Pak doporučuji tohle probrat třeba s otcem Janem. Protože tuhle problematiku (zda lze "víru" prostých nevzdělaných lidí považovat za skutečnou víru v křesť. boha) řeší zejména katolická církev stále. Alespoň tak to nám líčil dr. Hrdina v religionistice a kanonickém právu.
Nevzdělaný člověk má
svou víru, nějak v nějakou nadpřirozenou bytost věří, ale jak, to vlastně nikdo neví. Asi by bylo dobře se těchhle lidí ptát, jak svou víru vnímají, jak by ji podali. Ale domácí oltáříčky, barvotiskové obrázky, sošky atd., to vše svědčí o vnějším uctívání spíše konkrétního personifikovaného božstva, nikoli o niterné duchovní víře.
Já si nemyslím, že člověk nevzdělaný nemůže mít víru, jen to není víra dle křesťanské věrouky.
Víra se samozřejmě předává a je naučená, často dokonce vnucená. Kdyby tomu tak nebylo, tak by děti z nábožensky založených rodin nechodily odmalička na náboženství a s rodiči do chrámů a modliteben. Prostě by se jen počkalo, až příslušný bůh dítko osloví.
Celá Evropa byla christianisována násilím; o dobrovolnosti lze úspěšně pochybovat i u panovníků - tam to byl spíše mocenský pragmatismus.
Od nějakého 11. století platilo, že kdo není křesťan, je přinejmenším "divnej" a později to už byl modloslužebnický psanec, předem odsouzený k smrti. Takže ty žádosti o dosazení kněze nejsou ani tak projevem nějaké horoucí víry, jako spíše projevem strachu z trestu božího i světského.
Křesťanství není předáváno písmem, ale ústní tradicí, protože donedávna většina křesťanů číst a psát vůbec neuměla. Je kodifikováno, ale to je něco trošku jiného.
Já zde vnímám výrazný rozpor ve Tvých tvrzeních. Pokud je víra VÍROU, tedy vztahem boha k jednotlivci a opačně, pak ten dotyčný nepotřebuje nic - ani písmo, ani kostel, ani duchovního, protože to vše jsou poze zprostředkovatelké pomůcky. Kdo VĚŘÍ, ten nepotřebuje žádné pomůcky.
Taková víra nezmizí - ale je vlastní jen jednomu knkrétnímu člověku - jeho dítě ji mít nemusí. Alep rotože ten člověk věří, své dítě víře naučí. Ovšem ono nechápe, co mu je indoktrinováno, takže nastupují zmíněné pomůcky...
No, víra by zmizela... To by asi neměla, protože pokud by se tak stalo, pak by to byl důkaz o neexistenci boha. Ledaže by si to přál, ale to bych raději nerozebírala.
"Myslím tedy že i přes skřítky a duchy, byl Bůh i pro prosté stále tím mocným a ochraňujícím. Zejména ve vrcholném středověku..."
Ne. Bůh byl a je především hodnotící, zvažující a trestající. Ochraňuje jen sobě oddané a o jeho ochranu je třeba usilovat obětmi a dary (a tady už je právě tou modlou).
Jmelí...
Je mi líto, ale jmelí si lidé s vánoci spojili až v 19. (!!!) století, kdy byl tento zvyk k nám přenesen z Anglie. Do té doby bylo běžně zavěšováno v domech jako magická rostlina a mělo za úkol dům chránit hlavně před ohněm (a také čarodějnicemi a čerty) - a to je jasný pohanský zvyk.
Zmiňuje to např. Tadeáš Hájek z Hájku v překladu Mathiolliho herbáře.
Od ochrany před ohněm není daleko k obecnějšímu přání štěstí. A že právě o vánocích? No, to má jednoduchou příčinu - v prosinci je jmelí nejkrásnější, protože mu dozrávají ty bílé kuličky a je krásně zelené. Když se zavěsí, tak postupně trochu seschne a zezlátne. Kuličky zhnědnou a někdy opadají, ale to zlaté jmelí vydrží i několik let, nebo je lze po roce vaměnit za čerstvé.
Zlato, oheň, světlo, slunce, teplo, štěstí, ochrana ale i zkáza - proto jmelí
Ty ostatní zvyky - to nejsou jen výklady historiků, to jsou prokázané a leckdy i písemně zaznamenané zvyklosti, přetrvávající tisíciletí. Křesťanství některé z nich převzalo, nekteré zakázalo, některé toleruje.
Buď si jist, že ženy měly i tak dost práce s běžným chodem domácnosti, takže gruntování rozhodně nebylo jejich běžnou činností a bylo to něco velmi výjimečného - svátečního nebo ochranného...
Mléko se nikdy nedávalo a nedává pod postel, ale na práh domu, a to ven. Do domu by si nikdo ani Meluzínu, ani skřítky či víly nepustil. Mrkni ještě do Smetanky, on to tam popisuje dost obšírně - i to, jak šikovně lidé dokázali i v křesťanské době zůstat pohany