpatech huhlja – krátký vlněný plášť. Tento typ pláště se také objevuje u Slováků, Moravanů a u některých balkánských národů. Na Haliči jej tkali ze slámy a chorvatští pastýři jej sešívali z listí.
U Huculů si zaplétaly vlasy do copů jak neprovdaná děvčata, tak i vdané ženy. Dívky si vplétaly do copů umělé vlasy z konopí. Na hlavu si dívky kladly tradiční čilce – na drátku navlečené korálky nebo měděné plíšky, které tvořily vzor lusků a okvětních lístků. Vdané ženy nosily namitky, přes které si někdy uvazovaly šátky. Ve svátek se huculské ženy hojně zdobily výšivkami a ručně vyráběnými ozdobami: zhardy – na krku zavěšené křížky na krajce, mezi které se vkládaly spirálky z měděného drátku; herdan – řetízek okolo krku; kovtky – náušnice se zavěšenými korálky nebo plíšky; náramky opletené vlnou a prstýnky. Ženy chodily obuté v lýčených střevících, do kterých si ve svátek braly punčochy (kapčuramy) a děvčata nosila i čoboty. Huculské ženy nosily také nohavice po kolena (dokolinnyci).
Oděv bojků, lemků, pokutjanů a bukovinců (netuším, asi obyvatelé nějakých konkrétních oblastí) měl hodně společného s huculy. Muži všech těchto skupin nosili krátké svrchníky typu serdak nebo pidžak, nebo kyptary (vesty). Běžné byly také opanči (plášť podobný perelíně). Bukovinci a pokutjané říkali tomuto plášti manta, lemkové sirmanja a u bojků sirjak.
Bukovinci, pokutjani a částečně i bojkové nosili košile přes kalhoty a přes rameno pověšené torby a vaky. Kromě čapek také nosili často slaměné klobouky. Pro lemky byla typická košile s rozperkem na zádech, která se zastrkovala do kalhot a čuhanja (dlouhý suknicový oděv s falešnými splývajícími rukávy, které se zastrkovaly za opasek). Košile bojků měly také rozparek na zádech. Bojkové také nosili kožešinové vesty – bundy. Bunda byla vpředu nezašitá a zavazovala se řemínky. Bundy se u bojků udržely až do dvacátého století. Muži si někdy splétali vlasy do dvou copů. U bukovinců převažuje tunice podobná košile, látkové nebo i kožené kalhoty s dlouhými úzkými nohavocemi. Bukovinský serdak sahal do pasu a nosila se přes něj kožešinová bunda.
Pro ženy všech těchto skupin byly charakteristické vesty (bezrukavky) a serdaky, které se nelišily provedením od mužských. Velmi oblíbené byly sandály (postoly). Ač byl ženský oděv pro bojky, bukovince, lemky a pokutjany velmi podobný, lišil se samozřejmě v detailech.
Pro bojcké ženy byla typická košile s límečkem, hustě nabíraným (možná nařaseným?) lemem a s rozparkem na zádech, nebo vpředu. Na hrudi byly tyto košile vyšívané. Sukně se šily z bílého plátna a byly bohatě vyšívané. Vdané ženy měly po stranách hlavy čepcem nezakryté kadeře. Místo čepců se také nosily bílé šátky.

--- zbytek bude následovat ---

Použitá literatura:
Білан М. Стельмащук Г. Український стрій. — Л., 2000.

Бойківщина: Іст.-етногр. дослідження / Під ред. Ю. Г. Гошка. — К., 1983.

Бутнік-Сіверський Б. Українське радянське народне мистецтво (1917—1941). — К., 1966.

Бутнік-Сіверський Б. Українське радянське народне мистецтво (1941 —1967). — К., 1970.

Вагнер Г. Канон й стиль в древнерусском искусстве. — М., 1987.

Воронов В. О крестьянском искусстве. — М., 1972.

Гуцулъщина: Іст.-етногр. дослідження / Під ред. Ю. Г. Гошка. — К., 1987.

Етнографія України: Навч. посіб. / Під ред. С. А. Макарчука. — Л., 1994.

Культура і побут населення України / Під ред. В. І. Наулка. — К., 1991.

Маслова Т. Орнамент русской народной вышивки. — М., 1978.

Народна архітектура українських Карпат XV—XX ст. / Під ред. Ю. Г. Гошка. — К., 1987.

Народні художні промисли УРСР: Довідник. — К., 1986.

Рыбаков Б. Язичество древних славян. — М., 1981.

Самойлович В. Народное архитектурное творчество. — К., 1989.

Українське народознавство / Під ред. С. П. Павлюка, Г. Й. Горинь, Р. Ф. Кирчіва. — К.: Знання, 2004.

Re: Oděv - materiály a barvy - Jevhen Slavutyč

Napsal: ned 26. zář, 2010 12:58
od Brant
Další kousek překladu doplněn.