Odívání

[Spící Medvěd]

Sorry, mělo by to být období 1840 - 1860 osamělý lovec a zvěd. Oblast velkých jezer.

[awe]

Vedl jsem nedávno s Joem (a nejen s ním) e-mailovou diskuzi na téma stylovosti rainbow dek a po dlouhém bádání jsem konečně narazil na něco, co se dá považovat za bernou minci. Často jsem narážel na tvrzení, že je HBC začala distribuovat až po roce 1880. Nicméně byly o tom pochybnosti a občas někdo vznesl nějaký více či méně pádný protiargument. Např. Joe tvrdil už od začátku, že byly již dříve, ale pořád to byl pro mě zdroj typu JPP (Jedna Paní Povídala) a nikdy jsem neměl nic o co by se dalo pevně opřít.
Nyní jsem však našel informaci, která už je téměř nezpochybnitelná: 18.ledna 1798 objednali z londýnského ústředí HBC od Thomase Empsona mimo jiné "30párů tříčárkových dek s pruhy čtyř barev (červené, modré, zelené, žluté), podle vašeho uvážení." (archiv HBC) Tehdy však ještě posloupnost barev záležela na výrobci.
Standard, kdy barvy následují od kraje: černá,nebo indigo; žlutá; červená a zelená se však stal pravidlem až kolem roku 1886.

[Joe]

SpiciMedved: To je trochu problém. Knihy o tom jsou, ale na netu jsem na kapote nenarazil - krom firemních nabídek z USA - to ale nejsou střihy, nýbrž nabídka finálního výrobku.
Zvažujeme, že by jsme některé věci dali na naše stránky, jenže máme problém s objemem dat a kdo to udělá , čili neumím ti teď poradit

[Joe]

AWE: Bohužel jsem se asi blbě vyjádřil. Ty moje informace byli přímo z fabriky ve Witney! Jsem ale rád, že jsi to potvrdil i z jiného zdroje Není nad to mít jistotu.
Jen doplním, že i ve Witney nás upozornili, že původně nebylo stanoveno počet pruhů a jejich posloupnost, jak píšeš, a dokonce byl i rozdíli v barvách a odstínech. Prý to dělali podle toho, co bylo prostě na skaldu či přímo podle objednávky - čili zde se naše informace také schodují

[awe]

JOE: vyjádřil ses dobře, ale nevím nakolik umíš anglicky (popř. ten kdo ti překládal). Už několikrát jsem se v tomhle zklamal a sám jsem pak šířil bludy skálopevně přesvědčen o jejich pravdivosti.... Navíc právě kolem těch duhovek jsou některý termíny často překládný špatně.

Každopádně svitek 28 z archivu HBC ve Winnipegu je pro mě slovo boží

[Joe]

Blbě a překládal mi Foreit a ten je napůl (po matce) Skot, tak snad zná
Jinak ale souhlas! I já mám zkušenost typu, že jsem něco vypotil ve stylu jestli ono to není tak. Pak se ukázalo že NE, ale mítus už frčel - dokonce se mi stalo a ne jednou, že jsem musel čelit argumentům, které jsem dkysi sám vypotil a myslíš si, že dotyčný věřil mému tvrzení, že to jsou mé původní předpoklady? To si piš, že byl přesvědčen o to víc a že mne podezíral z toho, že si to vymýšlím. Mimochodem, toto je to nejhorší co se ti může stát. S tím se nedá skoro hnout Čili snažím si už dávat bacha na to co tvrdím.

Jinak ale asi ten překlad byl OK, vždyť to sedí s tím co píšeš

[Spící Medvěd]

Joe : Tak to je pešek Dá se sehnat tedy nějaká literatura ( koupit nebo knihovna ) Abych neušil nějaký neautentický paskvil.

[eye]

Moje výzkumy ohledně používání/nepoužívání šlachy jsou tyto: šlacha se na vyšívání a sešívání nepoužívala proto, že by nebyly nitě, ale proto, že má daleko lepší vlastnosti, než nit. Sešití šlachou daleko lépe drží a když někde šlacha praskne, tak se dále nepáře, jako nit. Také má šlacha mnohem vyšší trvanlivost a lépe odolává vlivům prostředí. Totéž platí pro výšivky šlachou. Šlacha když vyschne, tak má vlastnosti spíše jakoby drátu, než niti. Když dorazila výprava Lewise a Clarky na Missouri, Indiáni tam již běžně používali bělošské zboží, které měli především od francouzských obchodníků (viz ony známe šaty z přeložené kůže označené jako Šajen/Lakota, které přivezl Lewis s Clarkem, jsou ozdobené mosaznými puklicemi a pony beads). Pochybuji, že by obchodníci neprodávali tak základní věc, jako jsou nitě, když prodávali prakticky všechno ostatní. Některé artefakty z Plání vykazují výšivky vyšité nití, nebo sešití nití již z počátku 19.stol. Přesto je většina věcí z Plání vyšitá i sešitá šlachou, a to i z rezervačního období. Většina transmontánních korákových výšivek používá šlachu na udržení korálků a jako druhé vlákno, které přichytává jednotlivé řady je použita téměř vždy bavlněná nit. Nedávno jsem zkoumal kompletní vyšité vraní sedlo v jedné německé sbírce. Výšivka byla provedena kombinací šlachy a nitě, panely látky, která se kombinovala s výšivkou byly přišity k jelenici bílou nití. Vše bylo jinak celkem sešité masívní šlachou. Pro zběžném prozkoumání asi 20 pipebagů a množšsví mokasínů, ženských legín a podobně z období asi 1850-90 musím konstatovat, že jsem prakticky téměř nikde neviděl použitou nit, všude byla šlacha.

[eye]

Awe: Ty informace o rainbow dekách jsou moc zajímavé. Taky jsem moc nevěřil údaji, že rainbow deky byly až po roce 1880. Ale četl jsem tuto informaci ve Four Wind Guide to trade Goods and Replicas od Prestona Millera. Možná měl na mysli právě ten typ s pevným pořadím barev.

Dalším zajímavým tématem jsou mýty a jejich budování. Taky se mi stalo, jak píše Joe, že jsem vyvracel vlastní mýtus. Například je zcela zavádějící článek na indiani.cz o látce s bílým okrajem, že se látka zcvakla do kleští a namáčela se do kádí s barvou a že po čelistech zbyly bílé pruhy. Je to nesmysl, který jsem někde slyšel, ovšem už se to stačilo dost uhnízdit a někteří lidé to berou jako jasnou věc a nikdo je nepřesvědčí, že je to blbost na ntou.

[Joe]

Nejhorší je, když marně vyvracíš vlastní blbost na entou, která se uhnízdila
Taky je problém toho, že se lidi neřídí jak říkám obviklostí a snaží se vnášet nové prvky podložené dobovostí. Viz. ty nitě. Jedna věv je, zdy byli k mání a druhá jak a kdy se používali. Mnohdy se spokojuje zjištěním, že to či ono bylo v té době možné - zda se to ale v dané lokalitě či u daného stylu používalo se už nezjišťuje. A opomíjí se i takové maličkosti, jako že "Starého psa novým kouskům nenaučíš ", čili že mnohdy může jít o prostou tradyci, či i finance apod.! A už vůbec se nebere ohled i na tedejší variantu módy, která také hrála svou roli.

[Mokohtavenotaxe]

je zcela zavádějící článek na indiani.cz o látce s bílým okrajem, že se látka zcvakla do kleští a namáčela se do kádí s barvou a že po čelistech zbyly bílé pruhy. Je to nesmysl

No a jak to tedy je?

[eye]

AKI: ohledně této věci panovalo a panuje stále mnoho nejasností, a to i mezi odborníky v USA. První světlo do toho vnesla nedávno Carolyn Corey se svou knihou, jistě víš, o co se jedná, recenze vyšla v PSvK. Odhalila, že proužek vznikl technikou tzv. batiky, tak, že se okraj látky zabalil do lněné látky, prošil a stáhnul lněnou nití velmi pevně. Původně se tato procedura dělala ručně, později na to existovaly i STROJE!!! Dokonce vímě, že se lněné pásky z okrajů sundávaly a používaly se znovu na další látky. Po zašití se látka barvila v barvící lázni, a to tak, že se sešila řekněme 40m role konci k sobě, takže vytvořila jakýsi pás. Ten se pohyboval v systému soukolí tak, že se postupně nořil do lázně s barvivem a zase se vynořoval ven (V té knize jsou mimochodem i obrázky barvících strojů). Tohle se nazývá barvení látky v kuse, pak se ještě barvila příze, ale to je jiná kapitola.
Co se týče barviva, používala se zejména na červenou karmazím, karmín a na modrou indigo a boryt barvířský. Tzv. Stroudwaterské sukno, ze kterého se dělaly červené britské uniformy bylo barveno právě karmínem. A to minimálně do 60.let 19.století, kdy nastoupily postupně chemická barviva, nejprve byl objeven anilín, později syntetické kyselé barvy. Zajímavé je, že existovaly speciální barvírny, nejvíce jich bylo v Londýně, tam se svážely látky od výrobců a barvily se. Zdaleka nejvíce se vyrobilo látky tmavěmodré, daleko méně červené a marginální barvy byly olivově zelená a žlutá. Ty se dají občas v muzeích vidět, ale sem tam. Další věcí je pojem "selvedge". Nejedná se o ony bílé proužky, jak jsem si chybně myslel, ale o pevný okraj tkaniny. Většina starých suken má zesílený lem, který je na omak tlustší a hrubší, než zbytek látky. To má především dva důvody: jedním je, aby se okraj neroztřepil, když se látka pověsila do soukenického rámu, ale hlavním důvodem byla identifikace kvality produktu. Angličtí králové totiž měli stále tendenci kecat do vlněného průmyslu, a už v roce 1522 bylo vydáno nařízení, které specifikovalo, jak má vypadat zesílený okraj "selvedge" pro tu kterou kvalitu látky (kvalita se měřila zejména podle počtu vláken v osnově na palec). Bohužel odpověď na otázku, PROČ se okraje látky chránily před obarvením v knize chybí a nikdo to nevěděl do doby asi před rokem. A že o tom byly vášnivé diskuse. Ale pak byla "objevena" kniha (zapomněl jsem název), kde je přímo tato metoda popsána člověkem, který se tím zabýval. Důvod byl ten, že silné okraje "selvedge" se z látky odstříhavaly, když se používla na šití oděvů, nebo se zašívaly do švů. Jelikož bylo přírodní barvivo velmi drahé, šetřila se barva a selvedges se chránily před barvou. To přestala být pravda, když nastoupily chemické barvy, ovšem bílé proužky se barvily ještě do 50.tých let 20.století pro obchod s Indiány. Indiáni se totiž proužky tak oblíbili, že látky bez proužků prostě nechtěli. Vytvářeli tak tlak na bílé obchodníky, kteří pak tlačili na anglické manufaktury, že chtějí přesně takové a takové bílé proužky. Toto je doloženo obchodní korespondencí.

[eye]

EARL FENNER v knize 19th CENTURY PLAINS INDIANS DERSSES do Susane Jennys: "Vlněná látka, která se pro obchod s indiány vyráběla původně v Anglii, byla jistého druhu a vyráběla se v několika kvalitách. Známá většinou pod názvy „neobarvený kraj (saved list), strouds (hrubá vlněná látka poutžívaná pro obchod s indiány), nebo „indiánská látka – indian cloth) se produkovala především v modré a šarlatové barvě s charakteristickým zubatým okrajem, který byl ponechán bílý. Tkanina byla 100% vlněná , většinou široká asi 140 cm a indiáni po ní toužili,aby si z ní mohli udělat oblečení.
Tato látka dostala svůj název (saved list) po bílém, neobarveném okraji, z nich naprosá většina je široká asi 2,5-3,2 cm. Každopádně faktura zaslaná v roce 1838 Americké kožešinové společnosi (Amercan Fur Company) uvádí 140 cm širokou látku v indigově modré a šarlatové barvě s 3 cm neobarveným okrajem. Látka byla utkána z bílého, nebarvené vlněné příze a potom byla obarvena v kuse „in a piece“na požadovaný odstín, přičemž tuhé okraje látky (selvedges) byly zachráněny před barvou. Gloucestershireská (Stroudwaterská oblast) oblast Anglie měla měkkou vodu, což se velmi hodilo na proces barvení látek v kuse a látka z této oblasti byla oprávněně známá pro svoje jasné a solidní odstíny barev, zejména šarlatové, která se vyráběla z košenily (čevené barvivo získávané ze zaschlých oplozených samiček červce noplálkového). Jelikož byla tato barva velmi drahá a také protože se tuhé a silné okraje odstříhávaly, když se šily a pak se zahazovaly, ušetřilo by se značné množství barvy tím, že by se barvila jenom ta část látky, která se opravdu měla upotřebit.
Důvody pro barvení v kuse jsou docela jednoduše vysvětlneny a dobře zdokumentovány. I když nemuselo nutně před 20.stoletím nutně převažovat nad barvením příze, tato metoda se používla, aby se obrdržely kvalitní a světlé barvy. Za prvé je téměř nemožné uhlídat červenou přízi od znečištění kousíčky bílé vlny od jiných operací které probíhají v mlýnu a za druhé, a to je pouze u šarlatové barvy která se dělá z košenily je ten, že nevydrží pozdější operace. Navíce by použitá mýdla mohla barvu způsobit vyblednutí šarlatové barvy. Jiné látky, zejména směsi a smíchané barvy se ale barvily jako vlákno (dyed in the wool).
Hotová látka měla neovarvené okraje široké asi 2,5 až 3,2 cm široké, vyezené nepravidlenou zubatou linií. To byl výsledek omotávky z těžkého plátna které si přišilo podélně k hranám látky a které tam zústalo během barvícího procesu a potom se oddělalo. Když se podíváte na staré sukno, tak můžete vidět známky tohoto ovazu. Malé dírky a nepravidelné zoubkování v oblasti styku obarvené části látky a neobarvené.
Tlustá lněná nebo bavlněná lemovka se na okraje našívala ručně. Přeložila se napůl, to byla pořád ještě dost široká, aby pokryla silnější okraj. Ten se sroloval a obepnul lemovkou tak, aby ho zakryla a pak se k němu přišila malým provázkem, který procházel látkou těsně u silného okraje a byla těsně dotažena těsně po obou stranách, přičemž stehy byly od sebe vzdáleny asi 0,5cm. Po obarvení látky byla lemovka i stehy odstraněny přičemž zanechaly bílé okraje se zoubkovaným vzhledem.
Podle firmy James Clay a Synové Ltd, z Halifaxu Anglie pokračovala praktika ochrany okrajů od barvení pro obchod s inidány v Kanadě až asi do roku 1956. Dokonce i když se objevily levnjší anilinové barvy kolem roku 1850 a již zde nebyl důvod proč chránit okraj od barvy, tyto látky s bílými okraji zůstaly mezi indiány tak populární, že se v této praktice pokračovalo aby se vyšlo vstříc poptávce z čistě dekorativních důvodů.
Georg Barth se cestou pokusů a omylů a experimentů v barvení látky vysvětluje vysvětlil neobvyklou a a zajímavou charakteristiku kterou vypozoroval na mnoha kouscích obchodní látky z konce 19.století stejně jako z fotografií z tohoto období. „Všimněte si jemného ale zřetelného proužku podél hrany: na vnější, neboli konvexní straně uvidíte známé otisky po sešití, které jsou lehce zakulacené. Na vnitřní, neboli konkávní straně uvidíte šikmé a rovné otisky. ........:

[Mokohtavenotaxe]

No vida, a je nám to jasné!

[awe]

Ten stroud z Chlouchestershile byl nejznámější a nejoblíbenější, taky se podle toho kraje a řeky která tam teče jmenuje. Jak píše Cheyenne, tak tamodtud byla nejžádanější šarlatově červená (ale hodně žádaná byla specielně odtud i černá) a bylo to opravdu kvůli tamní vodě. Nemyslím si však, že by tím hlavním, proč získával tamní stroud tak žádané odstíny byla měkkost vody (ačkoli i ta je důležitá). Hlavní bylo, že tam řeka Stroud protéká železnými doly a má v sobě tedy obsah železa vyšší než 10mg/l (cca.10x vyšší než je u řek běžné), touto vodou se po obarvení košenilou dosáhlo charakteristického odstínu.