Staří Slované - fyziognomie, způsob života apod.

Řemesla a každodenní život

Moderátoři: melkel, Jura, Wothan, Kain, Rab, Begbie

Björn Hundolfr
Stálý přispěvatel
Stálý přispěvatel
Příspěvky: 358
Registrován: čtv 01. led, 1970 1:00
Bydliště: Vyškov (Teď spíš Praha)
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Björn Hundolfr » čtv 15. lis, 2007 19:16

Sexuální život starých slovanů II.

Typ morálky, který pochází ze Středního východu a po Evropě se rozšířil prostřednictvím křesťanství, se začíná šířit i na venkově a postupně zasáhne i ta nejvzdálenější místa od nových center. Sexuální akt nebýval u mladých lidí v předkřesťanské době znakem hříchu. Setkáním různých mentalit se vytvořila situace, v níž se na jedné straně církvi nikdy nepodaří do základu vymýtit chuť k předmanželským stykům, na druhé straně se však bude do společnosti stále více vkrádat pocit hříchu a zvyky se naruší.

Represivní zásahy proti tradičním zvykům

Počínaje 18. století budou střety kultur čím dál tvrdší. Do Volyňska a na Ukrajinu jsou povolávány četnické hlídky, které mají dohlížet na vesnice a zabránit mladým se scházet (v.Korobka 1895: 32). V Srbsku od roku 1833 hrozí kníže Miloš v různých dekretech vězením a výpraskem. I když stát a církev dosahují jen částečných úspěchů a ani těmi nejtvrdšími represáliemi se jim nepodaří vymýtit staré svobodné zvyky, stává se, že společenství sama provádějí autocensuru, neboť hrátky nyní nabývají povahy sexuálních a alkoholických orgií a už nemají žádnou společenskou ani rituální funkci. Krom toho spousta mladých lidí má nyní pocit hříchu v sobě, takže sexuální hrátky se pro ně samotné stávají pouze zdrojem vyjádření jejich transgresivity.

Panenství - kontrola nevěsty
Pomalu, ale čím dál výrazněji se i mezi Slovany vkrádá zvyk, který vede společnost a tedy ženicha k tomu, aby vyhledával bezúhonnou nevěstu. Stejně jako v klasických patriarchálních společnostech, tak i ve slovanském světě se rozšířířily různé způsoby, jak zkontrolovat, zda došlo k defloraci. Bylo také zjištěno, že ve slovanských zemích míval často požadavek na nevěstinu bezúhonnost účel zachovat zdravé stádo (cfr. Gasparini 1973: 423). Uvážíme-li, že stará slovanská společnost byla převážně zemědělská 5, pak je zřejmé, že tabu panenskosti je něco, co přišlo nepochybně zvnějšku a co se ve společnosti uchytilo také díky tomu, že se časem rozšířily kultury pasteveckého typu. Tak se i ve slovanských zemích setkáme s případy, nikoli však obecně platnými, kdy se panenství nevěsty dokazovalo zkoumáním prádla [osmotr belja]. To nás odkazuje opět k slavnému “vexillum castitatis”, tedy k zakrvácenému prostěradlu či bílému plátnu, které se po svatební noci ukazuje přátelům a rodičům, jak se dodnes děje v některých místech jižní Itálie a v arabském světě.

Není mi známo, že by byla vedena speciální bádání zaměřená na postupující zvyk trestat slovanské nevěsty, které nejsou panny. Pokud v Rusku pop nepotvrdil panenství nevěsty, nutil ji, aby nazítří po svatbě třikrát obešla kostel po kolenou. V jiných slovanských zemích, především na Ukrajině a v Bulharsku, se však dochází až k přemrštěnému nakládání s ženami, srovnatelnému pouze s některými africkými oblastmi (Gasparini 1973: 426), zřejmě vzhledem k příliš velké poddajnosti slovanské společnosti vůči tomu, co se násilím požaduje od prostých a čistých vztahů. Ale slovanské rodiny si dávaly dobrý pozor, aby takové důkazy neposkytly, vzhledem k tomu, že jen zřídkakdy se našla rodina s nedotčenou nevěstou (Jakuškin 1896: 153). P odle Lubora Niederleho (1911: 120, p.2) například na Uherskobrodsku bylo na sklonku 19. století přes 90% nevěst deflorováno před svatbou.

Církevního původu budou pravděpodobně i ona tabu, která se někdy vytvářela kolem menstruační krve, jíž se kdysi pravděpodobně užívalo na přípravu magických nápojů lásky (cfr. Niederle 1917: 220), a kolem samotné menstruující Slovanky. V desátých letech 20. století poukazoval Kolberg na to, že se v Polsku často zakazovalo menstruující ženě vstoupit do kostela. Je také známo, že v Rusku nesměla menstruující žena péci pro muže chléb a že v Rusku a Srbsku se ženy v ony dny měly ukrývat před rodinnými příslušníky (nebo cizími lidmi) mužského pohlaví. Příkladů z etnografické literatury bychom mohli uvést řadu.

zdroj:http://civilizace.mysteria.cz/

Slovan je etnikum. Viking je diagnóza - 

Knecht)" Obrázek

Björn Hundolfr
Stálý přispěvatel
Stálý přispěvatel
Příspěvky: 358
Registrován: čtv 01. led, 1970 1:00
Bydliště: Vyškov (Teď spíš Praha)
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Björn Hundolfr » čtv 15. lis, 2007 19:21

Předmanželský sexuální život a prosebné rituály
Abychom pochopili, proč nevěra nenarušovala vztah mezi manželi a nebyla v komunitě odsuzována, pokud k ní docházelo v lesích a na polích a v určených časových obdobích, bude třeba zaměřit se podrobněji na předmanželský sexuální život u tradiční slovanské mládeže a především na zvyky dospívajících.


U žen se hranice dospívání vyznačuje dvěma hlavními momenty, pubertou a těhotenstvím.

V jižním Rusku se poznala nedospělá dívka podle toho, že nenosila ponjavu, to znamená nešitou sukni, přichycenou v pase látkovým páskem. Dívenky nosily na sobě jen košily nebo vůbec nic. Podle V. S. Karadžiće 3 chodila děvčátka v Šibeniku až do patnácti let zcela nahá. Ještě v minulém století nebylo nijak vzácné vidět v Černé Hoře mladé svobodné dívky, jak sedí s odhaleným poprsím u tkalcovského stavu, nebo dokonce jak chodí na trh v košili zvané “opleče”, která ponechávala ňadra zcela obnažená (cfr. Gasparini 1973: 198, p.71). Oblékání ponjavy doprovázela celá řada hříček, jimiž dívka naznačovala, jako by se vzpírala přejít do nového stavu (srov. Zelenin 1911: 6).

V Jugoslávii pokud šla dívka při tanci do “kola”, veřejně tím předvedla, že je již zralá a případně připravená na manželství. Ve Slavonsku dívka, která šla do “kola”, byla označovaná jako prava divojka. Byly tu i další symboly, jimiž se vdaná žena odlišovala od svobodné, především účes a pokrytá či nepokrytá hlava. 4

Dívky si samy chystaly výbavu, a jakmile dospěly, často se scházely. Nejenom že společně pracovaly, ale často i spávaly mimo domov ve společných místnostech, když bývaly na takzvaných “přástkách”. V těch místnostech přijímaly občas i mládence a předení pak na čas odložily. Není jisté, zda tento zvyk byl normou, nebo zda byl jen za určitých okolností tolerován. Faktem zůstává, že návštěvy u dívek v době “přástek” se konávaly především vpředvečer náboženských svátků. V některých případech, jako na Ukrajině, to bylo povinné a prokletí se sneslo na mládence a dívky, jestliže se toho neúčastnili: Kogo nema v večerki, triašča to na život, na pečeni! Ze strany rodičů zřejmě nebývaly námitky k takovýmto setkáním, především proto, že tento zvyk býval považován za starodávný, tedy za zvyk zavedený předky, který je tedy nutné dodržovat. Zvláštností slovanské společnosti je to, že zde nenalezneme podobná místa, kde by se shromažďovali mladí muži, kteří nanejvýš – a ještě jen velmi zřídka – přispěli na výdaje za pohostinství, které většinou nesly na svých bedrech dívky.

Podle četných významných etnografů, kteří se zabývali přímo zvykem přástek, se zdá, že v 19. století už při návštěvách mládenců k pohlavnímu styku nedocházelo, jen se o něm mluvilo v hádankách a narážkách. Přástky bývaly v zásadě jen příležitostí seznámit se se svobodnými dívkami. Byly zaznamenány i protikladné situace, kdy na jedné straně ve vztazích mezi mladými lidmi převládala nevinnost a na druhé straně sexuální moment, pouze však ve smyslu magického zásahu do přírody. Takový typ protikladu se ve slovanské společnosti odrážel, a možná dodnes odráží, ve studu z nahoty, kdy jsou například při křestních nebo svatebních obřadech ženy a muži obnažováni přede všemi, a přitom pro ženu by byla hanba ukázat se bez pokryté hlavy. Sexuální akt je u Slovanů spojen s půdou a míval magický význam. Pokud se skutečnost, že se mladé venkovské páry spojovaly na žitném snopu, mohla vykládat jako otázka pohodlí a nikoli jako prosebný rituál, aby země byla úrodná, pak není jasné, proč tak činili i knížata a bojaři, kteří si mohli dovolit lože mnohem pohodlnější. I car Michail Fjodorovič si dal přichystat svatební lože na 30 žitných snopech na znamení úcty k tradici, která spojuje pohlavní styk s úrodností půdy. Ostatně i ve zprávách relativně nedávných se hovoří o ruských nebo srbských vesnicích, kde docházelo pohlavnímu styku, alespoň simulovaně, mezi mladými lidmi přímo na osetých polích. Někdy, aby se úrodnosti půdy “dodala síla”, se údajně užívalo i sémě kněze, který se “válel” po polích s některou silnou, zdravou dívkou z vesnice.

Stejně jako bývá falus dáván do vztahu s rádlem, tak i ženská nahota a vlhkost pomáhají polím. Jsou známy případy, kdy dívky obcházely nahé po polích, aby ochránily jejich dary před přemírou slunečního žáru. V Polsku chodívali kdysi muži rozbíjet na pole nádoby, v nichž ženy přechovávaly barvy na barvení vlny, aby ženská moč, užívaná na přípravu zelené a modré, působila proti suchu. Nemusíme snad dodávat, že déšť skutečně většinou přišel, moč již byla v nádobě a navíc se dala odhadnout ta nejvhodnější chvíle, kdy ji vylít na pole, a nemuselo se čekat, až bude žena po ruce.

Neexistuje nějaký specifický moment přechodu ze stavu svobodné ženy do stavu ženy vdané. Vdaná žena je ve skutečnosti ta, která porodí, dá potomstvo, je plodná, stejně jako “popowa swynja”, jak se říká na Ukrajině (Siewiński 1904: 72). Čím bude u ženy mateřství silnější, tím bude žena přitažlivější, jak se zpívá v běloruské písni, v níž je mladík vyzýván, aby se podíval na obrovskou vaginu dívky, než si ji vezme za ženu (předpokládalo se tedy, že nebude panna): Piriadoch moj miloj, ma mine gleduči, a ni tak na mine, jak na maju p***. A maja p*** sjami saž širiny (vyd. Dobrovol'skij 1903: 266-267).

Ke ztrátě panenství dochází v době, kdy dívka začíná nosit zástěru nebo mění účes. Nebyl to však nijak zvlášť významný předěl v životě svobodné dívky, moment, který by měl znamenat přechod z jednoho stavu do jiného. První křesťanští kronikáři považovali předmanželský sexuální styk mladých Slovanů za odsouzeníhodné chování. Známá je například pasáž z Povesti vremennych let, kde se praví, že Slované –Radimiči, Vjatiči a Severjané – “žili v lese jako zvěř”, především proto, že “sňatky u nich nebyly, nýbrž jen místa ke hrám mezi vesnicemi; scházeli se ke hrám, k různým běsovským tancům a zpěvům, a odtud si každý unášel ženu, s kterou se kdo smluvil” (přel. Mathauserová 1984: 36) . Dalo by se však očekávat, že během staletí křesťanského represivního chování bylo takovéto “chlípné” chování vymýceno. I když analýza dnešního sexuálního chování ve slovanských zemích může být plodem profanace, k níž došlo po rozšíření industriální, materialistické společnosti v globálním měřítku, faktem zůstává, že etnografické zprávy z 19. století nenechávají na pochybách ohledně přetrvávajících předmanželských zvyků a nedostatečném uchycení ve společnosti jisté “cudnosti”. V roce 1900 se například polský etnograf Luniński pohoršoval nad tím, když viděl huculské dívky, jak se procházejí po ulicích nahé, třebaže toto chování bylo známé, dokonce se o něm zmiňovali i autoři Ottova slovníku naučného. Badatel nechápal, jak je možné, že ve společenství natolik vzdáleném od ostrovů v Tichém oceáně nebo od rovníkové Afriky a naopak tak geograficky blízkém jeho světu, není nahota hříchem. Z téže doby pocházejí i první statistická bádání, z nichž vyplývá, že například 20 % dívek ze západního Malopolska přichází o panenství, navzdory katolickým konvencím, ještě před svatbou. V Srbsku bývalo velmi vzácné, aby dívka předstoupila před oltář nedotčená, i když už nešlo o styky mezi mládeží, ale s ženatými muži, jak je obvyklé i dnes. Valtazar Bogišić (1874: 631-633) mimo jiné poukazoval na to, že nezachovaná bezúhonnost nevěsty nepředstavovala překážku pro uzavření manželství ani v očích srbské církve, tím méně pak lidu. Konstatoval také, že ve slovanských zemích nebývá svobodná matka nijak zavržena. Stejný postoj nacházíme v kraji u Chelmu, kde “svedení není považováno za zločin”. Mezi Goraly ve Slezku jsou sexuální vztahy mezi mladými považovány za přirozené, třebaže má církev v kraji silný vliv. Za zvuku velikonočních zvonů navlékala například huculská dívka na šňůrku zástěry knoflíky, při každém úderu jeden. Kolik bude knoflíků, tolikrát se bude moci spojit se svým milým, aniž by se musela bát následků. Po každém styku knoflík stáhne...(cfr. Schnaider 1899: 214). V Polesí nedaleko Mozyru bývalo vzácností, aby dívka před svatbou neměla milence, což jí však nebylo vytýkáno, a obvykle ta, která měla poměr s více muži, sehnala lepší partii. Etnograf však soudí, že většinou šlo o pouhou “tělesnou lásku”, třebaže někdy takové hrátky vyústí ve vášeň.

V Kazaňské gubernii bývalo údajně velmi obtížné najít dívku starší sedmnácti let, která by byla panna. Na Sibiři, podle demografů z druhé poloviny XIX. století, bylo obvyklé, že dívka měla pohlavní styk už ve čtrnácti, a pokud jí to příroda umožnila, i ve dvanácti (srov. Jakuškin 1896: 115). V oblasti Vetlugy, gubernie Nižnij Novgorod, dívky s vdavkami nespěchají. V otcovském domě mají svobodu a provdají se, až se zamilují, ledaže by z neopatrnosti měl její sexuální život, nikoli milostný, za následek těhotenství. Manžel nebude mít proti jejím pokleskům výslovně námitky. Podle Posperovova informátora nepřesahoval počet mladých panen 0,3 %. Někteří etnografové se ostatně svobodného chování slovanské mládeže účastnili, jako Witort, který studoval tzv. Jus primae noctis u národů na pobřeží Bílého moře a v Oněžském kraji.

V srbském Sremu přicházely dívky o panenství v nejútlejším věku. U nevěst v některých oblastech Makedonie nebyl na konci minulého století pojem panenství znám (Volkov 1895: 33). Mezi Rusy a poruštěnými domorodci na Sibiři je obtížné nalézt nedotčené dívky, říkávalo se tu, že žena není jako chléb, který když sníš, je po něm, neboli užitím se neopotřebovává.

Ročním obdobím, kdy se mladí lidé nejvíce oddávali milostným hrátkám, byl nepochybně letní slunovrat, oslavovaný známými svátky, jako je Jarilo a Ivan Kupala. Církev sice tyto svátky už odedávna zakazovala pro “obscénnosti”, k nimž při takových příležitostech docházelo (Efimenko 1862: 85 a násl.), avšak lidové mínění považovalo účast na nich pro mladé za povinnou: Bo jak ne prijdeš na Kupajla, to vyidi s tebe duša i para.

Také v Srbsku se po “litija” nebo “zadušna” konaly noční tance, které poskytovaly mladým lidem vynikající příležitosti spočinout v objetí.

Někdy mladý pár vstupoval do více či méně intimního vztahu izolovaně, kdy mladík přespával u dívky doma. Lidové písničky ve všech slovanských zemích vyprávějí buď o iniciativě ze strany dívek (Ty pridi-tka, dobryj molodyc, zanačuj, zanačuj u miane nočinku! ve Smolensku, Perenaczuji muoj mileńki, choč nuoczku sa mnoj v Bělorusku, Dojdi, diko, ma u koje doba, moja ti je otvorena soba ve Slavonsku), tak ze strany mládenců (Moja Kasieńko, otwór-ze! – Došć-em ci sie, Jasiu, došć naotwierzala, zadnej ja sa nocki nie porachowala v Polsku). Někdy otevře dveře mladému muži matka, která radí dceři, ať si užije, dokud je svobodná (Guljaj, Sašenko, poka voljuška svoja, ne pokrita golova. Pokraetsja golova, minuetsja gulba u Vjatičů).

Goralé ve Slezku vyzývali mladé snoubence, ať jdou do předsíně, aby se lépe poznali, pokud tak neučinili už dříve. V noci spávali spolu, hlavně proto, aby měl mládenec možnost zkontrolovat, zda dívka není “nienormalnie rozwinieta”. Někdy tuto kontrolu prováděl kmotr, to znamená, že s dívkou strávil noc (cfr. Gasparini 1973: 412).

Evel Gasparini k tomu podotýkal, že však předmanželská volnost předpokládala jistou obezřetnost, aby nedošlo k otěhotnění, neboť Slované velmi dbali o budoucnost dětí, aby měly otce, který by se o ně postaral; tento zvyk staví italský badatel do protikladu ke zvyklostem východních Finů, kteří si naopak podobné problémy vůbec nepřipouštěli (Gasparini 1973: 423). V případě narození nemanželských dětí existovaly i u Slovanů jisté mechanismy, na základě nichž jim společenství zajišťovalo přežití.

Problémem antikoncepce se částečně zabýval i Niederle (1912: 120, p.2) . Třebaže se o tom nikdo jasně nevyslovil, zřejmě se odjakživa praktikoval coitus interuptus. Když mužské sémě nemohlo sloužit k reprodukci, bylo pravděpodobně darováno Matce Zemi, která už věděla, jak je zužitkovat. Tím se vysvětluje i tendence mladých spojovat se spíše venku než doma na loži.

Zdroj: http://civilizace.mysteria.cz

Slovan je etnikum. Viking je diagnóza - 

Knecht)" Obrázek

Björn Hundolfr
Stálý přispěvatel
Stálý přispěvatel
Příspěvky: 358
Registrován: čtv 01. led, 1970 1:00
Bydliště: Vyškov (Teď spíš Praha)
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Björn Hundolfr » čtv 15. lis, 2007 19:23

Cizoložství, věrnost, “nemanželské” děti a práva manželek

Promiskuitní chování obou pohlaví bylo ve společnosti běžné. Zprávy z 10. století už hovoří o trestech za cizoložství. Tyto zprávy však jen potvrzují, jak těžko se dala nalézt ona “ztracená harmonie” s přírodou, kterou křesťanský svět zapovídal.


Thietmar Merseburský například psal o tom, že “ženě, která cizoložila, obřezali labia, uříznutou kůži pověsili na dveře domu, v němž bydlela, na postrach vstupujícím”. Podobné formy represe byly však již součástí urbanizovaného společenského prostředí, silně ovlivněného feudální křesťanskou kulturou, která právě v té době doznávala značného rozmachu. S christianizací však přichází i šíření písma a tedy zpráv, někdy bezděčných, o zvycích prostého lidu. Existuje například nespočet církevních kázání proti znesvěcení manželského lože [fornicationes, adulteria].

Díky práci etnografů máme i doklady o tom, že u Slovanů manželské lože nikdy nepředstavovalo nepřekonatelnou hranici. Skutečnost jako taková se opravdu podstatně liší od toho, co se obvykle o slovanských národech říkává. Například rolníci na Volze nechávali na pokoji muže, který se dopustil cizoložství s manželkou vojáka, protože “soldatka sčitaetsja vydelennoju ot selskogoto obščestva”, mohla se tedy chovat tak, jak uznala za vhodné. V Polesí mohla mít žena vojáka spoustu milenců, aniž jí to manžel po návratu vyčítal (Jeleńska 1891 : 330). V Polsku se připouštělo, že žena bude nepřítomnému manželovi nevěrná, a to se souhlasem jejích rodičů, “aby domácnost nepřišla nazmar" [zeby gospodarka nie zmarnila] (Trawińska-Kvaśniewska 1957: 187), jednak proto, že pro dobrý chod hospodářství byla mužská ruka považována za nutnou, a za druhé z obav do budoucna, kdyby měla rodina nedostatek synů. V Litvě se rodiče vdovy snažili ji přemluvit, aby přivedla domů nového manžela [nadomnik], a pokud se zdráhala znovu provdat, podněcovali ji k soužití “na slovo” [na wiare], přičemž děti narozené z tohoto svazku považovali za legitimní, to znamená, že měly právo dědit stejně jako děti ze svazku manželského, tedy jako děti jedné matky, i v případě, že šlo o majetek patřící prvnímu muži (Witort: 1899). Vdova měla naprostou volnost. Ve Slavonsku býval například hon na svobodné mládence, který pořádaly vdovy, přirovnáván k vodám Sávy, neustále zmítaným vlnami (Rajković 1869: 123).

Jinými slovy řečeno, lidový zvyk připouští, aby neužívané svatební lože bylo k dispozici manželce, asi jako neobdělávané pole může zorat cizí člověk. Ani žena, ani pole nesmějí zůstat ladem. Je to zvyk, kterým se vysvětluje “snochačestvo” východních a jižních Slovanů, to znamená právo, jež si osobuje tchán, lehávat se snachou, není-li syn dostatečně zralý nebo není-li přítomen. Nejde přitom o to, že by manželské pouto bylo nepevné, ani o chtíč, nýbrž o splnění požadavku plodnosti.

U Slovanů neexistuje princip legitimního potomstva, vždyť ani v současných českých zákonech není zmíněna zkouška na DNA, ani očividně odlišná barva pleti dítěte nedává zákonitému otci právo neuznat potomka, kterého jeho manželka počala s jiným mužem. Tento problém unikl i Malinowskému (1927), který v Sex and Repression in Savage Society napsal: “Neznám jediný příklad v etnologické literatuře, kdy by se nemanželským dětem dostávalo stejného společenského postavení jako dětem z lože manželského” (: 212). Malinowski se narodil v Krakově. Stačilo by mu přejít do některé sousední vesnice v Haliči nebo ve Slezku a našel by to, co v etnografických statích pojednávajících o vzdálených ostrovech nestálo. Když se v okolí Chelmu proslechlo, že některá svobodná dívka otěhotněla, všichni se předbíhali, kdo bude budoucímu dítěti kmotrem, protože být kmotrem nemanželského dítěte přináší štěstí . Je pravda, že na Ukrajině, v Karpatech a ve Slezku se spěchalo, aby si těhotná dívka nasadila čepec vdané ženy (odtud výraz “pokryta”, kterým se označovala svobodná v podobné situaci), ale cílem tohoto aktu původně nebylo ji pokořit, nýbrž její stav zveřejnit a předejít vraždě dítěte, což by na vesnici přivolalo velké neštěstí. U Velkorusů na Sibiři narození dítěte před svatbou dívku nezneuctilo, zvlášť byl-li to syn. Dívky samy se chovaly shovívavě ke svým těhotným kamarádkám (srov. Jakuškin 1896: 114-115). V běloruské rodině byly nemanželské děti brány jako manželské. V Samarské gubernii se s nemanželskými dětmi, a těch bylo hodně, nakládalo vždycky jako s ostatními (srov. Maljavkin 1891: 121).

Komparativní studie dokládají, že takovéto zacházení s nemanželskými dětmi lze považovat za obecně slovanské, neboť se s ním setkáme ve všech oblastech slovanského světa. Ostatně pojetí legitimity potomků bylo jistě přijato až po pokřesťanštění Slovanů a rozhodně se do obecného práva těchto národů dostávalo jen stěží. V Poljici zůstává dívka s nemanželskými dětmi u otce, a pokud se k ní rodina chová benevolentně, dostane svůj díl dědictví po otci a její děti pak po ní (Křižnik 1906: 302). Na Ukrajině dochází dokonce k takovému extrému, že nemanželské děti mají větší práva než děti manželské, protože dědí nejenom po otci, ale i po matce.

Samozřejmě časem tyto zvyky ustupovaly čím dál víc do pozadí a zvyk trestat se rozšířil i do těch nejzazších koutů slovanské civilizace. Slovanští rolníci už nejsou šťastní jako v dobách přirozené kultury (chybně nazývané “pohanská”), když jejich dcery porodí před svatbou. Většinou je za to potrestají, ale jejich “provinění” nenechají dopadnout na hlavu potomstva.

Rozvod býval tolerován bez problémů. V Bulharsku se žena mohla rozvést, byl-li manžel impotentní, homosexuální nebo když s ní špatně zacházel. Manžel se zase mohl rozvést, pokud byla žena neplodná, stará nebo nemocná, tyto tři důvody platily však i v případě žádosti o rozvod ze strany manželky (Radić 1897 : 480). Už kníže Jaroslav (Rusko, 11. století) potíral zvyk zbavovat se těžce nemocných nebo slepých žen. Zřejmě se však tímto způsobem chovaly i ženy, neboť kníže prohlásil: takože i žene nelze pustiti muža. Manželka, jíž se dostávalo špatného zacházení, si obvykle chodila stěžovat ke svému rodu; podnět k rozvodu mohl vyjít z kterékoli strany a rozvedené strany mohly svobodně znovu vstupovat do manželství.

Aby však manželka mohla od svého muže utéci, musela mít podporu svého rodu. Obvykle se s manželem usmířila a vrátila se k němu. Málokdy se dospělo k definitivnímu rozvodu. V každém případě se zdá, že se odjakživa častěji rozváděly ženy, zvlášť pokud byli ještě naživu ženiny rodiče nebo alespoň matka (Lang 1912: 119). Alarmující dojem, jímž obvykle působí četba komentářů k dnešním statistikám týkajícím se rozvodů v zemích bývalé Varšavské smlouvy, je tedy neopodstatněný. Jde o dlouhodobý jev, který už roku 1864 zaznamenal Dobrjakov (1864) ve svém pojednání o ruské ženě v předmongolském období. Tento historik si už tenkrát povšiml, že je ruská žena skutečně nezávislá, manželství že bývají nepevná a že často právě ženy usilují o jejich zrušení.

Po celý středověk v srbských dynastiích a bosenských urozených rodinách platila domaćicina přísaha, domaćica pobírala plat a účastnila se porady hodnostářů, což byly výsady, kterých se nedostávalo slovanské ženě na pobřeží, kde působil vliv západního zákonodárství. Jestliže tedy historické a etnografické podklady souhlasí a potvrzují nadřazenost ženských práv ve slovanské společnosti, pak se není co divit, že dnes zde není potřeba feminismu pociťována tak silně jako na západě.

Západní feminismus posledních let hledá oporu v mytologii a není náhodou, že v kultu Wicca se stále častěji objevuje Velká Matka. U Slovanů neolitický kult Velké Matky časem, zdá se, zeslábl, ale nikdy zcela nevymizel. Už sám termín rod znamená podle Vasmera cosi plného života, plodného, opravdového, a právě ze slova rod se odvozují významy “rodit”, “porod” apod. Výraz rod má tedy blíže k ženským významům než k představám, které nám přinesla vlastenecké ikonografie minulého století. Trubačev upozorňuje, že vzhledem k tomu, že “roždit” je typicky ženský výraz, má v některých slovanských dialektech rod význam “rod ženy”. To se ovšem neomezuje jen na “některé slovanské dialekty”. V jedné lidové písni ze Slavonska se zpívá “nema roda dok ne rodi mama” (Loretić 1899: 107). Existují ukrajinské tradice “rodu”, který utvářejí potomci společné pramatky [wspólna pramatka]. V Radomi v Polsku se věří, že každá matka sedí na nebi s roztaženýma nohama a mezi nimi stojí v řadě všechny děti, které porodila na zemi. Ty děti porodily svoje děti, a tak se vytváří obrovský trojúhelník, jehož základna není nikdy definitivní, leda na konci světa, a jehož vrchol tvoří Matka lidského pokolení (Jastrze bowski 1891: 865).

K tomu je však třeba dodat, že u Kučů z Černé Hory se klan nebo “bratstvo” nazývá také “trbu” [luno]. V Bosně se na označení “bratstva” užívá termínu srce [děloha]. Například se říká: Od mog srca pet kuca.

Příkladů by se dala najít celá řada. Jisté je, že čím víc postupujeme v čase nazpět, tím častěji se setkáme s matronymií, například v Jugoslávii se vyprávělo o “bratstvu”, které pocházelo z jedné “prababy”. A čím víc se blížíme k naší době, tyto významy mizí, a to i v paměti těch nejstarších.

Zůstaneme-li ještě v jihoslovanských oblastech, není jistě pochyb o tom, že potkáme-li i dnes v Černé Hoře muže s prázdnýma rukama na koni a ženu jdoucí pěšky s nákladem 60-70 kg, jde o zřejmý výraz ženské podřízenosti. Ale i v kulturách, kde bylo vyšší postavení ženy plně prokázáno, jako na Trobriandech, nosí ženy náklady, aby mohli muži s volnýma rukama čelit nenadálému nebezpečí (cfr. Malinowski 1930: 35).

Je však zároveň jasné, že dnes jen málokdo bude považovat postavení ženy ve slovanské společnosti za alespoň rovnocenné s mužem, pokud do těchto zemí zavítá a stane se tu svědkem scén, při nichž opilí Rusové zacházejí nelidsky se svými družkami, nebo toho, jak dnes v rodině vládne muž. V zásadě však jde o aplikaci kodexu, který možná vypadá jako výhodný pro muže, nemá však nic společného s tradičním pojetím, jehož radikální rozvrat vedl jen k vytvoření nerovnováhy, a to i v psychologii samotných mužů.

zdroj:http://civilizace.mysteria.cz/

Slovan je etnikum. Viking je diagnóza - 

Knecht)" Obrázek

Kaven
Nováček
Nováček
Příspěvky: 39
Registrován: ned 07. bře, 2010 11:17

Re: Staří Slované - fyziognomie, způsob života apod.

Příspěvek od Kaven » čtv 13. pro, 2012 21:54

Mám dotaz ohledně raně středověké hygieny.

1) Co se používalo místo toaletního papíru? Někde na netu jsem četl že vikingové snad používali ovčí vlnu, to mi ale na středoevropského rolníka moc nesedí - vlna měla přeci jen docela slušnou cenu. A kdyby si vybíral jen špatnou vlnu určenou k vyřazení, tak nevím jestli by ji měl dost. V úvahu by jistě připadaly nějaké mechy nebo suché listí spadané na podzim. Znamenalo by to ale že jedna z věcí, kterou rolník musel před zimou udělat, bylo nasbírání zásob mechu na celou zimu, což by asi šlo. Pak by hospodář měl v koutě své roubené místnosti hromadu suchého mechu, ze které si vždycky vezme když vyrazí "za keříčky" ... zajímavá představa.

2) Jak se řešily dámské vložky? Dovedu si představit naněkolikrát složenou tkaninu, která se pravidelně prala. Nicméně kam by se taková vložka vložila? Přiléhavé kalhotky nebyly, a bruchy byly celkém volné, takže by vložku na místě neudržely.

Uživatelský avatar
Boza
Stálý přispěvatel
Stálý přispěvatel
Příspěvky: 956
Registrován: čtv 01. led, 1970 1:00
Bydliště: Praha

Re: Staří Slované - fyziognomie, způsob života apod.

Příspěvek od Boza » pon 17. pro, 2012 17:16

Ahoj,
můj osobní tip:

1/ voda, případně sníh.
2/ dtto
A když už byl založen řečený hrad Kamenec, kníže Břetislav, než odtud odjel, pojav stranou Mutinu...

Uživatelský avatar
Lenka
Stálý přispěvatel
Stálý přispěvatel
Příspěvky: 264
Registrován: čtv 01. led, 1970 1:00
Bydliště: Ostrava
Kontaktovat uživatele:

Re: Staří Slované - fyziognomie, způsob života apod.

Příspěvek od Lenka » úte 18. pro, 2012 15:05

V Africe, kde moc listí nemají, si utírají zadky třeba kusem svého vlasního hábitu. V Indii je toaletní papír drahý a kupují ho hlavně turisti. Zadky si utírají levou rukou, proto si při pozravu podávají zásadně pravou ruku (levá je od hoven). U nás je taky zvyk podávat pravou ruku... Raději bych moc neřešila, odkud pochází. :)

Co se týká menzes a vložek, je k tomu docela obsáhlá diskuze tady http://forum.brodec.org/viewtopic.php?f=168&t=288

Wothan
Stálý přispěvatel
Stálý přispěvatel
Příspěvky: 5492
Registrován: čtv 01. led, 1970 1:00
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele:

Re: Staří Slované - fyziognomie, způsob života apod.

Příspěvek od Wothan » úte 18. pro, 2012 17:30

Ono to taky možná trochu souvisí se stravou resp. s tím co a v jaké konzistenci člověk vyprodukuje :wink:
Koupím-li trpaslíka, do rána má dva metry.

Kaven
Nováček
Nováček
Příspěvky: 39
Registrován: ned 07. bře, 2010 11:17

Re: Staří Slované - fyziognomie, způsob života apod.

Příspěvek od Kaven » stř 19. pro, 2012 20:25

Ten sníh místo vložek, to se mi zdálo divný. To by staré slovanky byly zatraceně drsné :-) V diskuzi odkázané Lenkou dospěli k tenkému látkovému opasku, na který se věší/přivazuje pruh látky protažený mezi nohama ... a to mi zní rozumně. Je to jednoduché a logické řešení realizovatelné od hlubokého starověku, takže jsem nakloněn tomu věřit že se to fakt tak dělalo. Na to holt nepřijde akorát moderní člověk, který se na webu dočte že ženský nosily výhradně bruchy,a nekriticky to přijme :-)

Ad toaletní papír - s tím používáním levé ruky u slovanů mám jakýsi morální problém, vždycky se říkalo že to tak dělají ti divní lidi v Indii, zatímco my jsme civilizovaní, žejo ... I když bych u raně středověkých slovanů připustil používání levé ruky, tak stejně mezi nimi a toaletním papírem je hodně velká časová mezera, během které na nějakou alternativu museli přejít. Nevěřím že třeba v době objevení Ameriky si celá Evropa utírala zadky levou rukou. Toaletní papír určitě nepoužívali, takže museli používat něco jiného. A co jiného měli k dispozici? Nenapadá mě nic, co by k dispozici nebylo už v raném středověku; a není tedy důvod proč by se to nepoužívalo už v té době.

Voda a sníh - to by asi šlo, ale znamenalo by to že by třeba venkovani museli vykonávat potřebu hned vedle vodního zdroje. U řeky nebo potoka je to v pohodě, prostě chodili po proudu, ale jestli tam měli jen nějakou menší studánku, tak by museli přímo k ní ... jak by ta studánka po pár týdnech asi vypadala?

Čistě pro zajímavost v Egyptě na poušti prý používají na utření zadku oblázky. Na jedné straně je hromada čistých, ze které se odebírá, a na druhé hromada špinavých, kam se to odhazuje, a každá hromada je označena cedulí. Zlí jazykové tvrdí, že po vyčerpání té čisté hromady se prohodí cedule, a je zase odkud brát ... :-)

Wothan
Stálý přispěvatel
Stálý přispěvatel
Příspěvky: 5492
Registrován: čtv 01. led, 1970 1:00
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele:

Re: Staří Slované - fyziognomie, způsob života apod.

Příspěvek od Wothan » stř 19. pro, 2012 21:04

Římané používali mořskou houbu na hůlce, často z důvodů desinfekce máčenou v octové vodě. Dovedu si představit že to ve středomoří nevymizelo, ale k nám se to moc nehodí. Ten mech nebo tráva bude lepší řešení.
Koupím-li trpaslíka, do rána má dva metry.

Uživatelský avatar
Boza
Stálý přispěvatel
Stálý přispěvatel
Příspěvky: 956
Registrován: čtv 01. led, 1970 1:00
Bydliště: Praha

Re: Staří Slované - fyziognomie, způsob života apod.

Příspěvek od Boza » čtv 20. pro, 2012 10:04

Ahoj Kavene, nechci zabředávat do tématu, ale uvedu několik úvah, které mohou (ale nemusí) poskytnout vodítko:

- co se týče obsahu středověkých jímek, používaných jako žumpy, jsou v nich přítomny jakékoliv zbytky textilu nebo rostlinných materiálů, které by bylo možno označit za systematicky používané hygienické potřeby?
- jakým způsobem praktikují, respektive před příchodem misií praktikovaly osobní hygienu tzv. "primitivní" národy v Africe, na Papui, případně pro mě za mě indiáni v Americe?
- Byla blízkost tekoucí vody (nebo alespoň velmi vydatný pramen) jedním z určujících parametrů pro osídlení určitého místa?
- Je problém mít vedle hnojníku, respektive odpadní jámy vědro s vodou?
- jestliže v některých obydlích bydleli zemědělci v podstatě společně se svým dobytkem - kam vyměšoval ten dobytek?
- kolik dní v roce NEbyla žena těhotná nebo kojící? Respektive, jak brzy byla dívka těhotná potom, co vůbec začala menstruovat?

V téhle souvislosti by mohla být zajímavá diplomová práce "Veronika Adámková - Tělesná hygiena a kosmetika valašských a hanáckých žen v první polovině 20. století., MUNI 1993" ale nemám k ní přístup.
A když už byl založen řečený hrad Kamenec, kníže Břetislav, než odtud odjel, pojav stranou Mutinu...

Kaven
Nováček
Nováček
Příspěvky: 39
Registrován: ned 07. bře, 2010 11:17

Re: Staří Slované - fyziognomie, způsob života apod.

Příspěvek od Kaven » čtv 20. pro, 2012 11:38

- Obsah středověkých jímek - to je právě to co nevím :-) Někde (už netuším kde) jsem četl že u vikingů tam našli právě zbytky ovčí vlny, ale právě že na naše podmínky mi to moc nesedí, vlna byla poměrně cenná.
- Primitivní národy - znám tu levou ruku, a kamínky na poušti, byly tu zmíněny cípy hábitu a houba namočená do vody. Nic z toho mi do našich podmínek nesedí, i když to je především dojmologie, žádné prameny na toto téma neznám. Proto jsem se taky ptal, abych měl svoje úvahy nějak podložený :-)
- Blízkost tekoucí vody u osídlení - tak určitě tam musela být, raně středověký osadník by se určitě neusadil někde, kde by musel vykopat 20m studnu než by se mohl napít. V Legendě o Ostojovi nicméně tvrdí že stačil poměrně slabý pramen, u kterého bylo koryto na jímání vody. Takový pramen by na nějaké velké odplavování kalu určitě neposloužil. Kýbl u hnojistě by ale určitě šel, to je pravda.
- V tom Ostojovi je taky napsáno že už v jeho době nebylo zvykem spát spolu s dobytkem. Krom toho třeba kozí bobky jsou mnohem příjemnější než lidské výkaly, ty by si ve své chýši nenechal snad ani pračlověk.
- Menstruace - v té diskuzi od Lenky dospěli k tomu, že žena sice menstruovala (kvůli častému těhotenství) mnohem méně než dnes, ale řešit to musela. Taky celkem případná připomínka byla, že mnohem horší než menstruace jsou výtoky po porodu, a to naopak musely řešit často. Nicméně tohle už je myslím vyřešené tím opaskem + pruhem látky mezi nohama. Doložené to měly sice až někdy z 19. století, ale určitě to nebyla žádná žhavá novinka a jsem přesvědčený že přesně totéž se používalo odjakživa.

Když se vrátím k toaletnímu papíru, tak abych to shrnul ...

- V létě se to pravděpodobně nemuselo vůbec řešit, protože nějaké lupení nebo tráva byly k dispozici vždycky. Uškubnout si lupen je i jednodušší než ten kýbl u hnojiště. Později ve městech už to tak jednoduché nebylo, ale to nám teď může být putna.
- V zimě je určitě použitelný ten sníh, ale ne moc příjemný, řekl bych. Pokud by používali vodu, tak by si s sebou museli ven nosit kýbl, protože kdyby ho venku nechali, tak by to zmrzlo. Znamená to že pokud se chtěli vyhnout použití sněhu, museli mít nějaký materiál nasbíraný ještě před zimou. Líbila se mi představa že by si na podzim nahrabali do kouta hromádku suchého listí, ze kterého by pak odebírali, ale teď mě napadlo že mnohem pravděpodobnější materiál je sláma. Ta byla v podstatě odpad s minimální cenou, k dispozici byla vždycky, beztak se schraňovala např. aby se na ní pak spalo, pravděpodobně se s ní i čistilo nádobí, takže použít ji na utírání zadku dává smysl. Jak příjemné to je ale nevím, asi bych to měl zkusit. To bude ta pravá experimentální archeologie :-)

Uživatelský avatar
wolf
Site Admin
Site Admin
Příspěvky: 1509
Registrován: čtv 01. led, 1970 1:00
Bydliště: P9
Kontaktovat uživatele:

Re: Staří Slované - fyziognomie, způsob života apod.

Příspěvek od wolf » čtv 20. pro, 2012 11:46

Kaven píše:Krom toho třeba kozí bobky jsou mnohem příjemnější než lidské výkaly, ty by si ve své chýši nenechal snad ani pračlověk.
- viz Wothan a jeho příspěvek o vlivu stravy na kvalitu stolice.
Kaven píše:sláma ... Jak příjemné to je ale nevím, asi bych to měl zkusit
Vyzkoušej. Pak pochopíš, že sníh není "ne moc příjemný" v porovnání se slámou.
NON PLAUDITE. MODO PECUNIAM JACITE.

Uživatelský avatar
Boza
Stálý přispěvatel
Stálý přispěvatel
Příspěvky: 956
Registrován: čtv 01. led, 1970 1:00
Bydliště: Praha

Re: Staří Slované - fyziognomie, způsob života apod.

Příspěvek od Boza » čtv 20. pro, 2012 11:58

No hlavně se snažím ukázat že dojmologie, případně úvahy na základě pocitů jsou nám tady platné jak mrtvému zimník... To není tvoje kritika, ale pouhé konstatování toho, že abychom dokázali realisticky vyvodit "jak to asi bylo", potřebujeme mnohem více faktů než kdokoliv z nás nosí v hlavě. Jinak řečeno, obrátit se k knihám a pracem z oboru archeologie a etnologie.
A když už byl založen řečený hrad Kamenec, kníže Břetislav, než odtud odjel, pojav stranou Mutinu...

Uživatelský avatar
Knecht
Stálý přispěvatel
Stálý přispěvatel
Příspěvky: 6696
Registrován: čtv 01. led, 1970 1:00
Kontaktovat uživatele:

Re: Staří Slované - fyziognomie, způsob života apod.

Příspěvek od Knecht » čtv 03. led, 2013 13:45

Sláma nebude nic moc, je moc tvrdá (nejen z hlediska pocitového, ale i "technického"), zato suché seno se použít dá.
Na přednášce o středověkém textilu bylo mimo jiné zmíněno i používání totálně nepotřebných a už dále nepoužitelných kusů textilu k tomuto účelu - doloženo ikonograficky (obrázek prevétu, kde je připravená hromádka evidentně různých kousků hadrů). Ovšem to byl vrcholný středověk.
V listě ze dne 21. února 1621 takto jsou kozáci líčeni: ..."Bůh pomož tam, kam tato sběř přijde!"
***
Zakázková výroba historických replik: http://customhistory.cz/

Kaven
Nováček
Nováček
Příspěvky: 39
Registrován: ned 07. bře, 2010 11:17

Re: Staří Slované - fyziognomie, způsob života apod.

Příspěvek od Kaven » čtv 03. led, 2013 14:34

Knecht píše:Sláma nebude nic moc, je moc tvrdá (nejen z hlediska pocitového, ale i "technického"), zato suché seno se použít dá.
Na přednášce o středověkém textilu bylo mimo jiné zmíněno i používání totálně nepotřebných a už dále nepoužitelných kusů textilu k tomuto účelu - doloženo ikonograficky (obrázek prevétu, kde je připravená hromádka evidentně různých kousků hadrů). Ovšem to byl vrcholný středověk.
No já jsem experimentálně archeologicky vyzkoumal že sníh docela jde, a to i když je zledovatělý, a seno se dá přežít, i když nevím co bych říkal po měsíci intenzivního používání. Použití textilu je zajímavé, nicméně když je u prevétu, tak to nebyla záležitost lidových vrstev.

Tož dospěl jsem k tomu že i v zimě se nějaké ty přiměřeně vhodné materiály daly sehnat (sníh, nebo to seno), a pokud zrovna dotyčný měl fyzické obtíže a potřeboval něco měkkého, tak mohl sáhnout po nějaké vyřazené vlně, nebo i těch hadrech. Žádné zásoby suchého mechu nebo listí si tedy na podzim dělat nemusel, a proto lze předpokládat že ani nedělal. Do značné míry je to jen odhad a úsudek, ale nic jistějšího tu nemáme, takže jsem s tím spokojen.

Odpovědět