Vemte to takhle - mluví snad třeba v historickém filmu nebo v divadle hrajícím historickou hru nějakým archaickým jazykem? Obvykle nikoliv...
Zcela souhlasím, že takové pokusy vyznívají směšně (ovšem výjimky existují - např. představení Berounských měšťanů). Jde spíš o to přizpůsobit výraz, nikoliv jazyk. Minimálně mluvit v první osobě (já, my to tak děláme právě teď), nikoliv „oni“ to tak dělali kdysi... Klidně použít současné názvy nástrojů a postupů, současné míry a váhy, ale nevysvětlovat didakticky, jen tak mimochodem komentovat co zrovna dělám. K tomu se podivit, jak to, že to návštěvník nezná, jestli snad nespadl z višně...
Jistě, pojmenování LH se používá poměrně krátce, to ale neznamená, že tu akce v podobném duchu nebyly již dříve. Proto jsem poukázal na Točník případně na Tuležim (opravdu ne jen proto, že jsem se na tom spolupodílel
), ale protože o něco takového jsme se snažili v dobách, kdy jsme pojem LH neznali, a lze to považovat za jakési počátky u nás, tudíž je na čem stavět a není třeba objevovat objevené nebo opisovat zvenku. Čertův a můj postoj vychází z toho, že už jsme zažili akce v tomto směru téměř dokonalé, tak chceme tímto pomoci k tomu, aby se to dařilo i jinde. Jistě, že to nemůže být hned, proto se o tom bavíme, aby se vědělo, co ano a co ne, a postupně se to napravovalo.
A ještě k Točníku - s přípravou akce Loutnou a mečem jsme začínali v roce 1992, Točník byl tehdy polozapomenutá ruina s návštěvností cca 10 tisíc lidí za rok (v roce 1995 už přes 50 tisíc). Byly sice peníze na opravy hradu, ale na kulturu téměř nic. Šli jsme do toho tenkrát jen s pár korunama od místních sponzorů, nebyly žádný granty, hlavní riziko nesli Merleti (jim patří hlavní zásluha o vše) a pak Berounští měšťané, všechno se hradilo jen z vybraného vstupného (40 Kč dospělý, 20 děti). Nikdo nedokázal odhadnout, jaký úspěch to vyvolá, jaká bude návštěvnost, protože předtím tady v takovém pojetí nic podobného nebylo. Přitom se to všechno dělalo opravdu jen z nadšení lidí - všichni účinkující dostali jen jídlo, šermířům se navíc zaplatilo akorát cestovné a další náklady typu pyrotechnika, ozvučení apod., trhovci a řemeslníci kromě jídla nedostali nic, tedy jako jediní si něco vydělali prodejem, ovšem za to museli předvádět a hrát. Hrad, resp. jeho zřizovatel památkový ústav, investoval zčásti do vybavení interiérů hradu a materiálu na stavby kulis, ale větší část jsme zaplatili ze svého. K tomu hrad platil ještě vodu, elektriku, odpady, telefony a podobné provozní výdaje, což se dneska dá uhradit z různých grantů na kulturu.
A měli jsme všechno, počínaje barevnými plakáty, obrázkovými vstupenkami, kartami pro vjezd účinkujících, stravenkami na jídlo, každý účinkující dostal na krk koženou nebo keramickou placku s emblémem akce, fungovala hradní hospoda v černý kuchyni, kde se vařilo ve dvou kotlích a nebyly tam žádný plasty, žádný limonády ale ovocný šťávy, medovina, pivo, pečený maso, hustý polívky a ovesná kaše, prodávali jsme na trhu obilí, vejce, zeleninu, jablka, pobíhaly tam kozy a ovce, v konírně byli opravdu koně, vonělo tam seno, všude byla sláma atd. Stráže byly, pořád se kontrolovalo vybavení stánků (klidně jsem tehdy vyrazil Melčovy, kteří během akce vybalili cínové vojáčky) - mimochodem, se všemi účinkujícími jsme měli předem uzavřené smlouvy, kde bylo přesně popsáno, jak se mají chovat, co mohou prodávat, atp. Jistě, po skončení jsme všichni padli na hubu a slibovali si, že už nikdy více, ale za chvíli to přešlo... Samozřejmě nelze srovnávat prostředí Malešova či Wothanburgu s Točníkem, ale charakter akce ano. Jde o to pochopit tu filozofii - že jde především o návštěvníka, který se musí z toho všeho posadit na zadek - není to jen přátelské setkání účinkujících, kdy diváci jsou jen čímsi navíc. Nepodvolit se tlaku „komerčních“ stánkařů - my jsme tenkrát povolili jen běžné občerstvení se stánky u horního parkoviště, tj. cca 100 metrů od brány. Ostatní museli zůstat dole v obci. Stejně tak auta, před hradem v okruhu těch 100 metrů žádné. Vše se podřizovalo vytvoření co nejdokonalejší iluze středověku, bez kompromisu. A vo tom to je ...