když už jsme tu začakli s heraldikou, není od věci zabývat se jí nejenom v souvilsosti s válečným oděním. text je z rukopisu Evropská móda vrcholného středověku, Odívání nobility 14. století. Kapitola vliv kurtoazie a herladiky, symbolika barev. Druhá číst není až tak úplně k heraldice, ale přesto se domnívám že k předchozímu textu neodmyslitelně patří
/9.2/ Heraldika a její význam v souvislosti s odíváním
Symbolika barev byla do značné míry dána heraldikou a jejím významem jako vyjadřovacího prostředku. Ač je heraldika považována za privilegium nobility, dotýkala se bezprostředně všech tří stavů, tedy šlechty, duchovenstva i pracujícího lidu. Pro šlechtu byla heraldika především prostředkem nezaměnitelně identifikujícím jednotlivé urozené osoby v rámci své země. Stejně tak nošením barev a znaků na civilním a válečném odění charakterizovala vzájemný vztah pánů, jejich družiníků a služebníků. Zatímco nobilita svých erbovních barev užívala na oděvech především v souvislosti s reprezentací, jako tomu bylo například u komponovaných svatebních nebo turnajských oděvů, nebo v souvislosti s válečným oděním, které viditelně a nezaměnitelně identifikovalo nositele, lze se domnívat, že drobná a nepříliš majetná zemanská šlechta volila erbovní barvy pro svůj slavnostní oděv častěji. Bylo by logické předpokládat, že tato drobná šlechta by z finančních důvodů řešila volbu barev svého slavnostního šatu v souladu s barvami rodovými, aby se tak vyhnula potřebě pořizování dalšího nákladného oděvu nesoucího rodové barvy či znak.
V případě kléru, který mohl být taktéž feudálem, ať již ve smyslu duchovních knížat nebo kapitul a klášterů, identifikovala heraldika prostřednictvím znaků a pečetí stejně jako u šlechty jednotlivé osoby, úřady a instituce. V případě řeholních řádů od sebe konkrétní kombinace barev na předepsaném oděvu viditelně odlišovaly příslušníky jednotlivých řádů a případně i členění jejich vnitřní hierarchie. Města a měšťané užívali heraldiku a její symboliku barev především při významných slavnostních příležitostech v souvislosti se svou příslušností k cechu, nebo při reprezentaci svého města.
Heraldika umožňuje více způsobů identifikace nositele znaku:
1) Znak je na oděvu viditelně umístěný. U civilního oděvu to bylo nejčastěji na prsou a velikost takového znaku odpovídala svými rozměry účelu jeho umístění na oděvu. Znak tedy mohl být poměrně malý a mohl zdobit toliko kápi, nebo byl umístěný na levé straně hrudi, případně uprostřed na prsou a jeho velikost se pak přizpůsobovala střihu a tvaru oděvu. Na válečném odění - varkoči pak býval erb pro snadnou identifikaci umisťován zpravidla na prsa a záda nositele a často i na suknici. Zde se řídilo jeho umístění a velikost potřebou snadného a rychlého rozlišení nositele erbu v bitevní vřavě.
2) Civilní nebo válečný oděv je zdoben celými znaky nebo jejich charakteristickými částmi.
3) Erb nositele může být na civilním či válečném odění zastoupen jeho erbovními barvami. Mohly tak být užity všechny erbovní barvy (čeští králové užívali tradičně červené a bílé, římští císaři pak černé a zlaté) nebo jenom některé z těchto barev. Pro turnajské účely se tak například nosily kabátce v barvě podkladu štítu, které byly zdobeny posetými erbovními figurami (český král by měl červený kabátec posetý stříbrnými dvouocasými lvy).
Heraldická symbolika se často objevovala i při zdobení doplňků oděvu, např. na tašvicích a pásech, na špercích, jakými byly brože, spony, prsteny, řetězy, i na zbraních, jež bývaly běžně nošeny. U lepších a nákladnějších zbraní, jakými byly meče a dýky, bývala běžně heraldickými symboly zdobena záštita a hlavice, nebo kování pochvy.
/9.3/ Symbolika barev v souvislosti s jejich užíváním
Symboliku barev v daném období nelze pojmout komplexně tak, že by každá barva měla svůj konkrétní a nezaměnitelný význam, který vyjadřovala a pro který byla užívána. Jako příklad lze užít dvě barvy, jež údajně symbolizovaly smutek, tedy bílou a černou. Obě barvy mohly být pro konkrétní příležitost barvami smutku, nebo naopak barvami vyjadřujícími moc a společenské postavení. Bílá mohla být spojována s tradičním pohřebním rubášem, černá pak bývala užívána v souvislosti s pohřby, jako o tom vypovídá například iluminace z Velkých francouzských kronik, zobrazující pohřební průvod s tělem královny Jany Bourbonské, na níž jsou muži nesoucí královniny ostatky oděni v černém.
Obě barvy byly současně barvami reprezentativními a honosnými, pokud například vyjadřovaly v souvislosti s heraldikou společenské postavení nositele. Jako příklad lze užít erby římského císaře a českého krále, vyjadřované nejenom pomocí znaků, ale i erbovních barev. Znakem římského císaře byl černý orel na zlatém poli a jeho barvami tedy byla černá a zlatá. Znakem českého krále pak byl bílý lev na červeném poli a jeho barvami byla bílá a červená. Stejnou symboliku barev na svých oděvech užívali i vyslanci a heroldi a tyto barvy pak měly v odpovídající kombinaci stejný právní význam, jako symbolická pánova rukavice, kterou nesli na důkaz věrohodnosti poslové. Ke změně užívaných barev v určité společnosti mohlo dojít i v souvislosti s takovými vlivy, jako byla změna pána, patrona, nové příslušnosti k určité uzavřené elitní společnosti, jakou bylo například členství ve světských či duchovních rytířských řádech.
Barvy mohly vyjadřovat společenské postavení, nebo povolání, jako tomu bývalo u soudců, univerzitních mistrů a žáků, nebo konkrétních řemesel, jako například u kata, který nosíval červený oděv. Konkrétní barvy oděvů měli duchovní a řeholníci a jejich barvy symbolizovaly a charakterizovaly jejich stav a hodnost. Ze stejného důvodu užívaly konkrétní barvy i rytířské, světské a duchovní řády. Symbolický význam konkrétních barev prokazatelně podléhal i módním změnám a dalším vlivům, proto se lze domnívat, že nemůže být považován v obecné rovině za jednoznačně závazný a musí být posuzován především s ohledem na osobu nositele a vlivy, jež formovaly jeho dobu a prostředí, jakož i příležitost, pro niž byl daný oděv použit.