No, já to také nevztahuji úplně na všechny, jen na valnou většinuJenom tu vuli prezit a zvitezit treba bez boje bych nevztahoval uplne na vsechny, spise na normalni "zakladaky" nahnany do boje. I kdyz podle meho i Ty sli radi, protoze mohli ziskat korist a proste byla to takova "valecnicka" kultura.
Již výše jsem zmiňoval slova Ardanta du Picqa. Jen bych připomněl, že to nebyl jen od stolu píšící teoretik, ale i mnoha boji ostřílený praktik, který určitě znal muže, kterým velel, a jejich myšlenky a chování v boji.
Ve svém seznamu literatury výše jsem mluvil o Marshallově studii amerických vojáků ve 2. světové války. Marshall zjistil že při přestřelce v průměru pouhých 15 % účastníků se jí aktivně účastnilo a střílelo na nepřítele (ty nejlepší jednotky měly 25 %). Ten zbytek prostě ležel někde schovaný a raději ani nevystrkoval nos, aby o něj nepřišel... Navíc v těch 15 % jsou započítáni i takový vojáci, kteří pouze leželi v úkrytu a sem tam bez míření vypálili kulku někam ve směru nepřítele. Těch skutečně mířících vojáků, kteří se opravdu snažili zabít nějakého nepřítele a byli u toho ochotni přijmout nějaké trochu větší riziko pro vlastní osobu tedy bylo ještě podstatně méně. Znalost tohoto problému a jeho řešení pomohla zvýšit podíl střílejících mužů za korejské války na přibližně 55 % mužů, ovšem z toho jen asi 12-20 % přímo zaměřovalo své cíle. Ostatní zase pálili pouze z bezpečného úkrytu bez míření.
Je to stejné u du Picqa v 19. století, je to stejné u Marshalla krátce před polovinou 20. století. Je to prostě pud sebezáchovy vlastní každému živočišnému druhu a tedy i člověku. Nevím, proč by to mělo být jiné v dobách kolem přelomu našeho letopočtu. Je samozřejmé, že bojiště 19. století a 2. světové války bylo značně odlišné a platila na něm jiná pravidla než na antickém bojišti. Také kulturní prostředí starověku bylo jiné a z našeho pohledu zcela jistě mnohem násilnější a k zabíjení přístupnější. Přesto je pravděpodobné, že podobné zákonitosti platily i v tehdejší době, třebaže poměr mezi aktivně bojujícími a pasivními účastníky bitvy se zřejmě posunul. I ve starověku měli lidé pud sebezáchovy a valná většina vojáku jistě bojovala velmi opatrně s jasným cílem přežít bitvu, snažila se co nejvíce využívat ochrany svých štítu a jen občas slabě udeřila na nepřítele tak, aby co nejméně vystavila útoku svou nechráněnou pravou ruku. Menšina skutečně riskovala a snažila se agresivně dorážet na protivníka s cílem ho zabít.
Mimochodem, mluvil jsi o Hunech. Já přiznávám, že zrovna o nich toho vím velice málo. Ale byl to stepní národ. A zrovna stepní národy by mohly být prototypem a zářným příkladem snahy bitvu přežít. Základní taktikou snad všech stepních národů v bitvě bylo vyhýbání se přímému střetu zblízka. Raději své protivníky ostřelovali z uctivé vzdálenosti z hřbetů svých koní, neustále připravených k ústupu. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že stepní národy boj zblízka vůbec nepraktikovali, to není pravda, ale k případnému přiblížení si vždy nejdříve vytvořily podmínky právě střelbou ze vzdálenosti - vynervovaly, zdeptaly a demoralizovaly protivníka do té míry, že se poté pod jejich nájezdem rychle zhroutil (tedy pokud jim vše vyšlo podle plánu). Válečnická kultura ano, ale v jiném smyslu, než jsi to použil ty. Válečnictví se skutečně prolínalo celým jejich životem, ale bitevní hazardéři a sebevrazi to nebyli.
S pozdravem
Saša