Stránka 2 z 2

Napsal: pon 21. dub, 2008 11:51
od Joe
No plesy buržoustů pevností vůbec nebyli mimo jak si myslíš. Tady jsi v Americe! Jsou totiž právě zmínky cestovatelů z Evropy, které překvapovalo, že se těch plesů zůčastnili všichni a když všichni, tak i domorodci, pokud tam zrova dleli. Někde měli dokonce "půjčovny kostýmů" - společenských šatů, aby se nedělala ostuda jelenicí ;-) A nešlo o mimořádnou událost, ale běžnou praxi pravidelně se opakující několikrát do roka. Cestovatelé také překvapovalo kultivované jednání voyageurs a lovců s tanečnicemi vesměs se rekrutující z Indiánek. Dokonce je tam zmínka, že jim vrtalo v hlavě, jak se dozvěděli (Indiánky), že zrovna tehdy a tehdy ten ples bude. Nikdo je totiž nezval, ale vždy se z divočiny v daný temín vyrojili. Ono toto je docela obecně zajímavé, protože vše nasvědčuje tomu, že tehdy byli lidi mnohem kultivovanější než dnešní Američané :-/ No a také to, že pozvat si na Rendezvous smičcové kvarteto není mimo mísu :-))))
O dudácích v Améru také je něco málo informací. Totiž ono tam došlo k jistému vývoji. Všechny společnosti byli sice buď Anglické a nebo Americké (dříve i Francouzské či Španělské), ale řadové zaměstnance dělali převážně Francouzi a úředníky Skoti. Šéfové pak byli Britové a Nebo Amíci. Lovci zase převážně Američané - myšleno občané USA.
Co se dud týká, právě Skoťáci si na ně potrpěli kvůli zákazu dud v Evropě, a tak je na truc v Améru používali. Je prava, že na to neuměl každý, ale bylo normální, že si je na slavnostní příležitosti najímali - čili šlo o běžnou věc. Co by nás ale mělo asi mnohem víc zajímat je to, že krom toho co známe jako Keltskou hudbu tam nepochybně dominovala i Francouzská a na jihu Španělská hudba!!! A tomu se moc pozornost nevěnuje. Když se pak podíváš na národností rozložení podle počtu, tak mám podezření, že spíše jsi se setkával s Francouzkou písní než s Keltskou - myšleno Britské provenience.

Napsal: pon 21. dub, 2008 11:54
od Joe
Ale proč jsem toto všechno psal - jde o nástroje. A hlavně o otázku - na co se hrálo a také co se hrálo v dané době? A že to zůžovat jen na bodhran asi nebude stačit.

Napsal: čtv 29. kvě, 2008 18:41
od R.S.Black
Banjo doloženo v americe od1737

Napsal: čtv 29. kvě, 2008 19:33
od Mysa
prosímpěkně- Apalačský dulcimer je údajně nástroj Bretaňského původu. Hodně se o tom dá zjistit přez "dřevní" hudbu.
Co se banja týče, jeho geneze je nanejvýš zajímavou z hlediska akulturačních vlivů.
Do Mississipské oblasti se dováželi pracanti především ze Západní Afriky , kde se všude vyskytuje nástroj dvou až třístruný vyrobený zpravidla tak, že potáhnou půlku kalebasy syrovinou, vyříznou do ní dva otvory a těmi prostrčí klacek. Pak se buď do těla tykve, nebo do kůže vyřízne rezonanční otvor. Nově se to dělá i z kanystrů. Jmenuje se to například gurumi(Niger). V Ghaně-Ašantská oblast jsem to zaznamenal pod názvem banza(dost foneticky podobné) . Jorubové tomu říkají podobně. V 19. stol. se Amerikou toulali potulní kabaretiéři imituící černošskou kulturu a černící se korkem a ti si tento oblíbený drnkací nástroj poupravili kombinací violy a bubínku. Tedy 4 struny a kvintové ladění C,G,D,A. Pátá struna je ještě modernější úpravou. Opět se údajně jedná o keltský vliv-i když z keltského prostředí nic podobného neznám :oops:
Každopádně je to opět Apalačská záležitost asi z 50.let 19.stol.
Pokud by se za Americkou brala i Kubánská hudba,.V Universitní knihovně v Praze mají 5 svazkové dílo na úžasně nekvalitním papíře od Juana Ortíze, kde je celá kapitola o hraní na lžíce
:wink:
pak existovaly různé fanfrnochy, vozembouchy, sistra a tamburíny a především výše zmíněné housle.
Černoši měli basový nástroj vzniklý natažením drátu na trámek a jeho vyšponováním plechovkou.

Napsal: čtv 29. kvě, 2008 21:02
od Joe
Dutý korpus potažený kůží je záležitostí prastarou, stejně tak i hudební luk. Dávný předchůdce banja vznikl kombinací těchto dvou nástrojů a nacházel se v rozdílných kulturách a v různých koutech světa. Je známo, že i ve starověkém Egyptě se hrálo na takový nástroj.
Do Ameriky byl předchůdce banja přivezen s černými otroky začátkem 18. století, nebo dokonce již v 17. století ze západní či severní Afriky. Další stopy směřují do Arábie a dále na východ. Folklorista Alan Lomax uvádí jako prapůvodní domov banja Orient (The Folk Songs of North America).
Ale vraťme se zpět do Ameriky: První banja se zrodila právě tam z nástrojů černých otroků. Jejich banjar, banger, banga, bonja, bandja, banza, banshaw, banjoe či bangil měl tři, případně čtyři struny, vyrobené z koňských žíní, střev nebo z rostlinných vláken. Kůže byla napnutá přes tykev odříznutou v její horní třetině.
Bílí banjisté napodobující černé muzikanty se sice objevovali už ve druhé polovině 18. století, avšak neuvěřitelná popularita tohoto druhu zábavy na sebe nechala čekat ještě několik desítek let. Od třicátých let 19. století patřili muzikanti s načerněnou tváří mezi nejoblíbenější baviče. Přibližně v této době bylo tykvové tělo banja nahrazeno kulatou dřevěnou obručí, nástroj byl opatřen napínacím (přítlačným) prstencem a několika háčky.
Jedním z nejtypičtějších rysů pětistrunného banja je jeho kratší „palcová“ struna. Mnozí z banjových badatelů připisují zásluhu na přidání nejkratší struny (cca r.1830) Joelu Walkeru Sweeneyovi (1813-1860), muži, který se velkou měrou zasloužil o popularizaci banja. Sweeney snad skutečně přidal nástroji pátou strunu, s největší pravděpodobností to ale byla struna basová, nikoliv krátká palcová struna. Ta zřejmě přišla společně s nástrojem z Afriky.
Začátkem roku 1843 vznikla v New Yorku skupina Virginia Minstrels. Jejich hudebně-zábavné produkce, které jsou dnes považovány za první ryzí minstrelská představení, měly u publika bouřlivou odezvu. Prostřednictvím minstrelských představení proniklo banjo k širšímu publiku.
Velké oblibě se banjo těšilo v období války Severu proti Jihu - hráli na něj vojáci obou válčících stran. Tato nešťastná událost v amerických dějinách paradoxně přispěla k dalšímu šíření banja.
Koncem 19. století bylo banjo nezbytností v salóncích lepší městské společnosti. Původní minstrelský styl hraní, nazývaný „stroke style“, nahradil styl prstový. Banjová hudba získala serióznější ráz. Na koncertních jevištích hráli banjoví virtuosové, kteří upravovali klasickou hudbu pro pětistrunné banjo.
První desetiletí 20. století přisoudila banju novou úlohu. Stalo se součástí souborů učinkujících ve velkých koncertních síních a tanečních halách. Staré dobré pětistrunné banjo neobstálo v jazzových bandech, které se staly novou národní vášní. Na tenorové i plektrum banjo se hrálo trsátkem.
Do hor se pětistrunné banjo dostalo několika cestami. Kromě zmíněné války Severu proti Jihu sehrála značnou roli minstrelská představení a vystoupení kočovných společností nabízejících zázračné medicíny. Snad i někteří černí dělníci pracující na stavbě prvních železnic s sebou přinesli do hor „svůj nástroj“. Zvuk a charakter banja se dobře uplatnily ve starých baladách i v tanečních melodiích.
Třicátá léta 20. století byla zlatou érou nahrávání old-time hudby. To požehnané období však skončilo s hospodářskou krizí - nahrávky se přestaly prodávat, banjo zůstalo nástrojem pro domácké a místní muzicírování věrných horalů, farmářů a horníků.
Roku 1945 angažoval Bill Monroe ve své skupině mladičkého Earla Scruggse, jehož tříprstová technika znamenala doslova revoluci. Brzy se našlo bezpočet Earlových následovníků a stará odložená banja se opět rozezněla. Scruggsova spolupráce s Monroem byla jedním ze zásadních milníků ve vývoji hudby, která se později začala nazývat „bluegrass“ - podle Monroeovy kapely Blue Grass Boys.
Kromě pana Earla Scruggse a bluegrassu pětistrunnému banju pomohla i vlna folkového hnutí, která se v letech padesátých a šedesátých přehnala Amerikou. V této souvislosti není možné opomenout propagátora lidového hraní a zpívání Pete Seegera, který navštívil v roce 1964 také tehdejší Československo.

Napsal: čtv 29. kvě, 2008 21:44
od Mysa
bravo!! :-({|= Snad ani nemusím vysvětlovat, že mne nesmírně pobavil mongoloidní pikující banjista ve filmu Návrat do Cold mountains. Jeho techniku pro dobu občanské války pokládám za značně nepravděpodobnou. Studoval jsem etnomusikologii v západní Africe, jmenovitě v Ghaně u prof. Nketii a s verzemi tohoto nástroje jsem se celkem často setkával. Obvyklejší byl protáhlý tvar tykve a struny dělali většinou z vlasce.
Musím říci, že ačkoli Amerika mne zajímá okrajově, dost mě překvapilo, že vždy bylo obvyklejší tenorové banjo, než 5.struné. Mám dojem, že stará banja byla dokonce bezpražcová

Napsal: čtv 29. kvě, 2008 21:57
od Joe
ano, neměli pražce. Zda byl typočtější tenorové bych si neodvážil tvdit. To vládlo v jazzu, tj. v první půlce 20 století. V 19 bych si tím moc jist nebyl.
Je zajímavé i to, jak se banjo dostalo i jinam. Přesněji do Irského folku a do Austrálie, kde také zdomácnělo. V Irsku je to jednoduché. Přivezli ho tam už v druhé půlce 19 století navrátivší se političtí emigranti z USA a do Austráli se dostalo zase v době zlaté Australské horečky, neboť se tam přesunulo mraky Amerických zlatokopů.

Napsal: pát 30. kvě, 2008 7:13
od R.S.Black

Napsal: čtv 06. lis, 2008 23:15
od Pella
Díky za odkazy,po podobné muzice pátrám... a jdu taky se svou troškou do mlýna

Kratší ukázky, na poslech:
http://www.amazon.com/Back-Roads-to-Col ... B000S9DJHO
http://www.last.fm/music/Tim%2BEriksen% ... ?autostart

ke stažení:

http://16-horsepower-wayfaring-stranger ... t.net/_/20
http://rapidshare.com/files/128625864/JW-CM.rar (přes Rapidshare)

a dál asik cokoliv z filmů "Bratříčku, kde jsi?" (O, Brother Where Are Thou, 2000) a "Návrat do Cold Mountain (Cold Mountain, 2003)"