Jak se svítívalo (a čím svítit na akcích)
Posted: Mon 31. Dec, 2007 12:50
Čím se svítilo ve středověku
Osvětlení prostoru, v němž se nacházel, bylo pro člověka vždy důležité. A poté, co se naši prapředkové přestali ohně bát a začali jej využívat ve svůj prospěch, museli vyřešit to, jak jej získat. Od náhodných zdrojů se postupně propracovali k rozdělávání a uchovávání ohně. Hořící ohniště však bylo nedostatečným a statickým zdrojem světla. Prvními mobilními zdroji světla a ohně byly a po dlouhá tisíciletí zůstaly pochodně, později louče. Vedle nich snad náhoda, snad cílená činnost vedly naše prapředky k prvním kamenným lampičkám (Francie, jeskyně La Mouthe, cca 17000 př.n.l.), později hliněným, v podobě misky naplněné tukem s knotem ze svitku trávy. A uplynula další tisíciletí, než se objevily voskové a lojové svíce, lampy a lucerny.
Louče, pochodně, olejové nebo lojové lampy provázely lidstvo po celý starověk. Jsou prokázány z Řecka, Říma i Egypta (např. bronzové a zlaté lampy z Tutanchamonovy hrobky) a nepochybně byly stejně užívány i v dalších zeměpisných oblastech. Nejprve sloužily jako lampy ploché hliněné misky, v nichž v oleji (nejspíše olivovém) plaval knot zhotovený z rostlinných vláken. Později jej doplnil i vosk.
Filon Byzantský kolem r. 230 př.n.l. vymyslel vedení knotu trubičkami a otvory, čímž zlepšil svítivost lampy (lychnon/lychnos) a ekonomičnost spalování tuku.
Heron Alexandrijský kolem r. 110 př.n.l. vynalezl regulátor délky lampového knotu.
Bohaté poznatky o svícení v domech přinesly vykopávky v Herkulaneu a Pompejích. Zde byly nalezeny hliněné lampy, zdobené bronzem, které měly tvar dnešního omáčníku, po straně byly opatřeny ouškem a hubičkou pro vedení knotu.
V bohatých domech byly užívány, a to jak ve starověku, tak ve středověku, i jakési olejové lustry. Tedy lampy s několika knoty, zavěšené na řetězech u stropu. Byly opatřeny přívěsnými mističkami na zachycování stékajícího oleje, který tak bylo možné dolít zpět.
Obyčejní lidé pálili lůj v jednoduchých lampičkách, případně svítili loučemi a pochodněmi. Louče se vyráběly a vyrábí dodnes štípáním ze smolného dřeva. V našich podmínkách tedy borového
a smrkového. Ještě v polovině 19. století byly běžně užívány dokonce i při osvětlení důlních šachet (Archiv Záchranné služby OKR) !
Svíce se v Evropě objevují někdy kolem r. 500 př.n.l. (voskové). Kolem roku 200 př.n.l. pak i lojové. Ještě kolem r. 100 př.n.l. mají často podobu zkrouceného svazku tráv nebo rostlinných vláken (bavlna, konopí), namočených ve vosku. Výroba knotu tedy zjevně dělala lidem problémy a kvalitní knoty se objevily až s rozvojem technologie zpracování rostlinných vláken. Materiálem pro jejich výrobu byl včelí vosk a skopový, resp. hovězí lůj.
Na Středním Východě byly však nalezeny bronzové svícny z obd. kolem r. 3000 př.n.l.
V době křesťanské se lojové svíce objevují koncem 2. stol. jako zdroj osvětlení kostela při liturgii a někdy kolem r. 320 pak svíce voskové.
Jak luxusním svítidlem byly svíce, zejména voskové, je patrné např. ze záznamu o hostině pořádané jakýmsi velkoknížetem v Moskvě v 16. století:
"Zatím co trvala hostina, nastal večer, a tu rozžehli čtyři stříbrné svícny, jež visely u stropu. Největší z nich - proti velkoknížeti - měl dvanáct svíček, ve třech ostatních bylo po čtyřech. Všechny svíce byly z vosku. Podle stolu - po obou stranách - stálo osmnáct mužů s velkými voskovicemi. Svíce jasně hořely a v síni bylo krásné světlo. Na náš stůl také postavili šest velkých voskovic; svícny byly jaspisové a křišťálové se stříbrným kováním."
Celou hodovní síň tedy osvětlovalo 48 voskovic a byla to věc tak významná, že stála pozorovateli za přesné spočtení svící a záznam této události.
O výjimečnosti svícení svícemi a zároveň o projevu movitosti těch, kdo si to mohli dovolit, máme i další důkazy – např. Luther kriticky poznamenává, že v kostele Wittenberském se za jediný rok spotřebovalo na 35 000 voskovic.
Roku 1633 stály 4 kostelní voskové svíce 1 zl. a 6 gr – i to je doklad o tom, jak luxusním svítidlem voskovice byly.
Do 14. století zpracovávali čeští svíčkaři pouze včelí vosk přírodní barvy. V roce 1342 bylo v Praze uděleno první privilegium na bělení vosku voskáři Janu Bavorovi pro jeho „dílnu na lití vosku„. Do té doby byl bílý vosk, potřebný zejména pro výrobu kostelních svící, importován z Itálie. O vzácnosti a drahotě vosku jako materiálu pro výrobu svíček svědčí i počty voskařů a svíčkářů ve středověkých městech.
K roku 1419 bylo v Praze jen šest voskářů a třináct svíčkařů a podobné počty je možné předpokládat až do třicetileté války. Výrobci lojových svíček byli často přidruženými členy mydlářských cechů. U pražského královského či císařského dvora jsou doloženi nejvýše dva dvorští svíčkaři.
Ve středověku byl včelí vosk ve střední Evropě považován za mimořádnou drahou surovinu a objevuje se např. také jako jedna z forem placení poplatků v řemeslnických ceších („plat ve vosku„). Surový včelí vosk získávali v českých zemích od včelařů voskáři, kteří jej zpracovávali na hmotu vhodnou k výrobě svíček. Následně jej prodávali svíčkařům a ti z nich dělali voskové, někdy jako doplňkovou činnost i lojové, svíce.
Svíčkaři byli velmi vážení a bohatí řemeslníci a nikoliv náhodou je jeden z prvních doložených evropských řemeslnických cechů v roce 1061 ve Francii cechem „svícníků“.
U lojových svíček pak velmi záleželo na kvalitě loje (od středověku nejčastěji směs skopového a hovězího loje), na způsobu jeho zpracování a na použitém knotu. Lojové svíce páchly, čadily a roztékaly se. Bylo nutno je otírat a lůj sbírat pro další užití; proto se umisťovaly do svícnů s miskou pod držákem svíce.
Problém osvětlení byl pochopitelně dán dostupností surovin pro výrobu svítidel. Zatímco pochodně či louče bylo možno vyrobit snadno podomácku naštípáním smolného dříví, vyrobením smotků trávy, srsti či rostlinných vláken nebo hadrů namočených v rozpuštěné smůle či tuku a připevněných na kusu větve, lampy či svíčky byly daleko materiálově náročnější.
Pro svícení lampičkou bylo nutno vyrobit lampičku (tedy hliněnou, kovovou či kamennou nádobku) a opatřit do ní náplň. Tou mohl být olej (méně kvalitní olivový), což však byla v centrální Evropě vzácná a drahá surovina, dovážená z Orientu, nebo živočišný tuk. Tedy skopový, mnohem vzácněji pak hovězí lůj. S ohledem na nevýkonnost ranně i vrcholně středověkého zemědělství bylo tedy i svícení lampami drahou a těžko dostupnou záležitostí. Obyčejní lidé si tak museli vystačit s ohništěm, případně loučemi a pochodněmi.
Ještě větším luxusem bylo svícení svícemi. Pro výrobu svíček voskových je třeba značného množství vosku. Pokud si vosk neopatřoval středověký obyvatel českých zemí sám, musel jej koupit/vyměnit u vlastníka včelínů.
Včelařství bylo v českých zemích poměrně rozšířeným druhem lidské činnosti. Na konci 1. tisíciletí napomohlo jeho rozšíření pronikání křesťanství, neboť při bohoslužbách bylo nutné užívat svíce ze včelího vosku. Např. biskup Bruno Olomoucký r. 1267 ve své závěti nařídil, aby se nově zřídily tři včelíny: ve Svitavách, Kelči a Mohelnici.
Již v 11. a 12. století se z Čech do okolních zemí vyvážel med, vosk a medovina. V listinách a kronikách z 10., 11. a 12. století jsou mezi rozličnými povoláními zmiňováni také „včelníci”. Mezi řemesly, jež se v 13. století provozovala, byli též voskaři čili voštníci (voštaři), kteří se zabývali úpravou vosku k různým účelům, především k výrobě chrámových svící a voskových pečetí.
V 11. stol. se rozlišovalo mezi včelařstvím lesním (brtnictví) a domácím (včelnictví). Doma směl včelařit každý „beze vší překážky”, lesní včelaři tvořili zvláštní obce, podobné pozdějším cechům. Za patrona cechu si zvolili sv. Ambrože, za kompatrony pak sv. Medarda, patrona “proti loupežníkům včel, a sv. Jana Almužníka.
Nedostupnost a drahota včelího vosku byly dány primitivností postupu při jejich získávání. Chtěl-li brtník či včelník získat plástev, musel ji z úlu vyřezat. Tím došlo ke zničení původního hnízda, což mělo za následek nízké výnosy jak medu, tak vosku. Vyjímatelné rámečky pro plásty jsou totiž záležitostí až 19. století.
Svícení voskovými svíčkami bylo tedy až do novověku záležitostí vyhrazenou jen vysoké šlechtě, panovnickým dvorům a pochopitelně církvi. Avšak i v kostelích se svíce užívaly jen pro zvláštní příležitosti, běžně byly užívány i tam pro osvětlení olejové a lojové lampy.
I pro svícení lojovými svíčkami, jež byly zhotovovány i podomácku, bylo nutno získat základní surovinu - lůj. A tak jako byly při opatřování vosku ničeny úly, bylo nutno pro získání loje zabít ovci či krávu. Nevýkonné středověké zemědělství rozhodně neposkytovalo dostatek skopového loje, tím méně pak loje hovězího. Zabít ovci či krávu znamenalo pro chovatele značnou ztrátu a maso domácích zvířat bylo proto po staletí pro obyčejné lidi svátečním pokrmem. Stejně tak lůj byl tedy surovinou ne zcela běžně dostupnou a kromě toho se spotřebovával na výrobu mýdel, mastí a dalších produktů. I lojové svíce, pokud si je nevyráběli lidé sami doma, byly drahým zdrojem světla, dostupným jen movitým lidem – spíše se objevují ve městech a mezi šlechtou.
Je tedy velmi málo pravděpodobné, že by v ranném a vrcholném středověku bylo svícení svícemi, tím méně pak lucernami se svíčkou, běžnou záležitostí. Teplé světlo svící je krásné, příjemné, romantické – avšak velmi nedobové. Svíce by se měly na historizujících akcích objevovat spíše výjimečně a v okruhu společensky vysoce postavených osob. Usiluje-li někdo o autenticitu, pak by tábory, stany, ale i stoly a místa pro „kmány“, kuchyně a podobně, měly osvětlovat louče, pochodně a maximálně lojové lampičky. Byť je to smrduté, čadivé a málo účinné...
Literatura:
Omáčník a lampa konvička — „Elektrika.cz“
Zachranar.cz
„Od ohně k žárovce“ - sf.zcu.cz/rocnik04/cislo04/cislo4.967/w_zarov.html
Ottova encyklopedie – seznam.cz
„Principy barokní iluminace“ - PhDr. Pavel Slavko, Ing. Jiří Olšan Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích,Správa hradu a zámku Český Krumlov
„Kostel“ – Blucina.cz
„Cesta svíčky historií“ – Světlo, 6/2005
"Vývoj konstrukce úlů" - www.n-vcelari.sk
a další články a práce, dostupné na internetu
Osvětlení prostoru, v němž se nacházel, bylo pro člověka vždy důležité. A poté, co se naši prapředkové přestali ohně bát a začali jej využívat ve svůj prospěch, museli vyřešit to, jak jej získat. Od náhodných zdrojů se postupně propracovali k rozdělávání a uchovávání ohně. Hořící ohniště však bylo nedostatečným a statickým zdrojem světla. Prvními mobilními zdroji světla a ohně byly a po dlouhá tisíciletí zůstaly pochodně, později louče. Vedle nich snad náhoda, snad cílená činnost vedly naše prapředky k prvním kamenným lampičkám (Francie, jeskyně La Mouthe, cca 17000 př.n.l.), později hliněným, v podobě misky naplněné tukem s knotem ze svitku trávy. A uplynula další tisíciletí, než se objevily voskové a lojové svíce, lampy a lucerny.
Louče, pochodně, olejové nebo lojové lampy provázely lidstvo po celý starověk. Jsou prokázány z Řecka, Říma i Egypta (např. bronzové a zlaté lampy z Tutanchamonovy hrobky) a nepochybně byly stejně užívány i v dalších zeměpisných oblastech. Nejprve sloužily jako lampy ploché hliněné misky, v nichž v oleji (nejspíše olivovém) plaval knot zhotovený z rostlinných vláken. Později jej doplnil i vosk.
Filon Byzantský kolem r. 230 př.n.l. vymyslel vedení knotu trubičkami a otvory, čímž zlepšil svítivost lampy (lychnon/lychnos) a ekonomičnost spalování tuku.
Heron Alexandrijský kolem r. 110 př.n.l. vynalezl regulátor délky lampového knotu.
Bohaté poznatky o svícení v domech přinesly vykopávky v Herkulaneu a Pompejích. Zde byly nalezeny hliněné lampy, zdobené bronzem, které měly tvar dnešního omáčníku, po straně byly opatřeny ouškem a hubičkou pro vedení knotu.
V bohatých domech byly užívány, a to jak ve starověku, tak ve středověku, i jakési olejové lustry. Tedy lampy s několika knoty, zavěšené na řetězech u stropu. Byly opatřeny přívěsnými mističkami na zachycování stékajícího oleje, který tak bylo možné dolít zpět.
Obyčejní lidé pálili lůj v jednoduchých lampičkách, případně svítili loučemi a pochodněmi. Louče se vyráběly a vyrábí dodnes štípáním ze smolného dřeva. V našich podmínkách tedy borového
a smrkového. Ještě v polovině 19. století byly běžně užívány dokonce i při osvětlení důlních šachet (Archiv Záchranné služby OKR) !
Svíce se v Evropě objevují někdy kolem r. 500 př.n.l. (voskové). Kolem roku 200 př.n.l. pak i lojové. Ještě kolem r. 100 př.n.l. mají často podobu zkrouceného svazku tráv nebo rostlinných vláken (bavlna, konopí), namočených ve vosku. Výroba knotu tedy zjevně dělala lidem problémy a kvalitní knoty se objevily až s rozvojem technologie zpracování rostlinných vláken. Materiálem pro jejich výrobu byl včelí vosk a skopový, resp. hovězí lůj.
Na Středním Východě byly však nalezeny bronzové svícny z obd. kolem r. 3000 př.n.l.
V době křesťanské se lojové svíce objevují koncem 2. stol. jako zdroj osvětlení kostela při liturgii a někdy kolem r. 320 pak svíce voskové.
Jak luxusním svítidlem byly svíce, zejména voskové, je patrné např. ze záznamu o hostině pořádané jakýmsi velkoknížetem v Moskvě v 16. století:
"Zatím co trvala hostina, nastal večer, a tu rozžehli čtyři stříbrné svícny, jež visely u stropu. Největší z nich - proti velkoknížeti - měl dvanáct svíček, ve třech ostatních bylo po čtyřech. Všechny svíce byly z vosku. Podle stolu - po obou stranách - stálo osmnáct mužů s velkými voskovicemi. Svíce jasně hořely a v síni bylo krásné světlo. Na náš stůl také postavili šest velkých voskovic; svícny byly jaspisové a křišťálové se stříbrným kováním."
Celou hodovní síň tedy osvětlovalo 48 voskovic a byla to věc tak významná, že stála pozorovateli za přesné spočtení svící a záznam této události.
O výjimečnosti svícení svícemi a zároveň o projevu movitosti těch, kdo si to mohli dovolit, máme i další důkazy – např. Luther kriticky poznamenává, že v kostele Wittenberském se za jediný rok spotřebovalo na 35 000 voskovic.
Roku 1633 stály 4 kostelní voskové svíce 1 zl. a 6 gr – i to je doklad o tom, jak luxusním svítidlem voskovice byly.
Do 14. století zpracovávali čeští svíčkaři pouze včelí vosk přírodní barvy. V roce 1342 bylo v Praze uděleno první privilegium na bělení vosku voskáři Janu Bavorovi pro jeho „dílnu na lití vosku„. Do té doby byl bílý vosk, potřebný zejména pro výrobu kostelních svící, importován z Itálie. O vzácnosti a drahotě vosku jako materiálu pro výrobu svíček svědčí i počty voskařů a svíčkářů ve středověkých městech.
K roku 1419 bylo v Praze jen šest voskářů a třináct svíčkařů a podobné počty je možné předpokládat až do třicetileté války. Výrobci lojových svíček byli často přidruženými členy mydlářských cechů. U pražského královského či císařského dvora jsou doloženi nejvýše dva dvorští svíčkaři.
Ve středověku byl včelí vosk ve střední Evropě považován za mimořádnou drahou surovinu a objevuje se např. také jako jedna z forem placení poplatků v řemeslnických ceších („plat ve vosku„). Surový včelí vosk získávali v českých zemích od včelařů voskáři, kteří jej zpracovávali na hmotu vhodnou k výrobě svíček. Následně jej prodávali svíčkařům a ti z nich dělali voskové, někdy jako doplňkovou činnost i lojové, svíce.
Svíčkaři byli velmi vážení a bohatí řemeslníci a nikoliv náhodou je jeden z prvních doložených evropských řemeslnických cechů v roce 1061 ve Francii cechem „svícníků“.
U lojových svíček pak velmi záleželo na kvalitě loje (od středověku nejčastěji směs skopového a hovězího loje), na způsobu jeho zpracování a na použitém knotu. Lojové svíce páchly, čadily a roztékaly se. Bylo nutno je otírat a lůj sbírat pro další užití; proto se umisťovaly do svícnů s miskou pod držákem svíce.
Problém osvětlení byl pochopitelně dán dostupností surovin pro výrobu svítidel. Zatímco pochodně či louče bylo možno vyrobit snadno podomácku naštípáním smolného dříví, vyrobením smotků trávy, srsti či rostlinných vláken nebo hadrů namočených v rozpuštěné smůle či tuku a připevněných na kusu větve, lampy či svíčky byly daleko materiálově náročnější.
Pro svícení lampičkou bylo nutno vyrobit lampičku (tedy hliněnou, kovovou či kamennou nádobku) a opatřit do ní náplň. Tou mohl být olej (méně kvalitní olivový), což však byla v centrální Evropě vzácná a drahá surovina, dovážená z Orientu, nebo živočišný tuk. Tedy skopový, mnohem vzácněji pak hovězí lůj. S ohledem na nevýkonnost ranně i vrcholně středověkého zemědělství bylo tedy i svícení lampami drahou a těžko dostupnou záležitostí. Obyčejní lidé si tak museli vystačit s ohništěm, případně loučemi a pochodněmi.
Ještě větším luxusem bylo svícení svícemi. Pro výrobu svíček voskových je třeba značného množství vosku. Pokud si vosk neopatřoval středověký obyvatel českých zemí sám, musel jej koupit/vyměnit u vlastníka včelínů.
Včelařství bylo v českých zemích poměrně rozšířeným druhem lidské činnosti. Na konci 1. tisíciletí napomohlo jeho rozšíření pronikání křesťanství, neboť při bohoslužbách bylo nutné užívat svíce ze včelího vosku. Např. biskup Bruno Olomoucký r. 1267 ve své závěti nařídil, aby se nově zřídily tři včelíny: ve Svitavách, Kelči a Mohelnici.
Již v 11. a 12. století se z Čech do okolních zemí vyvážel med, vosk a medovina. V listinách a kronikách z 10., 11. a 12. století jsou mezi rozličnými povoláními zmiňováni také „včelníci”. Mezi řemesly, jež se v 13. století provozovala, byli též voskaři čili voštníci (voštaři), kteří se zabývali úpravou vosku k různým účelům, především k výrobě chrámových svící a voskových pečetí.
V 11. stol. se rozlišovalo mezi včelařstvím lesním (brtnictví) a domácím (včelnictví). Doma směl včelařit každý „beze vší překážky”, lesní včelaři tvořili zvláštní obce, podobné pozdějším cechům. Za patrona cechu si zvolili sv. Ambrože, za kompatrony pak sv. Medarda, patrona “proti loupežníkům včel, a sv. Jana Almužníka.
Nedostupnost a drahota včelího vosku byly dány primitivností postupu při jejich získávání. Chtěl-li brtník či včelník získat plástev, musel ji z úlu vyřezat. Tím došlo ke zničení původního hnízda, což mělo za následek nízké výnosy jak medu, tak vosku. Vyjímatelné rámečky pro plásty jsou totiž záležitostí až 19. století.
Svícení voskovými svíčkami bylo tedy až do novověku záležitostí vyhrazenou jen vysoké šlechtě, panovnickým dvorům a pochopitelně církvi. Avšak i v kostelích se svíce užívaly jen pro zvláštní příležitosti, běžně byly užívány i tam pro osvětlení olejové a lojové lampy.
I pro svícení lojovými svíčkami, jež byly zhotovovány i podomácku, bylo nutno získat základní surovinu - lůj. A tak jako byly při opatřování vosku ničeny úly, bylo nutno pro získání loje zabít ovci či krávu. Nevýkonné středověké zemědělství rozhodně neposkytovalo dostatek skopového loje, tím méně pak loje hovězího. Zabít ovci či krávu znamenalo pro chovatele značnou ztrátu a maso domácích zvířat bylo proto po staletí pro obyčejné lidi svátečním pokrmem. Stejně tak lůj byl tedy surovinou ne zcela běžně dostupnou a kromě toho se spotřebovával na výrobu mýdel, mastí a dalších produktů. I lojové svíce, pokud si je nevyráběli lidé sami doma, byly drahým zdrojem světla, dostupným jen movitým lidem – spíše se objevují ve městech a mezi šlechtou.
Je tedy velmi málo pravděpodobné, že by v ranném a vrcholném středověku bylo svícení svícemi, tím méně pak lucernami se svíčkou, běžnou záležitostí. Teplé světlo svící je krásné, příjemné, romantické – avšak velmi nedobové. Svíce by se měly na historizujících akcích objevovat spíše výjimečně a v okruhu společensky vysoce postavených osob. Usiluje-li někdo o autenticitu, pak by tábory, stany, ale i stoly a místa pro „kmány“, kuchyně a podobně, měly osvětlovat louče, pochodně a maximálně lojové lampičky. Byť je to smrduté, čadivé a málo účinné...
Literatura:
Omáčník a lampa konvička — „Elektrika.cz“
Zachranar.cz
„Od ohně k žárovce“ - sf.zcu.cz/rocnik04/cislo04/cislo4.967/w_zarov.html
Ottova encyklopedie – seznam.cz
„Principy barokní iluminace“ - PhDr. Pavel Slavko, Ing. Jiří Olšan Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích,Správa hradu a zámku Český Krumlov
„Kostel“ – Blucina.cz
„Cesta svíčky historií“ – Světlo, 6/2005
"Vývoj konstrukce úlů" - www.n-vcelari.sk
a další články a práce, dostupné na internetu